Seznamka
P. František Lízna SJ
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Putovní deníky patera Františka Lízny si získávají čtenářskou oblibu. Je to potěšitelné, byť nejde o literaturu v původním smyslu, ale spíše o jakýsi druh deníkové terapie. Nejnovějším přírůstkem v putovní ediční řadě brněnského nakladatelství Cesta je kniha s názvem Pouť za sv. Brigitou Švédskou do Vadsteny. František Lízna zde přibližuje své pěší putování ze Svatého Hostýna do Vadsteny ve Švédsku, kde je pohřbena svatá Brigita, mystička 14. století, která po smrti svého manžela, švédského šlechtice, odevzdala svůj život Bohu a věnovala se rovněž kajícím poutím.
Pater Lízna zachovává svůj faktografický autorský styl, tak jako to již čtenáři znají z jeho zápisků o poutích do Santiaga, do Říma, do Sevastopolu a Bůh ví kam ještě. Omezuje se zpravidla na holé věty, strohá konstatování, záznamy o nákupu potravin, ušlapaném počtu kilometrů, občas připojí nějaký pozoruhodný detail z vnějšího časoprostoru anebo pocitový či duchovní prožitek. To vše napomáhá čtenáři k dynamickému spoluprožívání pouti a nebrání mu sledovat vytčenou trasu příliš složitými meditacemi a úvahami.
Problém pro autora i pro čtenáře je tak vlastně jen jediný: Pokud plynule následujeme Líznovo putování křížem krážem Evropou, sledujeme jakýsi plíživý vnitřní smutek, který se do jeho deníkových záznamů promítá. Je to jednak smutek osamělého poutníka, který neví, kde ten který večer právě spočine a zda bude přijat pod něčí střechu, ale zároveň i smutek jiný. Smutek osamělého řeholníka, který se de facto vůbec neidentifikuje s něčím, co se nazývá komunitní život. Při setkání s kýmkoli na své cestě si tento poutník uvědomuje, že každé nové setkání je vlastně předzvěstí dalšího loučení. A dokonce i když vyhledá v některém místě spolubratry ze svého řádu, nemá si s nimi příliš co říci. Jezuita František Lízna se tak nevědomky stává zvláštním druhem „potulného mnicha“, kterýžto statut hojně se vyskytoval ve středověku a jeho příslušníci nemívali u vlastní vrchnosti právě na růžích ustláno. Ale doba byla taková, lidské komunity byly v pohybu utíkajíce tu před morovou nákazou, tu před různými schizmaty, nebo zase před hladem či válečnými konflikty. A dnes vlastně nejsme daleko od podobné situace, ačkoli v putování nám někdy pomáhají, někdy spíše překážejí dálnice a rychlodráhy.
Lízna svůj smutek přiznává i v poslední knize, hovoří o osamělosti, vnitřním neklidu, neurčitých obavách či úzkostech. Víra a kněžství mu sice pomáhají, ale spíše jen existenčně než duchovně, a tak nakonec dojdeme k otázce, proč se vlastně na tyto cesty vydává? Otázka jistě bude zodpovězena odkazy na duchovní povahu a smysl poutí, ale to nám jaksi nestačí. Nejsmutnější je poutník Lízna zpravidla tehdy, když dorazí do cíle. Neraduje se, neslaví, nepociťuje úlevu, ale spíše jen nějaký splněný úkol, a již se ve skrytu asi trápí, co ho čeká dál.
A tak asi právě v tomto pocitu existenciální vykořeněnosti je autor Lízna tolik blízký současným čtenářům, kteří bloudí na různých cestách svých životních stavů, existenčních útrap či duchovních pochybností. Nemusejí se vůbec vydávat na nějakou pěší trasu, stačí jim leckdy jen absolvovat trýznivou každodenní „cestu dlouhého dne do noci“. A nejhorší je pak na sklonku každého dne vydechnout nikoli úlevou, ale spíše znechucením a obavou z toho, co bude další den následovat.
A tak vzhůru na novou cestu s paterem Františkem Líznou, i když často ani zdaleka nevíme, odkud a kam vlastně vede...
František Lízna: Pouť za sv. Brigitou Švédskou do Vadsteny. Nakladatelství Cesta, Brno 2013, 72 str.
