Seznamka
Daniel Herman
Autor: Christnet.cz / Jan Uhlíř
Proč se Ústav pro studium totalitních režimů stal 23 let po převratu tak horkým tématem v politice, ve společnosti a v médiích?
Ústav pro studium totalitních režimů (dále ÚSTR) je horkým tématem od začátku. Trvalo velmi dlouho, než v roce 2008 začal existovat a fungovat, vznikl na základě zákona 181/2007. Až do roku 2007 – 18 let – probíhala velká diskuse o tom, zda taková instituce vzniknout má, nebo nemá.
Od začátku této diskuse docházelo k názorové polarizaci. Existovaly zde dvě základní skupiny obyvatel, kteří oponovali komunistickému režimu. Jedna skupina je - můžeme říci pracovně - blízká Konfederaci politických vězňů. To jsou lidé, kteří od samého počátku proti komunismu buď vystupovali nebo ho každopádně od samého počátku nepřijímali a věděli, že je špatný.
A druhá skupina, která - řekl bych, že i početně převažuje, jsou lidé, kteří si v určité době (hlavně po druhé světové válce) mysleli, a to upřímně a poctivě, že levá alternativa je zajímavá, a teprve postupně docházeli k tomu, že to byla mýlka a revoluce začala požírat své děti. Pokus o liberalizaci komunismu v době Pražského jara a jeho potlačení 21. srpna 1968 invazí vojsk Varšavské smlouvy pak tento sen definitivně zničila.
Tyto dvě skupiny vedou diskusi od samého počátku, a to se projevuje i v současné době. Lidé, kteří v nějaké etapě svého života měli blíže ke komunistickým myšlenkám, mají tendenci vykládat novodobé dějiny. Odtud také pocházejí snahy o zpochybňování totalitní podstaty komunismu. Myslím, že je zde i lidsky pochopitelná tendence omluvit sebe sama za mladické nadšení a idealismus.To je jádro celého sporu. Jde o spor odmítačů komunismu od samého počátku a lidí vystřízlivělých.
V této záležitosti vystupuje obdivuhodná žena, původně levičácká studentka, později odvážná disidentka a katolička Petruška Šustrová. Ta se výrazně postavila proti vám. Myslíte, že její motivace je podobná tomu, co jste zmínil?
Určitě to hraje velkou roli, ale je zde vícero důvodů. Já se s Petruškou Šustrová osobně znám, tykáme si, myslím, že názorový střet není přenesený do osobní roviny. Petruška Šustrová byla nesporně výraznou osobností československého disentu v době normalizace a byla také velmi perzekuována. Patřila do okruhu tzv. revoluční mládeže, což byla názorová platforma, která kritizovala režim zleva. Stručně řečeno: ideály revoluce jsou krásné, ale vy, komunističtí mocipáni, jste je zprznili. Faktičtí držitelé komunistické moci tyto své kritiky zleva opravdu neměli rádi, protože na základě jejich vlastní ideologie je usvědčovali z farizejství a ze lži. Určitě nelze zpochybňovat autentické utrpení a poctivé svědectví, které tito lidé z okruhu revoluční mládeže přinášeli. Jak řečeno, byla to kritika zleva. Lidé, kteří Petrušku Šustrovou léta znají, mi říkají, že ona si tyto ideály ve svém srdci uchovala, a já, pokud mohu hovořit z vlastní zkušenosti, s tím mohu jen souhlasit.
Když v roce 2010 vyšlo najevo, že tehdejší ředitel ÚSTRu Jiří Pernes skromně zamlčel, že se z vlastní píle několik let vzdělával ve Večerní univerzitě marxismu-leninismu, Petruška Šustrová to označila za „prkotinu“. Myslíte, že i to je dokladem toho, že své přesvědčení příliš nezměnila?
Ano, myslím, že to odpovídá názorovému rozpoložení paní Šustrové.
Vraťme se ještě ke zpochybňování pojmu totalita. Tato diskuse je poměrně nová. Jak vznikla a jak byste ji charakterizoval?
Tato diskuse není jen českou záležitostí, setkáváme se s ní třeba i v západní Evropě několik let. Jasná definice totality neexistuje. Filosofové, sociologové a politologové, kteří se tímto tématem v západní Evropě zabývají bez osobní znalosti a vlastní praxe s komunistickým režimem, považují často srovnávání totality nacistické a potažmo fašistické s totalitou komunistickou za problém. K nám se toto smýšlení přeneslo v poslední době, a je to podle mého názoru nejen filosofická záležitost, ale promítá se zde i praktická politika. Když se například podíváme na krajské koalice, tak vidíme, koho komunistická strana vysílá do krajských vlád jako své „kádrové rezervy“. Jsou to často lidé s velice zvláštní předlistopadovou minulostí, kteří nejednou neváhali za úplatu udávat své bližní. Můžeme se tedy ptát, kdo má zájem zpochybňovat totalitní podstatu předlistopadového systému, kdo má zájem zbrzdit proces zpřístupňování materiálů z provenience komunistických bezpečnostních složek. Setkává se zde rovina filosofická a čistě prakticky-politická, a tedy i pragmatická. A tato tendence zpochybňování totalitní podstaty komunismu je podle mého názoru velmi nebezpečná.
Je ovšem skutečností, že tato tendence nabývá na síle, souvisí to i s politickou náladou. Jak se této tendenci bránit?
Je především třeba připomínat věci z minulosti. Projekt otevřené paměti, otevřené minulosti, očišťování historické paměti je velmi důležitý, protože se může stát to, co se bohužel stalo po druhé světové válce, kdy někteří lidé začali zpochybňovat masové zločiny nacismu, plynové komory, miliony obětí Osvětimi, a to je velmi nebezpečný trend. Totéž se může stát i s komunismem a s jeho oběťmi. Některé projevy této mentality můžeme sledovat, lidé prostě popírají historická fakta. Proto je třeba otvírání minulosti, zpřístupňování materiálů, osvětová činnost, publicistická činnost – a to všechno může vést k tomu, aby lidé, kteří mají zájem, či učitelé dějepisu, měli dostatečné informační zdroje, aby mohli moderní dějiny objektivně vykládat a minimalizovat riziko zpochybňování zločinů komunismu.
Někteří křesťané, zejména levicově orientovaní, zdůrazňují potřebu odpuštění a přikrytí vin, v politice se tomu říká tlustá čára. Jak se na to díváte jako bývalý ředitel ÚSTRu a jako kněz?
Fenomén odpuštění je velmi důležitý. Je předpokladem jakéhokoli posunu člověka. Pokud by motorem našeho jednání byla touha po pomstě, tak je to špatné a především to infikuje naše vlastní nitro. Na druhé straně absolutně nesouhlasím s tezí tlustých čar za minulostí, protože jsou nefunkční. Vždy budou lidé, kteří budou mít informace, se kterými se dá pracovat. Ve chvíli, kdy věci nebudou otevřené doširoka, budou přístupné pouze exkluzivní skupině lidí, která se na nich pak může založit výhodný byznys, bude se prudce zvyšovat korupční potenciál. Může nastat situace, kdy někteří privilegovaní přijdou a řeknou: „Tak, pane ministře, domluvíme se, nebo se nedomluvíme?“ Ve chvíli, kdy jsou věci otevřené a přístupné, korupční potenciál prudce klesá a toto nebezpečí je minimalizováno. Projekt otevřené minulosti, otevřené zpřístupňování zdrojů je mnohem efektivnější cestou než tlusté čáry za minulostí, které fungovat nemohou.
Proč jste vlastně vzal práci ředitele ÚSTRu?
Před třemi lety (v roce 2010) byla situace kolem ÚSTR velmi složitá a už tehdy se hovořilo o tom, zda tento ústav není ohrožen ve své podstatě.Ve zmíněném roce se v jeho čele vystřídali čtyři ředitelé, což samo ukazuje na vysoce nestandardní situaci. Já jsem měl o činnost této instituce od samého začátku velký zájem, a tak jsem si řekl, zda to není výzva pro mne, protože otázkou vyrovnávání se s minulostí se zabývám dlouhá léta. Proto jsem se rozhodl přihlásit do výběrového řízení, které jsem vyhrál (z deseti kandidátů) a byl jsem zvolen s mandátem na pět let. Pokládám to za velmi důležitou misi, projekt očišťování historické paměti je velmi důležitým předpokladem stabilizace celospolečenské atmosféry, protože pokud tento proces neproběhne, tak neuzdravená vina se bude stále vracet a stále znovu infikovat těleso společnosti.
Zmínil jste očištění minulosti. Do jaké míry pokročilo očištění minulosti v katolické církvi, případně v protestantských církvích? Víme, že funkcionáři Pacem in Terris po revoluci příliš nereflektovali svoji minulost a některé vidíme na církevních postech dodnes.
Musím říci, že podle mého osobního dojmu se církve nevyrovnaly se svojí minulostí o nic hůře ani o nic lépe než okolní společnost, jsou přirozeně její součástí. Pokud mohu říci něco z vlastní zkušenosti, z práce v rámci katolické církve, kde jsem začátkem devadesátých let byl pověřen problematikou církevních lustrací, tak tehdy se pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk velmi poctivě snažil o to, aby proběhl proces vyrovnání, aby byla vyslovena prosba za odpuštění za selhání. Bohužel nikdo z funkcionářů sdružení Pacem in Terris toto neudělal, ani jeden. Kardinál Vlk pak v postní době 1993 vyslovil jménem církve tuto prosbu za odpuštění sám. Šel víceméně stejnou cestou, kterou pak šel v roce 2000 Jan Pavel II., když se omluvil za všechna příkoří, která ve jménu církve katoličtí křesťané učinili lidem jiných názorů.
Je asi logické, že církve byly v době komunistického režimu velmi vítanou destinací pro komunistické represivní složky, protože to byly jediné tolerované instituce s jinou než oficiální komunistickou ideologií. Snaha infiltrovat tato společenství byla velmi masivní a nezůstala bez určitých úspěchů. Církve jsou zde dnes jako součást společnosti se vším všudy, ale myslím si, že jejich schopnost vyslovit politování a snažit se o poctivé zpracování historie zde je. Věřím, že i budoucnost ukáže, že i v těžkých dobách nacismu a komunismu převažovaly v církvích pozitivní momenty nad negativními.
S tím souvisí i další otázka. Jak se máme jako křesťané dívat na kněze, duchovní, kteří v minulosti selhali, nijak to nereflektovali a slouží v církvi dál?
Kněz, duchovní je pouze člověk. Pohled na něj by měl být podobný jako na kteréhokoli jiného člověka. Jistě to vyžaduje ze strany dotyčného značnou dávku pokory, aby se sám dokázal přiznat ke své minulosti. Někteří duchovní to dokázali, někteří nikoliv. Na druhou stranu minimálně v katolické církvi existuje institut zpovědi, svátosti smíření, kde jsou určité věci v této kategorii a není možné o nich hovořit. Někteří lidé – a já to vím – řešili svá selhání i touto formou a je jenom na nich, pokud chtějí deintimovat některé kapitoly ze svého života, nebo ne. Pokud učinili vyznání, tak ten, do jehož rukou toto vyznání složili, je vázán přísným zpovědním tajemstvím a mlčenlivostí. Myslím, že větší míra otevřenosti a větší míra pokory by určitě prospěla ke zvýšení věrohodnosti církví v naší společnosti. Zde bych viděl určité rezervy, ale je to věc svědomí každého člověka a to zvenku těžko můžeme dokonale hodnotit, do srdce vidí jenom Bůh.
Zmínil jste jednu stránku věci, vyznání před Bohem. Druhá stránka je vztah těchto duchovních k lidem, kterým bylo těmito napomahači komunistů, případně agenty StB ublíženo. Jak se na toto díváte?
Zde bych šel ještě dál. Nejenže byli agenti, ale vím konkrétně, že byli někteří jednotlivci Státní bezpečností přímo vyslaní jakožto její příslušníci do služeb v církvích. StB měla opravdu velký zájem infiltrovat tato společenství.
Každý člověk se může vyvíjet. I v životech nacistických válečných zločinců nacházíme momenty určité reflexe, kdy třeba před soudem či před popravou byli schopni vyznat své viny. S komunismem se žádný takový soud nekonal, to znamená, že věci jsou mnohem měkčí.Záleží to na každém člověku, jak se s tím je ochoten a schopen vyrovnat. Pokud to nedokáže, tak se obávám, že to poznamenává celou jeho činnost, činí ji méně věrohodnou. Ale nikoho nesoudím a do lidského srdce vidí jenom Bůh. Ale jestliže člověk, který se nedokáže vyrovnat se svou vlastní minulostí, má postavit do role duchovního, který má vést druhé lidi k duchovním hodnotám, a jeho život je v rozporu s těmito principy, tak to jeho službu a jeho důvěryhodnost nemůže nepoznamenat.
Nedávno proběhla médii zpráva, že jste se stal členem KDU-ČSL. Co vás k tomu vedlo?
Křesťanská demokracie a křesťanskodemokratické principy jsou mi na politickém spektru nejbližší. V tomto spektru máme na jedné straně liberalismus, k němuž mám výhrady, na druhé straně máme socialismus, který odmítám. Myslím, že alternativou je sociálně-tržní systém. Principy křesťanskodemokratické politiky vycházejí z hluboké tradice a ukázaly svoji funkčnost. Kdybych měl vzít konkrétní příklad ze středoevropského prostoru, tak zde máme Bavorsko, které se z nejzaostalejší země předválečného Německa stalo nejvyspělejší spolkovou zemí současné SRN a šedesát let tam vítězí ve volbách právě křesťanská demokracie (CSU). Myslím, že je to laboratoř úspěchu ve střední Evropě, je to ekonomický zázrak a velmi inspirativní příklad i pro Českou republiku. Jsem přesvědčený o tom, že křesťanskodemokratický program může oslovit celou řadu voličů a stát se součástí naší parlamentní politiky po příštích volbách.
Někdejší ČSL měla na místní úrovni řadu členů, kteří se i v době totality pokoušeli ve svém bydlišti věci posouvat k lepšímu, ale také víme, že ve vyšších patrech pracovala řada agentů StB, je známý případ pana Bartončíka. Myslíte, že se KDU již očistila od temných stránek své minulosti?
Asi zde platí něco podobného, co jsme zde pojmenovali v souvislosti s církvemi. Samozřejmě, že i politické strany, samozřejmě, že i umělecká scéna byly vítanými cíli infiltrace komunistických represivních složek, ČSL nevyjímaje. Nacházíme zde osoby, které se dokázaly s touto těžkou situací vyrovnat lépe, jiné hůře a osoby, které kolaborovaly. Tak to je, a myslím, že je třeba opět s otevřeností a pokorou se podívat na minulost. Nicméně přece jen je tato minulost od nás vzdálená čtvrt století. Dnes je situace jiná, došlo k totální generační výměně. KDU-ČSL je stranou, která se dokázala výrazně poučit z vlastních chyb. Po neúspěchu v posledních parlamentních volbách dokázala vyvodit důsledky. Nacházím zde nadšení, s jakým jsem se setkával například na počátku devadesátých let. Lidé, kteří se v KDU angažují, to dělají z vlastního přesvědčení, nikoli z pragmatické volby. K určitému pročištění došlo i proto, že na politické scéně vznikly jiné subjekty, které nabízely rychlejší cestu do nejvyšších pater české politiky, a v KDU zůstali lidé, kteří to myslí s křesťanskodemokratickými ideály vážně.
Jste již téměř dvacet let mediálně známý, nejdříve jako mluvčí ČBK a později jako šéf ÚSTR. Hodláte za KDU kandidovat ve volbách v příštím roce?
V tuto chvíli se budu zapojovat do PR týmu, který má za úkol kontakty s veřejností a sdělovacími prostředky. Co se týká příštího supervolebního roku, jsou zde vážné úvahy o mé kandidatuře do Poslanecké sněmovny či Senátu. Jsem připraven do toho jít na sto procent a jsem připraven se o politický souboj o budoucí směřování naší země pokusit.
Praha, 20. května 2013
