Podnik restituce

Ilustrační foto: Do makovice věže kostela vložili i dnešní bankovky. Poznámka pro zloděje: tisícovky to ale asi nebudou..
Autor: Wikipedia.org / Jakub Škoda / Creative Commons

Zákon byl přijat, kostky jsou vrženy. Je nutné toto řešení přijmout a přestat teoretizovat, že model italských asignací nebo francouzského vlastnictví kostelů obcemi by byl lepší. Platy duchovních nebudou hrazeny státem. V mnoha případech bude církev majetek spravovat moudře, v mnoha případech se spálí. Na restituovaný majetek je nachystáno mnoho vlků v rouše beránčím, řada z nich oprášila svůj křestní list. Je tedy šance na vzestup i pád – záleží na nás, jak ji uchopíme. Církev je financována ze sbírek, daňově odpočitatelných darů a z výnosů z (restituovaného) majetku. Soustřeďme se na nedělní sbírky a katolickou církev. Samotné chápání slova církev je problematické, protože česká světská společnost označuje slovem církev většinou jen duchovenstvo. Charita a hospice nejsou u nás za církev obecně považovány. I uvnitř církve máme s její objemovou definicí problém. Ještě před dvěma lety se zdálo, že v Česku je do církve počítán ten, který udělal při posledním sčítání lidu katolickou čárku. Nyní to vypadá tak, že došlo k redefinici – počet katolíků je neměnný (neklesající!). Pražský arcidiecézní web nějak zamrznul na počtu katolíků z r. 2001.

Situace v litoměřické diecézi

Nyní speciálně k naší litoměřické diecézi. Poslední diecézní ročenka uvádí 160 000 osob ze Sčítání 2001 – jako kdyby při Sčítání 2011 nedošlo k poklesu katolických čárek na čtvrtinu, tedy na asi 3,5 % obyvatel. Pro financování církve je ale rozhodující počet „platících diváků“, nikoliv počet statistických čárek. Návštěvníků bohoslužeb máme necelé 1 % obyvatel, řekněme 12 000. Do nedělní sbírky nepřispěje ten, kdo do kostela nechodí. Uvažujme, že by v diecézi platil model německé církevní daně a porovnejme si jeho výnosnost v porovnání s průměrnou německou diecézí. V SRN na každých 500 obyvatel vyberou církevní daní (2 %) jeden průměrný plat. U nás je situace 600 x horší – přispívá 30 x méně osob a jejich příspěvek je 20 x menší (česká církevní daň jako by modelově činila 0,1 % průměrné mzdy). V diecézi máme 120 kněží, nenahradíme-li státní příspěvek na platy a pojištění zvýšením nedělních sbírek, museli bychom počet duchovních 60 x snížit.Je tedy zřejmé, že církev vstupuje do mimořádně náročného období. Generální vikář S. Přibyl vyzval nyní k odevzdávání 10 % příjmu, což je stonásobek zmíněného modelu (Zdislava 2/2013, str. 14). Zkusme reálně uvažovat nad financováním církevních aktivit. Řada osob podporuje charitu či hospice. Nelze proto očekávat, že všechny peníze z církevního desátku budou farníci odevzdávat domovské farnosti. Navíc každý z farníků církvi celý desátek neodevzdá. Z těchto úvah je zřejmé, jak velice potřebujeme, aby majetek získaný v restitucích přinášel trvalý výnos. Jak jsou naše farnosti připraveny na to, aby se neopakoval podnikatelský vzor z Trmic?Tam, kde ještě dnes „nepotřebuje“ farář ekonomickou radu, zbavuje se významného poradního hlasu. Farníci tam riskují, že si budou muset kostel a faru koupit dle trmického vzoru. Rozumným cílem by tedy bylo, aby faráři nepodnikali sólově, „naprosto neomylně“a „výnosně“ – to se může velice vymstít. Místo výnosů potom mohou být oči pro pláč. Tam, kde farář necítí vůči laikům povinnost ani jednou za rok informovat o hospodaření farnosti, je přirozeně zásadní nedůvěra v to, jak farář se sbírkami naložil. Do blackboxu se mnoha lidem vkládat peníze nechce – rozhodně toto není cesta, jak zvýšit výnosnost nedělních sbírek z 0,1 % směrem k 10 %. Máte-li administrátora farnosti, který v týdnu, kdy zastaví faru, v ohláškách vyjmenuje pouze všech 7 slavených svátků, je to smutný obraz dnešní české církve, která rozhodně není domem ze skla. Lze konat i jinak – průběžně informovat farnost o tom, co se za peníze ze sbírek opravilo, ekonomické záměry i výsledky prezentovat ve farním občasníku a hospodaření farnosti plně sdílet s ekonomickou radou, která faráři pomůže obhájit roční výsledovku na výročním setkání s farníky. Je-li konáno takto, lze během několika let dosáhnout zdvojnásobení nedělní sbírky – to mám reálně vyzkoušeno v domovské farnosti.

Ekonomika potřebuje odborníky

 Z detailu se nyní vraťme k celorepublikové církvi. Je zřejmé, že tam, kde se ekonomická data utajují a neprobíhá otevřená komunikace mezi farou a laiky, sbírky neporostou, ale budou stagnovat či klesat. Určitě je mnoho farářů, kteří dokážou využívat hřivny svých farníků v ekonomické oblasti. Na druhou stranu se i dnes setkáme se středověkým absolutismem faráře, který se nechová jako dočasný správce svěřeného majetku, ale jako neomezený bezohledný diktátor stylem po nás potopa. Ano, i ve třetím tisíciletí je u nás možné, že vám farář sdělí, že v ekonomické výsledovce nebude řádek daňově odpočitatelných darů vůbec vykazovat. Jaká je organizovanost českých laiků na diecézní úrovni – kdo zastupuje laiky při jednání s biskupem? V Německu to jsou diecézní katolické rady - laiky volený orgán laického apoštolátu. Jak je metodicky podporována činnost pastoračních a ekonomických rad z našich biskupství? Kolikrát jste byli pozváni na biskupství, abyste společně řešili, jak optimálně v diecézi hospodařit (ti z vás, kteří byli zvoleni či jmenováni do legitimních orgánů farnosti)? Podpořil vás někdo z biskupství, když jste chtěli dostát ve farnosti povinnosti dle Kodexu církevního práva a zřídit ekonomickou radu?

Uvádění koncilu do života

 Z výše uvedeného je zřejmé, že před laiky i duchovními profesionály stojí v souvislosti s restitucemi veliká výzva. Domnívám se, že je nutno uvést 2. vatikánský koncil v Česku skutečně do života. Problémy společnosti jsou velice hluboké – část je uchvácena sobeckým individualismem, ve významné části přežívá bolševismus. I naše církev má závažné problémy. Nezačneme-li je řešit v otevřené spolupráci kněží a laiků, nepozdvihneme naši církev z propadu. Opusťme cestu farizeje, který spěchá do chrámu, aby měl čárku v církevním výkaze. To, k čemu nás Bůh povolal, je konání dobra. Normalizovanou církev, soustředěnou samu na sebe a „konání bohoslužebných potřeb“, je nutno konečně pohřbít. Naše společnost nepotřebuje ty, kteří se „ničeho nedopustili“, ale aktivní milosrdné samaritány, kteří budou ve světě svými reálnými dobrými skutky svědčit o tom, který nás poslal. Líné firmy nemohou obstát – uvědomují si to farní laici ijejich ředitelé dostatečně?

Autor je matematik - statistik a IT specialista. Bývalý dlouholetý místopředseda farní rady.

Mezititulky redakční