Seznamka
Eugenio Pacelli (pozdější papež Pius XII.) v roce 1922
Autor: Wikipedia.org
Vzhledem k svérázné „debatě“ okolo článku Druhý vatikánský koncil, náčrt předběžné bilance, který se omezuje na trapnou „dojmologii“, že podle vzpomínek názorového oponenta a jeho rodičů dříve chodilo do kostela lidí více, je – zdá se – vhodné nabídnout stručný článek, který podává základní fakta o situaci „předkoncilní církve“, tedy o stavu církve v 50. letech 20. století. V církevním prostředí se často setkáváme se dvěma extrémy při pohledu na proměny katolické církve po II. vatikánském koncilu. Černá legenda říká, že před koncilem bylo prakticky všechno špatně, atmosféra a poměry byly nesnesitelné, a teprve koncil přináší osvobození od mrtvé litery a naději na obnovu křesťanství. Označit v této perspektivě něco za „předkoncilní“ znamená označit to za zpátečnické, triumfalistické, juristické a arogantní. Něco, co v moderním světě nemá místo a za co by se katolíci měli stydět. Snad nemusím čtenáře přesvědčovat o tom, že takový pohled neodpovídá skutečnosti, je zcela ahistorický, a hlavně nám nijak nepomůže k potřebným rozlišením nutným k zhodnocení této epochy.
Ještě častěji se setkáváme s přesvědčením, které lze nazvat růžové brýle: před koncilem bylo v podstatě všechno v pořádku, vládl pevný řád a pořádek, kněžské semináře a farní kostely praskaly ve švech… Koncil to měl nanejvýš lehce vylepšit, ale místo toho provedl nesmyslné reformy, zničil předkoncilní rozkvět a uvedl církev do stavu chronické krize a rozvratu. Koncil se tu jeví jako „Bílá hora“ katolicismu, neštěstí bez hranic a bez konce. Jedinou nadějí je vrátit se zpět, odvolat výsledky tohoto beztak „pastorálního“ (rozuměj nezávazného) koncilu a obnovit blažené poměry a mentalitu předkoncilní církve. Jednoznačným výrazem takového vidění světa a církve před koncilem jsou slova arcibiskupa Lefebvra: „Díky obdivuhodné bdělosti se církev upevňuje a rozvíjí. Konverze pohanů a protestantů jsou početné, hereze jsou zcela potlačeny, státy ve svém zákonodárství přijímají stále více katolické principy.“[1] Jak málo rovněž tato diagnóza stavu předkoncilní církve odpovídá skutečnosti si ukážeme na konkrétních případech.
Přinést evangelium lidem moderní doby
Aniž bychom tvrdili, že pravda je někde uprostřed, dopředu řekněme, že rozhodně není ani v jednom z těchto v zásadě ideologicky manipulovaných pohledů. Dovolte mi dvě preliminární poznámky. Oba pohledy především přeceňují diskontinuitní moment koncilu a jeho dosah. Koncil skutečně znamená změnu paradigmatu a velkou změnu v životě církve, ale nejedná se o „revoluci“ ve smyslu radikálního přetržení kontinuity a souvislosti vývoje. Kdo by tuto revoluci ostatně prováděl? Biskupové a kněží, řeholníci a teologové s velmi klasickou duchovní formací a vzděláním, pevně zakotvení v církevním prostředí? Ostatně, jako revoluce a radikální změna byly ve své době vnímány dekrety Tridentského sněmu v 16. století. Když se podíváme na podstatné prvky učení druhého vatikánského koncilu, vidíme, že buď rozvíjejí tradiční církevní učení, nebo se navracejí k pozapomenutým částem bohatství tradice církve, nebo představují změnu důrazů či slovníku založenou na evangelijních principech. Koncil tedy není přeryv v obsahu hlásání podstatných, konstitutivních a závazných pravd naší víry, zrovna tak, jako jím nebyl koncil tridentský. Motivací a cílem papeže Jana XXIII. a většiny koncilních otců bylo přinést evangelium lidem moderní doby a obnovit církev, aby na tento úkol byla připravena. Onen dojem masivní změny je do značné míry dán tím, že nikdy předtím církev nemusela řešit a odpovídat na tak komplexní problémy tak radikálně rychle a hluboce se měnícího světa. Nikdy předtím v dějinách lidstva a církve nepodléhaly životní podmínky, mentality, formy subsistence, politické a společenské struktury takovým zvratům.
Je oblíbeným tvrzením, na kterém se dnes skoro všichni shodnou (byť příčiny vidí každý jinde), že se současná církev nachází v krizi. Co ale tato výpověď reálně znamená? Jako historik církevních dějin nemohu nepoložit ironickou otázku, ukažte mi prosím nějakou epochu církve, která nezná krizové prvky? Není církev ze své podstaty vždycky v krizi? Rád bych se odvolal na velkého německého církevního historika středověku Arnolda Angenendta, který soudí, že církev je stále „podchristianizovaná“, a navíc tomu z její podstaty nemůže být jinak. Ideál evangelijního poselství je nastaven tak vysoko, že mužové a ženy církve a církev jako instituce za ním budou nutně vždy pokulhávat. To není výzva k rezignaci. Naopak, právě studium církevních dějin má sloužit tomu, abychom poznávali příčiny minulých krizí a abychom neopakovali stejné chyby. Nikdy nemůžeme rezignovat na úsilí, aby se život náš a život církve co nejvíce podobal tomu, co od nás očekává náš Pán Ježíš Kristus. Ale právě proto bychom měli odložit hysterii z „krizí“ a iluze o možném návratu do nějaké nikdy neexistující ideální doby bez problémů (středověk, tridentská reforma) v naivním přesvědčení, že to vyřeší všechny naše současné problémy. Minulost nás má inspirovat, ale nemůže nám dát hotové recepty.
Světla a stíny „piánské“ epochy
Padesátá léta 20. století patří k poslednímu desetiletí, které církevní historici označují jako „piánskou“ epochu. Pracovně ji můžeme vymezit počátkem pontifikátu Pia VI. (1775) do sklonku pontifikátu Pia XII. (1958). Protože se během této doby vystřídalo na šest papežů tohoto jména, jejichž pojetí výkonu papežského úřadu nese společné rysy, byla tato epocha pojmenována právě po nich. Čím se tato perioda života církve vyznačuje? Na jejím začátku stojí traumatická zkušenost osvícenských reforem, zrušení jezuitů a stovek klášterů po celé Evropě osvícenskými elitami a hlavně Francouzská revoluce s jejím proticírkevním a protináboženským terorem, který usiloval vymazat křesťanské kořeny evropské civilizace. Základní naladění církevních představitelů je od té dody nedůvěřivé a nepřátelské vůči hodnotám a myšlenkám moderní doby. Církev se přimkne k restauračním režimům 19. století a brzdí emancipační hnutí evropských národů v oblasti zápasu za politická, sociální, jazyková a národní práva. Její snaha zavděčit se vládním elitám těsnou spolupráci nepřináší kýžené plody. Dokonce i v „katolických“ monarchiích, jako je Francie, Rakousko a Španělsko, dochází kontinuálně k omezování společenského vlivu církve a k jejímu vytlačování z veřejného prostoru, přičemž je církev pod striktní státní kontrolou.
Zánikem papežského státu v roce 1870 papež přestane být jedním z účastníků politického života na mezinárodní úrovni, byť díky dovednosti Lva XIII. slouží jako arbitr některých velmocenských sporů. Církev komunikuje se společností především formou odsouzení a paušální kritiky, jejímž výrazem je Syllabus, soupis omylů moderní doby z roku 1864.[2] Na rozdíl od středověku či doby baroka už církev neurčuje témata společenského diskurzu, nenabízí reálná řešení současných problémů, její jistě dobře míněné a kvalitní recepty na národnostní a sociální otázku přicházejí o jednu či dvě generace později než by bylo třeba. To vše vede k tomu, že po celé 19. století a 1. polovinu 20. století církvi kontinuálně ubývají věřící, především ztrácí dělnické vrstvy a také vzdělané městské elity a zažívá pokles společenské prestiže a vlivu. Projevem je ve stále ještě muži dominované společnosti feminizace církví, kdy se náboženský život v rodině se stává výhradní doménou žen.
Omyly a chybami doprovázený pokus takzvaného „modernistického hnutí“ přelomu 19.–20. století byl motivován právě snahou reagovat na ztrátu společenských elit. Teologové, filozofové, historici a biblisté, z valné většiny kněží a řeholníci, si osvojili nové vědecké metody a jejich výsledky ve snaze pokřtít je a postavit do služeb církve a jejího hlásání Krista. Dosáhli pozoruhodných výsledků, ale jejich nadšení a odhodlání nesdíleli zdaleka všichni v církvi, takže s nástupem nového papeže Pia X. roku 1903 došlo k udušení těchto aktivit bez většího rozlišení skutečně problematických a naopak zcela nevinných, ba dokonce potřebných směrů myšlení.[3] Místo toho církev pokračuje ve svém budování kontraspolečnosti, budování vlastních paralelních struktur společenského života, církev se uzavírá do ghetta a pěstuje vědomě mentalitu obležené pevnosti, jejíž posádka musí vykazovat dokonalou konformitu a jednotu.[4] Na druhou stranu je toto období svědkem velkého rozvoje sociálního díla ženských kongregací, zámořské misie a katecheze.
První světová válka zničila onen naivní optimismus a víru v pokrok, který v 19. století působil jako náhražka náboženství. Válečné šílenství bylo chápáno jako selhání celé civilizace, všech jejích hodnot, struktur a institucí. Po I. světové válce dochází k dalším odpadům od víry, lidé mají pocit nedůvěry vůči tradiční společnosti, šíří se nihilismus a zmatení. Místo víry v pokrok a eticky chápaného křesťanství nastupují totalitní ideologie, které se svou eschatologií, nárokem na univerzální výklad světa a přísliby spásy tvoří pseudonáboženská hnutí nárokující si celého člověka, jeho naprostou oddanost.
Ačkoliv církev pokračuje ve svém každodenním životě z víry, katechizuje a rozdílí svátosti, a ačkoliv podle počtu členů nebyla nikdy v novověku silnější než v době Pia XII., „stala se cizím tělesem ve změněném světě, respektovaným, ale nechápaným a nemilovaným. Třetina lidstva žila v uvědoměle ateistických režimech. Počet praktikujících katolíků v tradičních křesťanských zemích dosahoval nanejvýš třicet procent. V Itálii, včetně Říma (2–3 % praktikujících katolíků), a ve Francii rozsáhlé oblasti dokonale odkřesťanštěné… A i tam, kde nebyla církev pronásledovaná, vyrůstala kultura odvracející se od křesťanství – od vědy po umění, od životního stylu po etická přesvědčení.“[5] Mužové církve nemohou ignorovat trend pokračující dechristianizace Evropy. Dotkněme se alespoň v některých neuralgických bodech situace církve v 50. letech...
Autor je církevní historik, kanovník kapituly Všech svatých, člen Komise pro nauku víry ČBK. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové. Je autorem knihy Bible a moderní kritika.
[1] Dopis kardinálu Ottavianimu, 20. 12. 1966. Citováno dle Luc Perrin, L’affaire Lefebvre, Paris 1999, s. 48.
[2] Srov. Guy Bedouelle, L’histoire de l’église, Luxemburg 1997, Amateca volume XIV, s. 205.
[3] Viz články k jednotlivým otázkám i hutné syntetické studie v Salve 3/2007, kde čtenář najde i literaturu k dalšímu studiu.
[4] Urs Altermatt, Katholizismus und Moderne. Zur Sozial- und Mentalitätsgeschichte der Schweizer Katholiken im 19. und 20. Jarhundert, Zürich 1989, s. 53-62, 350-359.
[5] Otto Hermann Pesch, Druhý vatikánský koncil 1962-1965. Příprava, průběh, odkaz, Praha 1966, s. 31.
