Seznamka
Joel Ruml
Kardinál Jorge Mario Bergoglio pravděpodobně zůstal z poslední volby papeže v roce 2005 trochu zapomenut, protože podle posledních informací se umístil jako druhý za tehdy zvoleným kardinálem Josephem Ratzingerem. Kdyby se za poslední roky nedostal do ústraní, nevyvolalo by jeho zvolení takové překvapení.
Volbu jsem sledoval spíše zpovzdálí. Když však ke zvolení došlo v době hlavních televizních zpráv, pochopitelně se to pro mě stalo ústřední událostí. Nový papež mě zaujal. Jednak volbou svého jména, jednak tím, že jde o papeže z jižní Ameriky a že jde o jezuitu. Sympaticky působil také svým prvním vystoupením na příslušném balkónu. Bezprostřednost vystupování, snaha o zjednodušení protokolu a pompy se daly z jeho vystupování vyčíst. To vcelku oku i srdci zalahodí.
Následně se spustil déšť očekávání a komentářů. Těžko se člověk ubrání tomu, aby nevyslovil, co by se mohlo stát a co nového by s ním mohlo přijít. To činil kdekdo u nás i v zahraničí. Euforická prohlášení postupně střízlivějí a nesou se v duchu toho, co je vůbec možné. Věřím, že dobrá vůle a odhodlání budou mít podporu i v nejbližším okolí papeže Františka, aby i jeho samého potřeba změn příliš nevysilovala a následně i těšila svým ovocem.
Myslím, že způsob, kterým se papež František uvedl, je sympatický a lze ho jen vítat a podporovat. Církev jako Kristův lid má být srozumitelná, přiměřeně zabezpečená a inspirativně nezajištěná, má být v pravý čas blízko lidem, stejně jako jindy si má uchovat svůj odstup; má se skutečně umět smát, ale i napomenout. Toto moudré balancování jsem u papeže v prvních dnech rozpoznával. Ovšem na druhou stranu platí také to, že církev je lid, společenství, v němž jedinec mnoho nedokáže. Z této strany bude hrozit papeži značné nebezpečí nenaplnění mnohých uskutečnitelných očekávání. Jen volba nejbližších, dostatečně razantních a zároveň průhledných lidí, může pomoci tomu, aby se jeho styl a představy také promítly do širších souvislostí. A to je v instituci tak obrovské, jakou je římskokatolická církev, téměř nepředstavitelné. Nicméně za pokus to stojí, pokud nezůstane osamocen.
Zakazuji si říkat, co od něho čekám, jsem přece jenom pouze pozorovatel zvenčí. Spíš je potřeba říci, co on bude potřebovat – nejen modlitby, upřímné, vroucí a skutečně podpůrné. On bude potřebovat, aby v každém, pro koho je on vrcholným biskupem, existovaly s ním shodně nastavené principy – Kristus je hlava a od vztahu k němu se vše zásadní odvíjí, jak láska k druhým, tak vstřícnost k nezajištěnosti a neshromažďování, stejně jako i odvaha dobře mířit na současné asociální návyky moderní civilizace. Takový styl „vládnutí“ pak bude moci znamenat to, aby se církev stala útočištěm i pomocí, aby byla vnímána jinak, než dnes v Evropě je.
Pokud bych měl shrnout své pocity, pak jsem zvědav, jak vše půjde dál. Jsem zvědav, co se z jeho důrazů projeví u nás, co je možné čekat nového pro soužití s největší církví a jaké mohou být dopady do církví menšinových. I když patřím do jiné církevní tradice, události v jedné církvi u nás poznamenávají veřejné mínění o církvích obecně. Proto nezůstávám pouze nestranným pozorovatelem.
Joel Ruml je předsedou Ekumenické rady církví v ČR a synodním seniorem Českobratrské církve evangelické.
