Proč byl svolán Druhý vatikánský koncil? Fakta a mýty o situaci církve doby Pia XII. - část 2.

Kardinálové opouští náměstí sv. Petra
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons

Článek je pokračováním třídílné série, první část naleznete zde.

Koncil před koncilem

Už ve 30. letech bylo v některých zemích a některých kruzích katolíků patrné, že mentalita ghetta či obležené pevnosti panující v 19. století ztrácí svou přitažlivost. Společenské elity měly již jiné starosti než bojovat s církví, a navíc se objevily mnohem strašlivější nepřátelé než liberální, antiklerikální režimy 19. století. V církvi se projevuje řada proudů, které předjímají a připravují budoucí koncil. Řečeno slovy jednoho z tehdejších svědků: „Jsme generace, která objevila Bibli […], která objevila liturgii […], která objevila touhu po obnově jednoty církve […]. Generace, která musí čelit monstrózním ideologiím."[6] Jak konstatuje Pesch: „I katolíci chtěli, po dvou stoletích marného odporu, smět být moderními lidmi v myšlení a cítění. Nebyla tu sice, na rozdíl od 16. nebo 19. století, v církevní veřejnosti nálada pro koncil […], ale jistě nálada pro reformu, decentralizaci, smíření se světem, proti němuž církev po dlouhý čas neprávem vedla frontální útoky, […] a rozmrzelost z církevního tlaku, který doposud postihoval celý život katolíka.“[7]

Významně působí liturgické hnutí, které se snaží přiblížit především mešní tajemství věřícím pomocí dvojjazyčných misálků a dalších pomůcek. Papež Pius X. prosadí návrat k autentické tradici rané církve a doporučuje časté svaté přijímání, které vymizelo v pozdním středověku a později mu bránil vliv jansenismu. Právě Pius X. poprvé užil pojem participatio actuosa ve smyslu aktivní účasti laiků na slavení liturgie. Jen výběrově připomeňme liturgické reformy Pia XII.: postupné zavádění národních jazyků, povolení večerní mše, přesun velikonoční vigilie ze sobotního rána na večer či zavedení svatého týdne jako specifické liturgické doby. Právě Pius XII. založil už v roce 1948 liturgickou komisi, v níž už najdeme klíčové postavy pokoncilní reformy liturgie včetně mons. Bugniniho. To vše dokládá vědomí potřeby upravit liturgický život potřebám věřících, jak to papež konstatuje v encyklice Mediator Dei (1947).[8]

O něco mladší než liturgické je hnutí biblické. Rozvíjí se ve dvou větvích, které sdílejí lásku k Písmu svatému. Už jsem se zmínil o dynamickém rozvoji budování kritické vědecké exegeze v katolické církvi na počátku 20. století a problémech, kterým musela čelit v letech 1904–1943. Druhým proudem byla snaha rozšířit znalost a četbu Bible v národních jazycích mezi věřícími laiky. Obě tato směřování slavila úspěch v podobě encykliky Divino afflante Spiritu z roku 1943, která rehabilitovala užití moderních vědeckých metod při výkladu Bible, konstatovala prioritu originálních biblických jazyků a originálního textu a podpořila překlady do národních jazyků a šíření Bible mezi věřící laiky.^[9] Definitivním završením je pak dogmatická konstituce Dei Verbum (1965) a především reforma mešního lekcionáře, která zajišťuje, že během tříletého cyklu nedělních a svátečních čtení katolíci uslyší podstatné části všech čtyř evangelií, listů a nově také obsáhlé části Starého zákona. Obnova role a postavení četby Písma svatého v životě církve, v liturgii, teologii i pastoraci patřila mezi důležité úkoly církve ve 20. století.

Chtě nechtě se musela také změnit misie katolické církve. Před Piem XII. a jeho dvěma následovníky stál náročný úkol: museli jasně oddělit církevní misii od politických, mocenských, ekonomických a nakonec i kulturních zájmů kolonizačních mocností. Od roku 1945 začíná emancipační hnutí národů Asie a Afriky, které povstávají proti svým koloniálním pánům, a přežití církve v dekolonizovaných zemích nebylo samozřejmostí, protože mohla být snadno nahlížena jako nástroj a výraz kolonizace. I ve 20. století je církev vedená Evropany, ale v ohledu na misijní činnost se podařilo prosadit množství nutných předpisů. Snad největší zásluhy tu má dlouholetý sekretář kongregace pro misie kardinál Celso Constantini.[10] Jakožto zkušený misionář ví, že pro úspěšnou misii je třeba zakořenění církve v místní kultuře (plantatio Eclesiae), a proto prosazoval program „odzápadnění“ misií: „Je třeba mít úctu a respekt ke géniu a tradicím každého národa s tím, že přijmeme vše, co je v jejich kulturním a etickém dědictví přirozeně dobré, a budeme christianizovat vše, co se dá christianizovat.“ Velký symbolický význam měla instrukce Pia XII. Plane compertum z 8. 12. 1939, která odvolává staré disciplinární zásahy ohledně čínských ritů a také zrušení přísahy misionářů z roku 1742.[11] Respekt vůči původním kulturám, snaha jim porozumět a vyjádřit evangelium jejich vlastním jazykem, jak to najdeme v církevních dokumentech např. Jana Pavla II., má už zde své kořeny a znamená přechod od europocentrismu 19. století k autentické misijní tradici církve.

Laický apoštolát

Jedním z požadavků přítomné chvíle byl rozvoj laického apoštolátu a vůbec nalezení adekvátního místa pro laiky v církvi, definování jejich role a poslání. Od 20. let se šířila Katolická akce a další hnutí orientovaná především na pastoraci a apoštolát mládeže, která oslovila tisíce katolíků, ale celkově zůstala za očekáváním papeže Pia XI. Jedním z důvodů bylo podřízení hnutí církevní kontrole ze strany biskupů a kněží, kteří se zdráhali přiznat laikům autonomii při jejich činnosti ve světě, a tendence vytvořit zde spíše jakési chráněné prostředí než aktivní misijní centra namířená vůči nevěřícím. Papežové této doby také zásadně nepoužívají slovo „podílet se, participovat“ na apoštolátu, ale mluví výhradně o pomoci laiků kněžím.[12] Od 30. let se nicméně rozvíjí teologie laické spirituality, mluví se o spiritualitě manželského života apod.

Výraznou roli tady sehráli němečtí, belgičtí a francouzští teologové [13], ale také a možná především francouzský tomistický filozof Jacques Maritain. Ten rozvíjí svoji koncepci posvěcování světa a role laiků při budování království Božího a těší se přízni vlivného státního podsekretáře Msgr. Montiniho, budoucího papeže Pavla VI. Zdůrazňování role laiků v hlásání evangelia se ale vůbec nelíbí konzervativním kardinálům, takže se od roku 1951 připravuje odsouzení Maritaina na posvátném Oficiu. V květnu 1954 v rámci kanonizace sv. Pia X. kritizuje Pius XII. nebezpečí „laické teologie po francouzském způsobu“, laici mají výhradně pomocnou úlohu při obraně církve a víry. V roce 1956 následuje přímý útok na Maritaina a jeho programový spis Integrální humanismus ze strany jezuitů z Civilta cattolica, což by bylo nemyslitelné bez souhlasu Vatikánu. Ačkoliv byla připravena celá kampaň proti Maritainovi, diplomatické protesty odradily odpovědné osoby od pokračování.[14] Otázka samotná ale čekala na adekvátní odpověď a koncil se jí nemohl vyhnout.

Církev a demokracie

Jako katalyzátor změny postoje a přístupu v řadě otázek posloužila zkušenost s totalitními režimy a II. světová válka. Po celé období piánské epochy mělo římské vedení církve nedůvěřivý a nepřátelský vztah k myšlence demokratické vlády lidu či dokonce k republikánské formě státního zřízení. Lev XIII. formálně uznal demokracii za možné státní zřízení, ale záhy následují odsouzení demokratických hnutí, příkladem čehož nám může být odsouzení prorepublikánského, demokratického uskupení katolické mládeže ve Francii Sillon roku 1910. Celkově je jasně patrná podpora legitimistických, autoritativních proudů a hnutí typu Action française.[15] Během své dlouhé diplomatické dráhy Pius XII. tváří v tvář totalitním režimům poznává, že demokracie je budoucností lidstva, a ve svém vánočním poselství z roku 1944 říká slova, pro která by se zjevně s řadou svých předchůdců dostal do vážných problémů.[16] Jak konstatuje profesor církevních dějin lateránské univerzity Chenaux: „Pius XII. se trvale zapíše do dějin jako první papež, který uznal ‚mravní hodnotu demokracie‘. Aniž by odstranil učení Lva XIII., které ostatně výslovně připomíná a cituje, ukazuje, jakou oblibu si u církve konečně vydobyla demokracie ani ne tak jako režim, ale pro humanistické hodnoty (důstojnost, svoboda, rovnost), jichž byla demokracie poslem. Jinými slovy, demokracie přestala být vnímána prostě jako jeden z mnoha způsobů vlády, ale spíše jako „systém hodnot (‚ideál‘), který je v souladu s postuláty přirozeného zákona a v dokonalé shodě s duchem evangelia."

Během války se několik tisíc kněží a seminaristů ocitlo v továrnách v Marseille, Paříži a na nucených pracích v Německu. Tehdy objeví potenciál přímého působení mezi víře a církvi odcizeným dělnictvem a sílu svědectví sdíleného života. V červenci 1943 kardinál Suhard zakládá Mission de Paris pro evangelizaci zpohanštělých dělníků, o tři roky později P. Jacques Loew, jeden z průkopníků hnutí, napsal své zkušenosti z práce v doku v Marseille, En mission proletarienne, které jsou okamžitě přeloženy do italštiny, a hnutí se těší podpoře francouzské hierarchie i vlivných mužů římské kurie. Počátkem 50. let počínají pochybnosti římských autorit. Kněží spolupracují s levicí v odborech i politice, ale snad nejvíce římským kontrolním orgánům vadí nová teologie kněžství přiměřená poslání dělnických kněží. Apoštolská exhortace Menti nostrae 23. 9. 1950 přináší potvrzení tridentského modelu: kněz má nadlidskou důstojnost a jeho základním úkolem je vlastní posvěcování a svatost úkony zbožnosti. Proto odmítá „herezi činnosti“, „klerikální aktivismus“, který je neslučitelný s požadavky pravého kněžství. Dělničtí kněží jsou postupně omezováni až k úplnému zákazu, který značně otřásl francouzskou církvi a posílil přesvědčení dělníků, že je církev odepsala. Velká skupina kněží se odmítla podřídit a významní dominikánští teologové (např. Chenu a Congar) byli potrestáni sankcemi. Problém odcizených dělnických mas pochopitelně zůstal.

Misijní území?

Stejně tak zůstal problém nalezení adekvátního modelu kněžství pro tak radikálně proměněnou společnost. Jak má vypadat model kněžského života v městském, industrializovaném prostředí, když až dosud celá formace směřovala k výchově kněze žijícího v poklidném rytmu agrární společnosti? Většina obyvatelstva se během několika generací přesídlila do měst, kde se jejich tradiční víra rozpadla. V 50. letech už byly k dispozici údaje nové vědecké disciplíny náboženské sociologie,[17] které ukázaly krajně znepokojivé výsledky. Jen dva údaje pro zajímavost: v roce 1955 bylo v Mnichově, v katolickém Bavorsku, 23,6 % praktikujících katolíků, z toho pouze 12,6 % dělníků, v italské Boloňi dokonce pouze 7 %. Velký ohlas měl spis Francie, misijní území? (1943) a další díla,[18] která ukazují rozsah masivní dechristianizace evropské populace, neúčinnost tradičních metod farní pastorace, ale také obrovský elán změnit tuto situaci a rechristianizovat pomocí nových přístupů Evropu. Alarmující pastýřský list pařížského kardinála Suharda Rozkvět, nebo úpadek církve? z roku 1947 měl stejný ohlas jako papežská encyklika. Jedním z rysů poválečného katolicismu byla snaha chápat farnosti nikoli jako teritoriální jednotku duchovní správy, nýbrž jako misijně orientované společenství, především cestou obnovy svátostného života.[19]   

Zatímco pokusy o obnovu farností či nové prvky v pastoraci dělníků, mládeže a dalších skupin se rodily v místních církvích, úsilí o reformu řeholního života vycházelo přímo z římského centra. V církvi a společnosti se šířila kritika klášterního života, který tehdy známý katolický spisovatel Papini označil „za něco mezi muzeem středověku a venkovským hospodářstvím, mezi hospicem a penzionem“. I když řehole tradičně patří k laciným terčům proticírkevní kritiky, nelze popřít, že zde existovaly vážné problémy, které se mimo jiné projevovaly tím, že po více než půldruhém století nepřetržitého nárůstu počtu řeholníků a především řeholnic,[20] které vytvořilo armádu 300 000 mužů a 1 000 000 žen v řeholním hábitu, počet povolání začíná klesat. Vědomí vážného problému lze doložit tím, že Pius XII. věnoval obnově řeholí více než 200 dokumentů a v souvislosti s jejich reformou deset let před Janem XXIII. poprvé použil pojem aggiornamento. V roce 1950 byl do Říma svolán kongres zástupců jednotlivých řeholních společností, který se na přání papeže zabýval otázkou adaptace řádu na podmínky moderního světa a aktuálních potřeb církve.[21]

Zkušenosti koncentračních a zajateckých táborů formovaly jednu generaci katolických kněží, kteří se tam setkali nejen mezi sebou, ale také s ateisty, liberály a socialisty, a ovšem také s protestanty. S přesně tím typem lidí, kteří do obležené pevnosti katolické církve neměli přístup a se kterými se správný katolík neměl ani stýkat. Tváří tvář totalitním režimům pochopili, že musí spojit své síly, nemají-li podlehnout nacistické či komunistické hrozbě. Během měsíců společného živoření měli šanci se poznat a uznat opravdovost svého přesvědčení a motivací.

Jsme ještě vzdáleni ekumenismu, který se mezi protestanty rozvíjí od konce 19. století. Pod ochranou kardinála Merciera z Mechelenu probíhají ve 20. letech nadějné rozhovory s anglikánskými teology, které jsou překvapivě a radikálně odsouzeny stejně jako celé ekumenické hnutí v encyklice Mortalium Animos, kterou roku 1928 prosadila skupina antimodernistických jestřábů okolo kardinála Merryho del Val.[22] Právě zkušenosti války vedou duchovní na obou stranách k přesvědčení, že je třeba odložit konfesijní nenávist. Obě strany si najednou uvědomily, že zápas o to, zda Evropa bude protestantská, či katolická, skončil tím, že přestala být křesťanská. Hlavní příčinou pohoršení není ale samotné rozdělení a oddělená existence církví, ale jejich vzájemná nenávist, kaceřování a odsudky. Katolická církev sice reaguje striktně negativně na založení Ekumenické rady církví roku 1948, ale dokument Posvátného Oficia z 1. března 1950 je podstatně vstřícnější v porovnání se sarkasmem encykliky Mortalium Animos. Povzbuzuje katolíky k angažmá v ekumenickém hnutí, a dokonce uznává působení Ducha svatého ve snahách nekatolických církví po dosažení jednoty. Zásadní průlom přesto přichází až s Janem XXIII. a zřízením Sekretariátu pro jednotu křesťanů. 

Autor je církevní historik, kanovník kapituly Všech svatých, člen Komise pro nauku víry ČBK. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové. Je autorem knihy Bible a moderní kritika.

Závěr seriálu o koncilu naleznete zde.