Seznamka
Mons. František Bernard Vaněk
Autor: Archiv autora
1. dubna 1943 zemřel v koncentračním táboře Dachau vězeň číslo 32 657, pelhřimovský děkan a spisovatel, Monsignor František Bernard Vaněk (1872 - 1943). Člověk, který nemlčel k bezprávím první ani druhé světové války, kněz, kterému ležela na srdci kvalita sakrálního umění i kazatelství, autor nesmrtelného křemešnického románu Na krásné samotě (1938), přítel sochaře Františka Bílka a básníka Otokara Březiny. Sedmdesáté výročí tohoto okamžiku je více než příhodnou dobou k tomu, abychom se s ním opět setkali.
Mnohá náboženství věří v osobní setkání s Bohem skrze posvátné texty. I literární věda různými způsoby reflektuje fascinující a nejednoznačný vztah mezi autorem, textem a čtenářem, podobně je tomu v umění obecně. Setkal jsem se s literárním dílem F. B. Vaňka, které z pohledu soudobé literární historie stojí spíše na okraji zájmu. Důvodů si můžeme domyslet mnoho: mohou k nim patřit příliš úzká kritéria literárnosti, redukce literatury na (pouze) estetické prvky i nepříznivé ideologické klima minulého režimu. Přesto šlo o fascinující setkání, které překračuje všechny zmíněné kategorie a dává nahlédnout do vztahu mezi člověkem a jazykem, umělcem a jeho skrytým ohněm a věřícím a jeho Nadějí.
Seminarista František Vaněk se připojuje koncem devadesátých let devatenáctého století k okruhu tzv. katolické moderny. Tvoří především duchovní básně inspirované tajemstvím kněžství a křesťanské víry. Roku 1897 mu vychází sbírka Sacerdotium a mladý kaplan zanedlouho poté odchází do svého celoživotního působiště, města Pelhřimova.
Tam ale básníka Vaňka pohltilo množství aktivit. Pořizuje nová umělecká díla pro kostely v Pelhřimově a na Křemešníku, dbá na umělecky kvalitní výzdobu chrámových prostor obecně (za tímto účelem založil roku 1922 významné Chrámové družstvo), stává se z něj nesmírně schopný organizátor veřejného i kulturního života, vydavatel časopisu Kazatelna, jehož cílem bylo pozvednutí úrovně českého kazatelství. Zakládá noviny, přispívá do nich, obnovuje na vlastní náklady veřejná prostranství a budovy, podporuje finančně i místní hokejový klub.
Křemešník
Autor: Tibor Varga
A kde tedy je jeho literární dílo? Odpověď najdeme v jednom z dopisů Antonínu Melkovi, kde Vaněk píše:
Uvaž, co znamená, že Tvým slovem bude mluveno v domě Božím slovo Boží k tisícům... a třeba i každou neděli... Který literát, který básník, který politik má takové poslání a za podmínek tak výhodných?
Další sbírku básní již nenapsal, romány začal psát až ve stáří. Kázání jako pomezní literární žánr jej však provázelo po většinu života. V roce 1900 vydává knižně svůj první cyklus homilií Zdrávas Maria lékem naší doby, v letech 1902-1942 rediguje zmiňovaný časopis Kazatelna. Klíčem k jeho dílu tedy není román Na krásné samotě ze sklonku života, který sice došel (a zcela po právu) největšího čtenářského a kritického ohlasu, nýbrž právě fakt, že jako spisovatel byl především kazatelem a jako člověk především knězem. V obou těchto polohách využíval jazyk jako prostředek k oslovení lidí a k šíření hodnot, ve které věřil. Své literární krédo shrnul do věty “dobro je víc než krása”.
Pod úhlem těchto skutečností najednou dává spousta charakteristik jeho literární tvorby úplně jiný smysl. V románech Vaněk často přímo oslovuje své postavy i čtenáře, píše kultivovaně, avšak přístupně, jeho humor je lehký a nenásilný, jazyk svědčí o schopnosti oslovit co nejširší publikum, aniž by rezignoval na kvalitu vyjádření. Mnohé události či postavy jeho děl jsou exemply. Jako takové přirozeně nejsou psychologicky propracované, neboť plní jinou funkci. Nejenom v Kazatelně a četných svazcích vlastních kázání, ale i v románech Na krásné samotě a Na srdci tedy Vaněk vědomě zůstává knězem-kazatelem, aniž by přitom výslovně kázal. Podobně, i když v menší míře, platí tato skutečnost i o pronikání publicistického stylu zejména do románu Na krásné samotě, který původně vycházel na pokračování v Týdeníku z Českomoravské vysočiny (1935-1937).
Setkání se dvěma Vaňkovými romány je především setkáním s pelhřimovským krajem a osudy obyčejných venkovských či městských lidí. Události mnohdy kruté a bolestné bývají často jakoby samozřejmě proměňovány v idylu. Drsný život na křemešnické samotě odlehčuje všudypřítomný humor hlavní postavy, nepřijetí postiženého dítěte zase srdce jeho matky. Vaňkovo celé dílo je také setkáním s “katedrálou ticha”, jak nazval přírodu, a s neobyčejnou úctou k mateřství. Přirozeným existenciálním rozměrem jeho tvorby je křesťanská víra.
Pokud jsem řekl, že je příhodná doba, abychom se s F. B. Vaňkem znovu setkali, pak jsem tímto setkáním měl na mysli především pozvání. Přijedete-li do Pelhřimova, budete chodit stejnými ulicemi a prožijete mši ve stejném chrámu. V Děkanské zahradě najdete stejný zahradní domek, ve kterém tvořil mnohá svá díla. Na Křemešníku na vás dýchne vše z románu Na krásné samotě, i když asi pocítíte lítost nad stavem bývalé fary, školy či obou kaplí. A pokud přitom otevřete kterékoli jeho texty, od kázání přes poezii až po paměti či romány, budete mít pocit, že jste se skutečně setkali.
A když uslyšíte v poledne zvony z věže pelhřimovského kostela sv. Bartoloměje, můžete vzpomenout a připojit tichou modlitbu za člověka, který nechtěl, aby je nacisté zničili a přetavili ve zbraně. Stalo se. Snažil se jim v tom zabránit, a také proto musel zemřít. Pokud se vám jeho knihy budou zdát jakési jiné, méně vznešené a více lidské, myslím, že vám rozumím. Je-li totiž dobro víc než krása, pak může být i slovo víc než kniha.
Autor je bohemista.
