Seznamka
Pavel Černý oslovuje papeže, 28.9.2009
Autor: navstevapapeze.cz / Filip Kotek
Papež Benedikt XVI. se zapsal do historie křesťanství jako skvělý biblista a znalec teologie. I pro evangelické čtenáře jsou významné a poučné Benediktovy spisy o církvi, nebo jeho rozsáhle koncipovaná christologie. Pro mě je tento teolog, ještě jako profesor a kardinál Josef Ratzinger, příkladem křesťana, u kterého se projevuje až vášnivý odpor proti teologickému liberalismu. Benedikt rozpoznal, že rozvolněné učení o autoritě Písma a z něj plynoucí relativizace věroučných článků i etických hodnot je jednou z příčin slabosti a vyčpělosti zvláště evropského křesťanství. Během svého pontifikátu pokračoval v boji s relativizací věrouky a etiky a byl vždy citlivý na volnomyšlenkářské excesy mnoha soudobých teologů.
Není divu, že z volby Ratzingera na papežský stolec se radovali např. evangelikálové sdružení kolem početné německé evangelické aliance a připomínali shodu, která v řadě oblastí panuje mezi novým papežem a evangelikály (protestantským proudem, který zdůrazňuje osobní obrácení ke Kristu, autoritu Písma a praktický život z Ducha svatého).
Mezi teologicky konzervativními protestanty a Benediktem existuje - při všech teologických rozdílnostech - řada souhlasných stanovisek při hodnocení duchovní situace v sekularizované Evropě. Jedním z příkladů jeho vlivu je biskupská synoda (2008), která se zaměřila na autoritu Písma a která silně podtrhuje autoritu svatých Písem jako autentického a kanonického svědectví Božímu zjevení. Výsledné dokumenty ze synody jsou silným a povzbudivým projevem ukazujícím stejným směrem jako evangelická reformační zásada Sola scriptura. Církev jako společenství věřících je zodpovědná za kázání životodárného apoštolského učení a nesení evangelia v misii světu. Papež Benedikt se osobně osvědčil i v dalších dokumentech, kázáních i přednáškách. Jeho důrazy vždy byly evangelijní a věroučně vyvážené, jak jsme se o tom mohli přesvědčit i při jeho návštěvě České republiky v roce 2009.
Jestliže se u stárnoucího muže projevovaly vždy biblicky jasné postoje, neplatí to již beze zbytku o jeho projevech a rozhodnutích v čele římskokatolické církve. Benedikt brzy po začátku svého papežství pobouřil židy i muslimy jistou neobratností v otázkách mezináboženského dialogu. Někdy působil nerozhodně ve věcech, kde byl odkázán na své poradce a patrně na různá doporučení své kurie. Jako negativní se ukázalo jeho rozhodnutí přijmout do církve čtyři biskupy vysvěcené arcibiskupem Lefébvrem pocházejících z bratrstva Pia X. Jeden z nich, Richard Williamson, se opakovaně projevoval jako popirač holocaustu. To vrhlo na celou kauzu zrušení exkomunikace nedobré světlo. Podobně zvláštní je apoštolský list Summorum pontificum (2007), kterým Benedikt povolil opětovné užívání tridentské latinské liturgie. Je to jistý návrat před 2. vatikánský koncil. Mezi protestanty to bylo vnímáno jako závan pobělohorského katolictví a také někteří katolíci vyjádřili své zklamání a obavy z návratu některých kněží k liturgii lidem nesrozumitelné.
Ekumenu asi nejvíce zabolel jeho souhlas s publikováním čtyřbodového dokumentu Kongregace pro nauku víry – „Odpovědi na otázky, týkající se některých aspektů nauky o církvi“. Tento krátký dokument obsahuje tvrzení, že jen katolická církev má právo se nazývat církví. Dokument vyvolal mnoho rozhořčených reakcí především z protestantského světa a různých ekumenických grémií, i když eklesiologicky neříká nic jiného než např. deklarace Dominus Iesus, která vyšla v roce 2000 s podpisem kardinála Ratzingera a sleduje dlouhodobou exkluzivní dogmatickou pozici. Diskuse se začala točit kolem výrazu „subsistit in“ vyjadřujícího způsob přebývání jediné Kristovy církve v římskokatolické církvi. Církvím vzešlým z reformace se v dokumentu přisuzuje pouze statut „společenství“. To je tvrzeno v návaznosti na 2. vatikánský koncil a jím schválenou věroučnou konstituci Lumen gentium, 15 a dekret Unitatis redintegratio, 3. Otázka, která mnohé napadla, spočívala v datování čtyřbodového dokumentu. Proč Benediktova kongregace pro nauku víry musí zdůrazňovat tento trend v době ekumenického tříbení a nebývalé mezicírkevní spolupráce na řadě projektů? Zde se opět papež jeví jako biblicky přesný, ale zároveň eklesiologicky svázaný s institucí, v jejímž čele stojí. Nedlouho předtím byla přece podepsána v Evropě Charta oecumenica, která posiluje spolupráci katolických, pravoslavných i protestantských církví v Evropě. Také kauza tzv. „Vatikan-leaks“ – úniků důvěrné korespondence vatikánských prelátů a papežských úředníků neposloužila k dobré pověsti ústředí církve. Pro každého dalšího papeže bude velmi těžké sjednotit polaritu přístupů a zájmů jednotlivých skupin v katolické církvi.
Přes výše zmíněné mínusy je Benediktův přínos ve věci rozvoje biblistiky a christologie patrný. Také jeho zásadovost v etických otázkách zůstává dobrou orientací a povzbuzením. Nikdo nemůže být obdarovaný všemi duchovními charismaty. Jan Pavel II. byl charismatickou osobností, která více oslovovala své okolí a svými omluvami za minulost prošlapala cestu k další ekumenické spolupráci. Jeho jistý deficit byl patrně v hlubších teologických otázkách. Benedikt jako vynikající teolog se dobře pohyboval při výkladu Písma, v otázkách hermeneutiky a v systematické teologii. Jeho jasné formulace, vycházející z celoživotního studia Písma svatého a teologie, budou pomocí a povzbuzením pro křesťany dalších dnů.
ThDr. Pavel Černý, Th.D. je kazatelem Církve bratrské v Praze 1, bývalý dlouholetý předseda a místopředseda Ekumenické rady církví v ČR
