Velikonoční kázání

Lucas Cranach: Ukřižování (1501)
Autor: Wikipedia.org

Čtení Písma:

„Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, které mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil.“ (Sk 2,22-24a)

Žádný z nás jistě nevzpomíná rád na temné chvíle své minulosti. Všichni si velice přejeme, aby se zapomnělo na naše selhání a prohry.

A teď jsou před námi Velikonoce. Zeptám se: neslavili bychom je rádi jako svátky radosti – bez Velkého pátku, bez toho dne, kdy „nastala tma po vší zemi“ (Mt 27,45)? Nový zákon však poselství o vzkříšení a vítězství Ježíše Krista s událostí Velkého pátku nerozlučně spojuje. Tak to činí i Petr v kázání, z něhož jsme právě četli ve Skutcích 2. kap. Zde je ukřižování a vzkříšení Ježíšovo spojeno tak úzce, že se musíme ptát: neslyšíme tu hlasitěji než radostnou zvěst tvrdé obvinění Petrových posluchačů? A opravdu: když Petr své kázání ukončil, čteme, že ti, kdo mu naslouchali, byli „zasaženi v srdci“ (v. 37). Když už jsme u toho: počítáme s tím, že i my můžeme být bolestně zasaženi, když posloucháme kázání?

Ale postoupíme dále a zeptáme se: nenasloucháme poselství o Kristovu vzkříšení rádi především proto, že nás ujišťuje, že i po své smrti smíme počítat s pokračováním života, jehož se křečovitě držíme a děláme všechno pro jeho prodloužení…?

Apoštol nás však nepřeslechnutelně vrací k Velkému pátku a nejen svých původních posluchačů, nýbrž i nás se ptá: byli jste tam, byli jste u toho, když Ježíše uráželi a ponižovali a nakonec přibili na kříž? A neodpovíme: my jsme se přece té golgotské podívané neúčastnili, my jsme se tam ničím neprovinili!? Ale ovšem: musíme připustit, že i mezi Petrovými svatodušními posluchači dozajista byli takoví, kteří na Velký pátek na Golgotě nebyli… A přece jim všem nyní apoštol adresuje svá slova: „…vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž!“ Takže raději pokorně zazpívejme: „V čem hledat důvod utrpení toho? Hřích můj tě svírá, dluhů mých je mnoho. Ježíši, Pane, vina má tě tíží, na mém jsi kříži“ (Křest. kancionál, píseň 147, sl. 3).

Když však Petrovu kázání nasloucháme pozorněji, rozpoznáme, že on nechce především – nebo pouze – obviňovat. Za nejdůležitější ve svém kázání pokládá vyhlásit: „A l e   B ů h  h o   v z k ř í s i l…!“ Apoštol rozhodně nechce zůstat u toho, co jsme učinili my. Jeho evangelium záleží v tom, c o  u č i n i l  B ů h ! Co učinil? Vzkřísil právě toho Ježíše Nazaretského, kterého zbožní i bezbožní zavrhli a přibili na kříž; vzkřísil právě toho, který odmítl užít moci, aby sám sebe zachránil a prosadil (Mk 15,30); vzkřísil toho, který se vzdal svého života, aby nám – k smrti odsouzeným – život daroval.

Jak to Petrovo kázání skončilo? Tu je třeba říci, že je nápadné, jak všude, kde se v Novém zákoně mluví o Ježíšovu vzkříšení, ihned také zazní výzva k pokání. Ozve se i zde ve verši 38: „Obraťte se! Čiňte pokání!“ „Obraťte se“ – to zde znamená: odložte všechna vaše falešná očekávání a naděje, které spojujete s Kristem. – Dejme si ještě jednou povědět: Bůh se zastal toho, kterého jsme my odmítli; postavil se za toho, který neuspěl. Bůh vzkřísil Ukřižovaného, toho, všemi opuštěného, poníženého a zavrženého. Tím ovšem Bůh jednou provždy vyvrátil naše představy, že ten, kdo poslouchá Boha a je provázen jeho přízní, musí dojít uznání a slavit jen samé úspěchy. Bůh vzkřísil ukřižovaného. Tím potvrdil, že pravda a láska mají na tomto světě šanci; potvrdil, že Boží přízeň a Boží požehnání provází toho, kdo odpouští, kdo se oddá službě bližním a prokazuje milosrdenství nepatrným bratřím Kristovým.

Tváří v tvář Kristovu vzkříšení jsme tak postaveni před rozhodnutí: na koho chceme orientovat svůj život? My však už nemusíme tápavě hledat odpověď, ale smíme a máme následovat toho Ježíše, který se stal pokorným služebníkem všech (Lk 22,26n). Proto se už nemusíme přizpůsobovat tomu, co „dělají všichni“. Ani se už nepotřebujeme stále znovu odvolávat na svou slabost a nedostatečnost, ale vedeni a posilováni vzkříšeným a živým Pánem, smíme a máme přemáhat všechnu svoji pohodlnost a ustrašenost a – třeba jen malými krůčky – následovat Ježíše na cestě služby.

A ještě toto: protože Bůh vzkřísil toho Ježíše, který jako Boží beránek sejmul a pryč odnesl hřích světa – i můj a tvůj hřích (J 1,29) – nemusíme se už bát svých provinění a jejich zlých následků. Konečně: Kristovým vzkříšením osvobozeni k „živé naději“ (1 Pt 1,3), smíme beze strachu hledět do budoucnosti - i do té, která nás čeká za hranicí naší smrti.

„Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem“ (Sk 2,34). To je radostné poselství pro naše letošní Velikonoce. Amen.

ThDr. Jiří Doležal je emeritním farářem Českobratrské církve evangelické. Dlouhá léta se podílel na vzdělávání mladých kazatelů své církve.