Seznamka
Jan Jandourek
Autor: Facebook.com
V souvislosti s tím, jak nový papež František sem tam něco řekne a udělá, se objevují úvahy o tom, jestli církev směřuje správným směrem. Není to nic nového, tak je tomu už padesát let, od té doby, co začal Druhý vatikánský koncil.
Ale vraťme se pár týdnů dozadu, k tématu, které Christnet také pojednal. Členové Bratrstva svatého Pia X. (SSPX) už dál nechtějí pokračovat v dialogu s církví a zřekli se dalších "smiřovacích" rozhovorů. Říkají to v prohlášení, které podepsali tři biskupové bratrstva 27. června ve švýcarském městě Ecône. Z hlediska církve je to asi celkem jedno, protože tato skupina je natolik marginální, že nikdy nemohla mít větší a vliv a potvrzením schizmatu se zříkají i toho zbytku.
Lefebvristé jsou natolik ponořeni do svého pojetí světa, že nechápou tragikomičnost své situace. Chtějí být autentickými katolíky a neuznávají ani učení několika posledních papežů, ani posledního ekumenického koncilu. Když to srovnáme s přístupem jiných křesťanských vyznání, zdá se, že ortodoxní i protestanté berou papeže i koncil mnohem vážněji.
Základní omyl lefebvristů je v odmítnutí závěru posledního koncilu. Ne snad nějakých interpretací, ale koncilu jako takového. Domnívají se, že právě on může za současné problémy, které církev má. Už to samo o sobě je zkreslením. Církev je na začátku 21. století nejčetnější ve své historii. Všichni pokoncilní papežové byli ve světě považováni za autority, s kterými lze sice v různých otázkách nesouhlasit, ale je dobré vědět, co říkají. Církev má problémy, ale proces sekularizace se v zásadě týká jen části Evropy, ne světa jako celku.
Lefebvristé vycházejí z klasicky mylného předpokladu, že když se něco stalo poté, stalo se to kvůli tomu. Tedy když úbytek věřících v západních zemích přišel po koncilu, může za to koncil. Jenže církev měla problémy už předtím, a proto byl přece koncil svolán.
Nejdříve připomeňme věci, které církev nezvládla ještě ve svém "tradičním" období. Nedokázala se vyrovnat s moderní přírodní vědou a jejími důsledky. Její mentalita zůstala vězet ve světě, kde je Země středem vesmíru a celý vesmír je tak nějak menší. Nezabudovala do svého obrazu světa evoluci.
Povinný ateismus
Církev nešťastně reagovala na příchod masového ateismu, který nepodchytila přinejmenším pastoračně, ale ani teologicky. Nedokázala přiměřeně reagovat na nové objevy ohledně zkoumání starých textů, ke kterým patří i biblické. Neměla vypracované přístupy ohledně etických otázek, které s sebou přinesla lékařská věda.
Církvi se nepovedlo za celou svou historii reálně misionářsky proniknout do jiných vyspělých kultur. Misijně byla církev úspěšná tam, kde mohla využít své kulturní převahy. Jak narazila na Japonsko, Čínu a Indii, byl konec. Byly tu samozřejmě jezuitské "čínské rity", ty byly ovšem zaraženy z tradiconalistických důvodů, takže nevíme, jak by další vývoj pokračoval. A tak bychom mohli pokračovat. Potřeba liturgické reformy je jen viditelným znakem toho, že změny už byly nutné a měly přijít dávno. Představme si, že by křesťanství vzniklo v Číně a někdo k nám přišel jako misonář a chtěl, aby naše obřady byly vedeny v nějakém prakticky mrtvém starém čínském dialektu. Lefebvristé nevnímají, že přijít s tridentskou mší do Japonska nebo Číny je nesmysl. Dělat se to jistě dá, ale asi tak, jako u nás stoupenci Hare Krišna mohou provozovat nějaké hinduistické obřady a jsou při tom bez šance na širší dopad své víry.
Nebýt koncilu, byla by dnes církev v trapné situaci
Lefebvristé soudí, že dokumenty koncilu jsou proniknuté duchem „sekulárního a profánního humanismu“ a koncil prý vytvořil „nový typ magisteria“, který „nemá žádné kořeny v Tradici“. Mnoho duchovních už údajně „nadále nevidí v našem Pánovi a katolické církvi jedinou cestu spásy“. A tak dále.
Zajímavé, všechny cesty vedou do Říma a ke Kristu má vést jen jedna. Je to zvláštní a dost úzký pohled. Tradicionalisté mají dojem, že zachraňují troskotající církev a přitom jsou jen správci fungujícího skanzenu. Samozřejmě, že do skanzenu pořád jezdí nějací návštěvníci a obdivují se roubenkám a krojům. Proč by dnes nemohl fungovat kolovrátek? Funguje, pochopitelně, vytvořili ho šikovní lidé. Ale to je asi tak všechno.
Jsem dalek toho, posmívat se lidem, kteří mají rádi tridentskou bohoslužbu. Chápu obavy lidí, kteří vidí všude kolem sebe úpadek hodnot, protože skutečně všude kolem je úpadek hodnot. Asi tak, jako vždycky. Právě proto jsem katolický liberál. Protože se do mého světa vejdou všichni. Líbila by se mi církev, kde by vedle sebe mohla existovat liturgie podle Pia V. a podle Pavla VI. a také nějaká jednoduchá, která bude mít nějaké závazné části a zbytek bude možné improvizovat. Taková, jaká je potřeba v misijních oblastech.
Jako liberál bych chtěl jednu povinnost, totiž povinný předmět pro studenty teologie, který by se jmenoval Problémy moderního ateismu. Chtěl bych jako liberál, aby začínající student teologie absolvoval nemilosrdný intenzivní a tvrdý kurs latiny v délce několika týdnů, za použití nejmodernějších metod, aby teologové mohli číst původní prameny Otců. Totéž pokud jde o biblickou řečtinu. Mořit se s cizím jazykem déle než rok je utrpení a nesmysl a hřích.
Chtěl bych jako liberál, aby budoucí duchovní povinně četli teologii svatého Tomáše Akvinského i teologii osvobození, aby se o tom hádali, aby se ptali, co to znamená pro jejich práci od Prahy a Olomouce až po poslední vesnici. Takto by se dalo pokračovat, ale o to nejde.
Klub padlých dívek
Církev bude buď liberální, nebo bude mít problém. Neříkám, že nebude, ale že bude mít problém. Se svým posláním, kterým je osvobodit lidi z otroctví hříchu a smrti a říci jim, že tento svět a tento život není všechno a koncem světa a člověka nic nekončí.
Někdy je mi jemně naznačeno, že když někde vystupuji v mediích, tak by se u mého jména mělo objevit, že jsem duchovní starokatolické církve. Na to mohu říci jen tolik, že záleží na kontextu. Když se mě někdo zeptá na náboženství, řeknu, že jsem křesťan. Když na vyznání, že jsem katolík. Když se zeptají, z jaké církve, tak řeknu, že ze starokatolické. Pak se někdy dočtu, od lidí, kteří se označují za křesťany, že starokatolíci jsou klub padlých dívek. Svatá pravda, to jsou. Ještě aby nebyli. Lepší než klub jinochů padlých na hlavu.
Ale nejde o kolonky při sčítání lidu. Liberálním katolíkem lze být v římském ritu, stejně jako starokatolickém. O papežské neomylnosti a primátu si myslím své, na druhou stranu jsem považován za největšího papežence mezi starokatolíky, ale každému je to jedno. Přijde mi až legrační, že beru poslední papeže vážněji než lefebvristé. Líbili se mi vlastně všichni, jen každý něčím jiným. I mou slabost pro jezuity mi všichni prominou.
Co je to katolický liberalismus? Řečeno se svatým Pavlem, „všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá“.
Když se vrátíme na začátek, kolegové lefebvristé se zřekli „smiřovacích rozhovorů“. To je vždycky ztráta, když se někdo něčeho zřekne. Jde jen o to, kdo víc ztratí.
Autor je duchovní starokatolické církve, sociolog, spolupracovník týdeníku Reflex
