Matteo Ricci
Autor: Wikipedia.org / Volné dílo
Matteo Ricci se narodil roku 1552 v Itálii, na území tehdejšího papežského státu. V roce 1578 se vydává z Lisabonu na misijní cestu do Asie, kde již stráví zbytek svého života. Původně připlouvá do Goy, tehdy portugalské kolonie a součásti portugalské Indie, a čtyři roky na to se vydal na cestu do Číny. Základnou mu je Macao, kde se snaží usilovně naučit čínsky. Je si totiž vědom toho, že bez znalosti jazyka nemůže vyspělému kulturnímu národu víru předávat.
Ricci měl fenomenální paměť a mimo studia jazyka samotného se snaží osvojit si všechny další zvyky, pochopit mentalitu, naučit se psát, mluvit, vystupovat. Jazyk, který patří mezi nejsložitější pro studium, se mu postupně podaří ovládnout naprosto dokonale, takže jeho klíčovými spojenci v Čínské misii budou nakonec literáti, kulturní elita celého císařství.
Vzorec jeho činnosti je vždy velice podobný – získá povolení pro pobyt, přijde do města a začne provozovat vědu. Učí astronomii, matematice, pracuje jako kartograf. Ukazuje Číně, že okolní svět nejsou jen malé ostrovy a že právě ona není středem světa, i když mimořádně respektuje její kulturu. Ostatně první dílo, které píše čínsky, se jmenuje Rozprava o přátelství. Jde o soubor citátů evropských literátů, které vybírá s ohledem na tamní mentalitu, zdůrazňující uctivost, pokoru, skromnost. Ostatně tamní obyvatelé nemluví nikdy o sobě v první osobě, neboť je to nezdvořilé.
Mimo vědu ale usiluje ještě o jednu věc – osobní kontakty. Díky své zajímavosti a výstřednosti dané vzděláním a kulturním přehledem je vyhledávanou osobou, která rozdává řadu darů, vede rozsáhlou korespondenci a nebojí se o své znalosti a vědomosti podělit. Jistě, že se mu ne vždy podaří tamní obyvatele přesvědčit či získat na svou stranu, ale buduje si respekt a uznání.
Teprve pak je stavěna rezidence s kostelem a obyvatelé jsou postupně seznamováni se základy křesťanství. Pracuje přitom s tím, co obyvatelstvo intelektuální elity přijímá za vlastní – s Konfuciem a jeho etikou. Je zajímavé sledovat, jak se řada křesťanů bojí používat filosofy či autory, kteří nejsou z jejich denominace nebo jen nemají dobrý myšlenkový profil kompletní. Schopnost navazovat na kulturu a ukazovat, že křesťan nestojí proti ní, ale že žije v ní, je z hlediska evangelizace klíčové.
Ricci závěr svého života prožívá v Pekingu, až do své smrti roku 1610. Přitom se stýká s politickými, kulturními i intelektuálními elitami, které nejsou o nic méně zkorumpované, zkažené či nečestné než ty současné. Žije vedle nich, chodí k nim na jídlo, rozdává jim dary a stává se pro ně důležitým. Nejen započatou reformou kalendáře, ale také jako seřizovač hodin a obecný učenec. Ukazuje obzory, o kterých nemají tamní osobnosti ani tušení. Ne snad proto, že by nemohly dané informace získat jinak, ale spíše díky zahleděnosti do sebe, ze které je může vytrhnout jen mimořádně fascinující osobnost.
Pro Ricciho je přitom důležitá ještě jedna charakteristická vlastnost – nestojí o kariéru, úřady, nebere nikomu práci. Jen dělá vědu, nutí lidi přemýšlet, diskutuje. Je iniciátorem a katalyzátorem veřejného života a sami obyvatelé Číny se díky němu cítí bohatší. Strach z cizince překonávají vědomím, že jim přináší bohatství vlastního poznání, pochopení, čím opravdu jsou. Václav Klaus svého času říkal, že si se Špidlíkem vždy rád povídal – jednak pro jeho mimořádnou vzdělanost a intelekt a také proto, že to byl jeden z mála lidí, kteří po něm nic nechtěli a setkáním nic nesledovali. Mimo zájem o osobu druhého jako takovou.
Jestliže hovoříme o tom, že církev potřebuje novou evangelizaci, ale že zmítána skandály a problémy nemá dostatečnou důvěryhodnost či kredit, je dobré se podívat na to, jak postupoval Matteo Ricci. Věda, ale i umění mohou být dobrým mostem, kterým si lze získat důvěru v tom, že to o čem mluvíme, není postaveno na vodě. Je třeba vnímat druhého jako hodnotu a budovat sociální vazby. Církev se nesmí bát být elitou, žít s ní a působit na ni. A v neposlední řadě musí mluvit jazykem, který bude srozumitelný a pochopitelný. Až v tomto dialogu lze provádět evangelizaci, jestliže tedy chceme oslovit člověka a ne jen získat povinnou čárku za pokus.
