Situace na italské politické scéně dva týdny před parlamentními volbami by možná mohla ukazovat, jak bude v Česku vypadat politické soupeření mezi pravicí a levicí za několik let. Používám kondicionálu, protože je tu jeden zásadní problém: Česko na rozdíl od Itálie není tradiční katolickou zemí, kde hlasy věřících mají takovou váhu, že o ně usilují prakticky všechna politická uskupení.

Jinak ovšem vyrovnané pozice pravostředové koalice (Dům svobody) a levicového opozičního bloku Unie nemusí být vzdálené naší realitě. Po pěti letech pravicové vlády můžeme nyní v Itálii vidět to, co bychom teoreticky mohli vidět po pětileté vládě ODS a lidovců. Nižší daně, nižší deficit, větší flexibilita pracovních sil na jedné straně, rostoucí ceny, nejistota a omezená práva zaměstnanců a neustálé vlny stávek a protesty odborářů na straně druhé. Pět let ukázalo, že ekonomické reformy nejsou lékem na řadu problémů, i když celkově se lidem (kteří mají práci) nežije špatně.

Co však asi nejvíce upoutá pozornost, je skutečně monumentální názorové rozpětí levicového opozičního bloku. Můžeme skutečně žasnout, kdo všechno si tu podává ruku: katolická umírněná Margherita Francesca Rutelliho, která odmítá potraty, euthanasii i homosexuální svazky, feministicky antiklerikální Emma Bonino, která neustále atakuje katolickou církev, militantní poststalinská Komunistická strana Fausta Bertinottiho, která na svou kandidátku zařadila anti-globalisty, vůdce anarchistického revolučního bloku Carusa či populárního transvestitu Vladimira Luxuriu, potom strana Udeur, která se odloučila z někdejší Křesťanské demokracie a stále hájí hodnoty tradiční rodiny, levicoví Zelení, které vede Pecoraro Scanio, který se deklaruje jako bisexuál – a nad celým tím panoptikem se jako dobrotivý principál blahosklonně usmívá v primárkách zvolený leader profesor Romano Prodi, který již jednou a nepříliš dlouho v čele levicové vlády v 90. letech stál, prohlašuje o sobě, že je katolík a netajil se přátelstvím s kardinálem Ruinim, ačkoli nyní před volbami jejich vztahy poněkud ochladly.

Není těžké si domyslet, co žene tuto rozmanitou sortu lidí k sobě. Je to hlad po moci, který se od minulých prohraných voleb v roce 2001 zmnohonásobil. A jestliže se premiéru Berlusconimu po minulých volbách vyčítalo, že v zájmu sestavení pravicové koalice učinil řadu ústupků extremistické Lize severu Umberta Bossiho, těžko tyto námitky mohou obstát tváří v tvář nynějšímu předvolebnímu obskurnímu levicovému bratření.

Zdálo by se, že je to právě Silvio Berlusconi, kdo je příčinou takové mobilizace levicové fronty. Ale nezaujatý pozorovatel v tomto předvolebním zápolení nemůže nechat bez povšimnutí, že argumenty levice jsou snůškou demagogických proklamací, zatímco pravice nabízí skutečný program a také jednoznačně prokazatelné úspěchy minulé vlády. K levicovým stranám se houfně připojili mnozí intelektuálové, kteří se předhánějí v různých karikaturách mocí a penězi opojeného podnikatele v čele státu. Nehledě k chabým argumentům jsou však kupříkladu filmové opusy Sabiny Guzzanti (Viva Zapatero) či Nanni Morettiho (Kaiman) natolik výrazově slaboduché, že nemohou obstát ani náhodou ve srovnání s produkcí televizní společnosti Mediaset, kterou Silvio Berlusconi vybudoval před svým vstupem do politiky. Spíše se zdá, že trnem v oku jsou neustálá Berlusconiho varování před návratem komunistů k moci. Italům se zdají nepřesvědčivá, protože komunismus stalinského typu nikdy v Itálii nepřevládl. Těch, kdo po komunismu volají, je ovšem mnoho, a bohužel i mezi katolíky. Ostatně i sám předseda jedné ze dvou silných komunistických stran Bertinotti (který mimo jiné volá po znárodnění soukromého vlastnictví), v jednom rozhovoru připustil existenci Boha. A s komunisty sympatizují bohužel i mnozí kněží. Nezbývá než čekat, co nadcházející volby nakonec přinesou…