Role teologů v církvi

Michal Černý

Vztah teologů a církve byl (a zřejmě vždy také bude) předmětem nejrůznějších sporů, polemik a diskusí. Na jednu stranu můžeme spatřit představu zkostnatělé, často intelektuálně ne zcela patřičně vybavené hierarchie a progresivních svobodných hledatelů pravdy. Jiný pohled dává do kontrastu vzpurný intelektualismus pýchy a službu druhým. Podobně karikujících pohledů je více a jejich hodnota je dána nikoli jejich pravdivostí, ale masou lidí, kteří ji zastávají.

Jistý problém je také se samotnou definicí toho, kdo to vlastně teolog je. Je to člověk, který vystudoval teologickou fakultu? Získal doktorát? Má medaili nebo příslušný počet recenzovaných článků v časopisech? Teolog je jistě člověk s alespoň minimální systematickým teologickým vzděláním univerzitního typu a člověk publikující. To druhé by bylo dobré zdůraznit – jen psaním vědeckých knih a článků jde člověk skutečně s kůží na trh. Musí pečlivě argumentovat, hledat, vyvažovat. A vystavuje se riziku veřejné diskuse či střetu. Je zde ale ještě jeden rozměr – Evagrius Ponticus definuje teologii jako kontemplaci Trojice. Toto zakotvení v duchovním životě je zásadním rozdílem mezi aplikovanou filosofií doplněnou o dogmatické axiomy a teologií.

Současný vědecký svět přitom není pro teology příliš příznivý. Je třeba neustále publikovat a přednášet (také teolog se musí uživit), což často může vést k touze najít nová témata, kreativně zpracovat již zažité věci, najít senzaci. Kardinál Ratzinger svého času před touto touhou varoval. Teologa chápal jako služebníka, který provádí syntézu pramenů, upozorňuje, přemýšlí a hledá. Vždy ale v rozměru služby církvi.

Samotný vztah církve a teologie je přitom značně komplikovaný. Na jedné straně stojí model chápající teologii jako niternou součást života a činnosti církve, za což je ale vyžadována kontrola a jasné řízení magisteriem, na straně druhé je zde představa vědy, která se ve své svobodě kontroluje sama jako jakákoli jiná vědní disciplína. Max Seckler to charakterizoval ve svém článku Církev a její teologové slovy: „Chybí nám dnes takové řešení problému, v němž by teologie v bádání a vyučování mohla být svobodná a současně byla životně důležitou realizací církve.“

Je přitom třeba zdůraznit, že jistě není potřeba, aby každý kněz byl teologem. Kněz jistě musí mít elementární teologické vzdělání, ale je především obětníkem, pastoralistou. Potřebuje znát výsledky teologického bádání, ale není nutné, aby k nim aktivně přispíval. Teologie představuje pro zvěstování zcela zásadní pilíř. Je-li podstatou církve misijní zvěstování, těžko se můžeme obejít bez reflexe zjevení, řešení nových současných problémů v oblasti filosofie či etiky. Cesta odsunutí teologie na vedlejší kolej v životě církve je cestou do ghetta.

Je přitom třeba říci, že u teologa, ač má pro zvěstování zcela zásadní úlohu, nejde ani o roli správní ani liturgickou. Zatímco třeba akolyté či lektoři mají svou působnost v církvi i liturgii definovanou relativně přesně, u teologů tomu tak není. Je přitom třeba říci, že teolog nepresentuje názor církve, ale svůj osobní – jistě podpořený argumenty, zkušeností či zbožností.

Existence takového teologického pluralismu, který je slučitelný s vírou, je přitom jeden z důležitých prvků oddělující církev od sekty. To je podstata svobodné diskuse. Ať již jde o podvojná řešení nebo otázky, které nejsou nijak jednoznačně rozhodnuty. Teolog má – na rozdíl od biskupů a papeže – právo se mýlit i v otázkách víry a mravů. To, že se teolog splete či šlápne vedle, není nutné vnímat jako nějaký nedostatek či stigma. Naopak jsou to právě chyby, které umožňují zřetelnější pochopení toho, čemu věříme a proč. Velká část dogmat byla definována právě proto, že se našel někdo, kdo na základě přiměřeně rozumné argumentace došel ke stanovisku, které bylo neslučitelné s vírou. A rozhodujícím arbitrem zde má být magisterium. Rozdíl mezi heretikem a teologem je právě v oné poslušnosti definitnímu výroku.

Teologové jsou pro život církve jistě postradatelní, ale pokud hovoříme o nějaké plnosti jejího života a bytí zde ve světě, můžeme si jen obtížně představit, že by bylo správné, aby se jim nedostávalo přiměřené pozornosti a sluchu. Ostatně k aktivní teologické službě jsou vyzýváni také v Gaudium et spes laici, pro které bude teologická služba postupně představovat stále větší oblast zájmu a činnosti služby církvi. Stojíme tak před otázkou, jak spojení teologů a obětníků dát do dobré rovnováhy. Jistě to bude ku prospěchu oběma skupinám.