Současná krize české společnosti je systémová i mravní. Důkazem oné druhé krize jsou také mediální reakce na události, které vedly k pádu vlády. Připomeňme si v několika tazích onen bizarní cirkus, jehož autorem by mohl být kdesi v zadním koutě nebes potutelně se smějící Jaroslav Hašek: dozvěděli jsme se, že premiérova milenka komandovala vojenskou rozvědku a zadávala příkazy generálům, o nichž premiér srdceryvně hovořil jako o hrdinech z Afghanistánu; byli obviněni tři bývalí poslanci za převzetí úplatku (to jsme ale všichni tak trochu věděli); ukázalo se, že v premiérově okolí se vyskytují známí kmotři. Po hysterických tanečcích a siláckých gestech ve sněmovně, k nimž patřil neuvěřitelný Nečasův projev a ještě neuvěřitelnější potlesk, kterým ho obdařili vládní poslanci (možná si zatleskali sami sobě a možná tak trochu zpečetili svůj osud), nakonec předseda vlády rezignoval a s ním i celá vláda. V těchto dnech se vládní strany pokoušejí na původním půdorysu vytvořit koalici znova – byť se zdá, že pozice ODS je značně oslabená, a postoj TOP 09 přinejmenším nejasný – a všichni čekají na kroky prezidenta.
Od našich servilních médií (čest výjmkám) se ovšem střídavě dozvídáme, že policie nemá předvádět takovéhle tyjátry, co vedou k pádu vlády. Nebo slyšíme, že úspěch protikorupční vlády se projevil jejím pádem (není jasné, jak bychom se za to měli vládě odvděčit – zřejmě její resuscitací). Dozvídáme se, že handlování s poslaneckými hlasy není hřích – vlastně je to normální politická realita. Střídavě slyšíme varování, abychom se nestali policejním státem a střídavě jsme ujišťováni, že tato vláda nakonec nebyla tak strašná, protože se o něco pokusila. A když je nejhůř, začne se strašit případným vládním angažmá komunistů. A to všechno tváří v tvář tomu, že se nám směje téměř celý svět. V německých novinách čteme, že jsme „banánová republika“, v anglických médiích o kauze mluví jako o „milostné aféře v zemi kmotrů“, a The Economist píše: „Výmluvnou podrobností, do jak hlubokého bahna se propadla česká politická kultura, je skutečnost, že v českých médiích a na internetu vznikla zuřivá debata o tom, zda tato ošklivá dohoda je vůbec korupcí.“ Je na místě bagatelizace?
Co vlastně kabinet dokázal? Před časem jsme si mohli přečíst v jiném mezinárodním ekonomickém periodiku, že jsme odstrašujcí případ politiky škrtů a její nefunkčnosti (pravda, škrtací mánie zasáhla i zbytek Evropy, ale u nás byla naplňována vskutku důsledně). Ačkoli měly škrty vést k snížení státního dluhu, nestalo se tak a systematické podvázání ekonomiky si vybírá svou daň: Češi, vytrénovaní moralistickými apely k šetření, neutrácí. Sociální systém (viz např. sKarty) je v rozvratu, exekuční mafie řádí, důchodci jsou ožebračováni a následkem sociálního neklidu se vynořuje rasismus a xenofobie. Existuje vůbec jediná oblast, kde by tato vláda vládla dobře? Pochybuji. Od první chvíle je svázána s nejrůznějšími skandály, zasedá v ní strana, kterou nikdo nevolil, a nyní vidíme, že několik významných zákonů (zvýšení DPH, církevní restituce) bylo odhlasováno díky korupci tří poslanců. To pořád nestačí? Jsme už tak morálně znecitlivělí, že nám to nevadí?
Obzvlášť katastrofálně z toho vycházejí naše církve. Restituce byly schváleny, protože rebelujícím poslancům byly přiděleny trafiky za asistence premiérovy milenky. Panečku, korupce, lži, cizoložství (Nečasův poměr je ovšem v tom všem tím nejlidštějším selháním), – a ti, kteří obvykle zvedají prst a míří neomylně s morálními apely, nyní mlčí jako zařezaní. Zkrátka konzervativní hodnoty v akci! (Je to symbolické – neoliberální ideologie se svojí posedlostí privátním a nenávistí k veřejnému se projevila v plné nahotě: milenka premiéra si zprivatizuje tajné služby, poslanecký mandát je obchodním artiklem a trafiky byly přidělovány v podnicích se státní účastí, protože z veřejných peněz krev neteče.)
Jsem zásadně proti tomu, aby tato vláda pod taktovkou kohokoli pokračovala. Její katastrofální politika už přinesla příliš hořkých plodů a její politická kultura připomíná horor. Předčasné volby jsou jediným řešením této krize. Že volby mizérii, v níž se naše země ocitla, nevyřeší? Možná, ale v demokracii se střídat vlády musí, to je její esence (s tím mají někteří evidentně potíž). Ve hře je ale víc než střídání kabinetů. Policie, státní zástupci a soudci ukázali, že část našeho systému funguje. Nyní je potřeba angažovanosti občanů. Česko je na rozcestí, buď si jako občané znovu přisvojíme naši zemi, přijememe za ni odpovědnost a budeme nutit své politiky k nápravě nebo bude demokracie pohlcena klubkem oligarchů, mafiánů, lobistů a dalších dravců. A že po takovýchto rozvratech bývá poptávka po autoritativních režimech – je na bíledni. Dnes zápasíme o demokracii.
Adam Borzič
/autor je básník/
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.