Seznamka
Zuzana Roithová
Autor: Kdu.cz
Jste dlouholetou europoslankyní. Původní evropská integrace vznikla jako mírový projekt politických vůdců inspirovaných křesťanstvím. Co z toho zbylo dnes? Je EU v krizi, jak se často říká?
Navíc, vůle k sjednocování Evropy byla inspirována i potřebou hospodářské spolupráce a obrany proti nebezpečí komunismu a totalitarianismu. V krizi nejsou naše společné evropské instituce, ale jednotlivé členské státy, jako i na jiných kontinentech, kvůli neodpovědnému životu na dluh, nedostatečné nadnárodní kontrole nadnárodních finančních institucí apod. Pozitivní je, že zde je vůle a snaha konstruktivně a kompromisně tyto problémy řešit – bezohledné banky budou regulovány, společná měna bude mít pevnější základy a zvyšuje se demokratický způsob rozhodování o společných věcech. Samotné instituce EU nadále dbají o naplňování společných hodnot - solidarita bohatších s chudšími, dostupnost sociálních a environmentálních standardů, dodržování univerzálních lidských práv, vymahatelnost práva v jednotlivých členských zemích apod., včetně práva na vlastní národní přístup k řešení etických a kulturních otázek s ohledem na odlišnou tradici.
To co se změnilo, je klima a politické priority v jednotlivých evropských státech. Koncem minulého století evropské státy začaly klást mnohem více důrazu na ekonomické cíle než na podporu hodnotového rozvoje společnosti . Je to postupující sekularizace v řadě zemích, která vede většinovou společnost někdo více, jinde méně k odklonu od křesťanských hodnot a dokonce sledujeme narůstání projevů militantního sekularismu. Politici a media pak v rámci politické korektnosti těmto tendencím spíše nadbíhají , než aby se vůči nim vymezovali.
Existuje rozdíl v politické kultuře v západní Evropě a u nás?
Ano, Evropa je kontinent plný pestrosti a historie, která je zčásti společná a zčásti oddělená. A proto i existuje motto EU: „Evropa jednotná v rozmanitosti“. Politická kultura je také plná rozdílů. Můžeme se srovnávat se státy, které jsou matkami parlamentní demokracie (Velká Británie), nebo prošly podobně jako my diktaturami (Španělsko, naši sousedé) a najdeme něco společného i odlišného. Co naši politiku navíc odlišuje, je nedostatek sebevědomí, že jako středně velký evropský stát můžeme positivně ovlivňovat naši společnou budoucnost. Politici mají malou vůli hledat dohodu se sousedy a jsou mistry ve svádění vlastních chyb na vnějšího nepřítele (nejčastěji EU) a v nabalování národních regulací nad rámec společných evropských pravidel. Naproti tomu silnou národní stránkou je schopnost improvizovat, pružně reagovat a táhnout za jeden provaz během vážných krizových situací.
Jaký model vztahů státu a církve upřednostňujete?
Jednoznačně je to kooperační model, ve kterém spolu stát a církev spolupracují jako suverénní partneři na konkrétních projektech, jako například v Německu. Církve mají být na státu nezávislé, ale pokud v některých oblastech, jako sociální a zdravotní či i školské a zejména charitativní služby jsou schopny je poskytovat lépe než stát ku prospěchu všech občanů bez rozdílu vyznání, pak by se jim mělo dostat od státu potřebné podpory – společenské, právní i finanční.
V čem mohou být podle vás církve pro okolní společnost nejvíce prospěšné?
Primárním posláním každé církve by měla být služba v duchovní oblasti. S tím je úzce spjata i kultivace atmosféry ve společnosti, morálky, zastávání se základních křesťanských hodnot. V praktické rovině nelze opominout přínos církví v charitativní oblasti, ve zdravotnictví, ve školství , osvětě apod.
Jaké největší chyby dělají naše církve v komunikaci s celou společností?
Jen obtížně se jim daří opustit vlastní „ulitu“ a přizpůsobit svůj jazyk, komunikační prostředky a témata většinové společnosti. Lidé, kteří jsou tohoto přesahu schopni, často nejsou v církvích plně doceněni.
Jakou váhu dáváte aktivitám občanské společnosti? Jak v této souvislosti hodnotíte Klausovo varování před „NGOismem“?
Občanská společnost je pro mě jedním ze základních předpokladů fungování demokratického státu. S názory prezidenta Klause na nevládní organizace nesouhlasím dlouhodobě. Pokud bych byla zvolena prezidentkou ČR, budu podporovat rozvoj NGO tak, jak mi to jen pravomoci hlavy stát dovolí.
Jak se díváte na etické otázky euthanasie, abortů a manželství homosexuálních párů?
Hájím právo na život člověka od početí do přirozeného konce a za klíčovou považuji výchovu a osvětu. Pro budoucnost se obávám, že případné otevření interrupčního zákona v českém parlamentu spíše povede k jeho další liberalizaci. O to důležitější je vytvářet podmínky, které pomáhají zachránit životy dětí nechtěně těhotných žen – osvěta, výchova k odpovědnému rodičovství, školení gynekologů zaměřená na etické otázky, utajené porody, babyboxy, azylové domy pro osamělé matky apod.
Co se týká euthanasie: lidé trpící nevyléčitelnou nemocí potřebují tišící léky a láskyplnou péči svých blízkých nebo ošetřovatelů – nikoli mít legislativně zakotvenou volbu předčasné asistované smrti.
Pro osobnostní vývoj dítěte považuji za důležité, aby vyrůstalo v přirozené rovnováze mužského a ženského vzoru, což u homosexuálních párů možné není. Ostatně i naše Ústava dává specifická práva institutu manželství uzavřeného jen mezi mužem a ženou, právě s ohledem na výchovu dětí . A to považuji za moudré.
Žijete v dlouhém manželském vztahu. Co pro vás znamená rodina?
Je to jedna z nejcennějších hodnot a radostí v mém životě, která mi byla dopřána . Spolu s TGM chci zdůraznit, že rodina je základ státu a jako takovou je třeba ji zejména v dnešní době důsledně podporovat, o což se také snažím i jako politička.
Myslíte, že i politici mohou nějak ovlivnit zřetelný postupný rozpad rodiny (41% dětí se u nás rodí mimo manželství)?
Sociální a daňová politika má určitý vliv na rozhodování hodnotově neukotvených mladých párů , kteří volí (ne)uspořádání svých partnerských vztahů s ohledem na ekonomicky výhodnější formu. Ale myslím, že krize rodiny souvisí s krizí tradičních hodnot – a tu zákony ovlivňují jen okrajově. Naproti tomu politici svými názory, postoji a v neposlední řadě i příkladem svého života spoluvytvářejí klima ve společnosti, vzorová schémata pro mladou generaci. Je škoda ,jak málo náš stát oproti třeba Německu málo spolupracuje s církevními institucemi v oblasti podpory institutu rodiny a etické výchovy mládeže.
A zcela na závěr dovolte osobní otázku: Jak se díváte na osobnost Ježíše Krista?
Stejnou otázku dostal před dvěma tisíci lety jistý Šimon Petr a nikdo od těch dob nevymyslel dokonalejší formulaci. Moje odpověď proto zní: Mt 16,16.
