Biolog Richard Dawkins je spolu s astrofyzikem Stephenem Hawkingem jedním ze dvou nejslavnějších žijících vědců. Poměrně v mladém věku se proslavil knihou Sobecký gen a od jejího vydání jsou jeho názory sledovány s velkým zájmem.

Dawkins je známý nepřátelským postojem k náboženství. Ostatně název jedné z jeho knih Boží přelud mluví sám za sebe. Dawkins je zastáncem teorie, že náboženství je vedlejším produktem evolučího vývoje. Na otázku po vzniku náboženství odpovídá, že tato otázka nemá smysl, že je třeba se ptát pouze po vzniku původně nesouvisejících vlastností (jsou jimi přehnané reakce na nenadálý podnět, schopnost vžít se do kůže někoho jiného a tendence ke hledání příčin jednotlivých jevů), které v souhrnu dávají podle této teorie vzniknout religioznímu chování.

Dawkins vidí sám sebe jako zástupce zdravého rozumu bojujícího proti silám iracionálního temna. A právě to je problém. Postoj „jsem členem skupiny nositelů pravdy a v jiných skupinách jsou tmáři“ je kořenem předsudků a dogmat, ať již náboženských či ne. Otázka náboženství je pro Dawkinse silně emocionální, a on se snaží své emoce racionalizovat a podepřít je pomocí jakýchž takýchž argumentů. Dawkins se tak odklání z dráhy nezaujatého skeptika a stává se stoupencem negativní víry. Víry, že náboženství je zlo.

Příliš vypjatý „boj proti náboženství“ se nakonec vyznačuje znaky, které „bojovníci“ náboženství vyčítají. Patří sem používání neprokázaných (tedy na víře založených) argumentů, nálepkování nepřítele a přesvědčení o krásném utopickém světě, jaký by mohl být po odstranění tradiční víry. To vše představuje značný odklon od racionality a skeptického přístupu. V případě Richarda Dawkinse je to obrovská škoda. Jeho protináboženské texty jsou pouze ukázkou propagandy a bylo by nesmírně více přínosné, kdyby se místo jejich psaní věnoval např. popularizaci biologie, což je činnost, v níž patří mezi světovou špičku.

Emocím lze sotva poručit, ale při vynaložení určité snahy si je můžeme alespoň uvědomit a snažit se jim zcela nepodlehnout. Mohu nenávidět nějaké náboženství či nějaký politický směr, ale zároveň si mohu být vědom toho, že má nenávist má kořeny spíše v mé psychice než v dané ideologii. Kdo hlásá skepticismus, měl by být skeptický také vůči vlastnímu světonázoru. Richard Dawkins však zjevně považuje své emoce za racionální odraz reality. Je věřící.

Pramen:
Petrák, M.: Skrytá autorita: Iracionalita a dav v člověku (Dybbuk, 2011), kapitoly Nenávist: druhý pól víry a Smír s vírou.

foto: wikipedia.org