Miroslava Němcová, předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu a prezident Miloš Zeman
Autor: Wikipedia.org / David Sedlecký / Creative Commons
Parlamentní republika se nějak vytratila. Ježíš, ne Cézar se bojíme vyslovit. Sklízíme ovoce bolševismu – materialismus nade vše. Naprostá většina společnosti bloudí, v horizontálním pohybu hledá a nemůže nalézt to pevné, co dává životu osobnímu i společenskému smysl. To nedůležitější nelze nalézt nalevo ani napravo, ale nahoře. Jdu-li za Bohem, blížím se vždy k těm, kteří za ním jdou z druhé strany. Rozhodně neplatí „protože jsem vpravo, konám správně“. Respekt k absolutní Pravdě se téměř vytratil. Náhražky nefungují, ale zajet na hlubinu se nikomu nechce, nepřináší to světský úspěch. Místo lidského společenství, které každý jeho člen obohacuje, pěstujeme nesmrtelná nepřátelství, pokládaje se za jediné nositele pravdy. Rozumný střed společnosti jako by nebyl. Pravici máme často nezodpovědně individualistickou a levici asociálně bolševickou. Zaznívají výzvy k rychlému spasení v podobě rudooranžového parlamentu, zdůvodňované čímkoliv. Znárodníme opět největší podnik mimořádným zákonem proto, že je příliš veliký a příliš dobře hospodaří? Nebo rovnou všechny podniky nad 50 zaměstnanců, aby KSČM mohla vykázat zrovnoprávnění vlastnických forem? Co nevidět bude jistě naplněn prezidentský slib a na hradním nádvoří bude postavena pumpa Lukoilu - staneme se opět moskevským satelitem?
Mlčeli jsme příliš k tomu, co si politici na nás dovolovali. Nejsme a nikdy jsme nebyli zahrádkáři – na rozdíl od nich církev nebyla součástí Národní fronty. Socialismus u nás relativně fungoval ne díky zvrácené ideologii a aparátčíkům, ale díky těm, kteří nezaměnili Boha za Stalina či Husáka. Žel Bohu byl u nás s postupujícím socialismem anticírkevní ideologický teror poměrně úspěšný. Následným užíváním svobody ke zlému se vlast následníků Cyrila a Metoděje proměnila v něcisty a nihilisty. Styl „jen více takových Kožených“ nepřinesl nic pozitivního – naopak vyrobil korupční prostředí. Bulvární média i politici nám vnucují falešné pojetí úspěchu v podobě porážky těch „špatných druhých“. Snaha o obecné dobro a vědomí vlastní hříšnosti jsou téměř imaginárními pojmy.
Restituční zákon není ideální stejně tak, jako není ideálním nikdo z nás. Kardinál D. Duka byl ale ve dvojím ohni – velké části majetku se církev navždy vzdává, dostává ale svobodu v podobě samofinancování platů duchovních. Dvacet let byla církev bombardována podpásovými útoky kvůli chamtivosti. Neměli bychom raději akceptovat zákon jako tečku za mediálními masážemi a snažit se o to, aby církev i s pomocí restituovaného majetku dále pokročila v konání dobra ve společnosti? A jsme-li aktéry politického dění, neměli bychom ctít ústavu a respektovat vůli zvoleného parlamentu? Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Počet křesťanů v politickým stranách je nenulový. Hledají nejprve království Boží, nebo mají na prvním místě sebe či stranu? Být velvyslankyní v Bratislavě není určitě placenou funkcí a rozhodně není trafikou za podporu v prezidentské kampani. Jsme my, voliči, opravdu slepí a necháme se dále ohlupovat akčními triky profesionálních lhářů, dokud neskončíme v absolutní severokorejské rovnosti?
Pravolevou oscilací se z bahna nikdy nedostaneme, musíme se pohnout směrem nahoru. Nic jiného než osobní proměna nám nepomůže. Je pouze jediný správný směr, ke kterému se lze ale blížit z různých stran. Tento směr znají pouze obrácení – nebudou-li tito účinnou solí společnosti, tedy i vnitřní solí politických stran, bude absurdní politické divadlo, sloužící pouze hrstce kmotrů, pokračovat.
Milan Mareš je matematik a IT specialista
