Seznamka
Biskup Stanislav Krátký
Autor: www.obalkyknih.cz
Letošní cyrilometodějské oslavy připomněly zejména Moravě kořeny její víry a kultury a také propojenost obojího. Biskup Stanislav Krátký (1922–2010) patřil k lidem, díky nimž tento odkaz sv. Konstantina a Metoděje přežil těžké časy dvacátého století. Podle jeho slov „tito bratři první pochopili inkulturaci – to, jak šíření víry souvisí s pochopením kultury… Jejich inkulturace je stále podnětná v tom, že skrze kulturu lépe najdete klíč k srdci člověka a díky tomuto klíči pak můžete do nitra člověka vnést křesťanství ne jako cizí prvek, ale jako něco obohaceného domácí kulturou.“
Cesta ke kněžství a k pokladům moravské tradice
Stanislav Krátký se narodil v dělnickém prostředí brněnské periferie. Záhy pocítil volání ke kněžské službě, to však vyžadovalo nejprve studium na gymnáziu, které jeho sociální poměry takřka neumožňovaly. Pomohlo mu udělení stipendia, založeného literárním kritikem Arne Novákem. V Novákovi Krátký poprvé poznal a obdivoval duchovní hloubku velké postavy české kultury, spojenou spíše s katolicitou než s katolicismem.
Po maturitě Krátký roku 1941 vstoupil do vysokoškolského institutu (semináře a bohosloveckého učiliště) při brněnském biskupství a vzdor všem obtížím doby nacistické okupace (nevyhnulo se mu „totální nasazení“) úspěšně absolvoval studium bohosloví. V průběhu studia jej výrazně ovlivnil Karel Skoupý, který se po válce stal biskupem a v červenci 1946 Krátkému udělil kněžské svěcení. Později na to vzpomínal slovy: „Velkou postavou institutu byl rektor semináře Karel Skoupý. Ten nám zprostředkovával moderně pojaté poklady moravské tradice – cyrilometodějský a Sušilův odkaz.“
Z odkazu Františka Sušila, který v době národního obrození obnovil cyrilometodějskou tradici a učinil z Velehradu duchovní centrum Moravy, Krátkého inspirovalo toto napojení novodobé moravské spirituality a kultury na cyrilometodějský pramen a také Sušilovy odvážné postoje, zastávané i za cenu problémů ve vztahu ke státním i církevním autoritám.
Od komunistického převratu k sovětské okupaci
Krátký přijal kněžské svěcení půldruhého roku před únorem 1948 a biskupské svěcení několik dnů po sovětské invazi ze srpna 1968. Kněžskou službu mohl veřejně vykonávat jen v první polovině tohoto období, kdy působil nejprve v Žarošicích a pak v brněnských Řečkovicích a Husovicích (tam k jeho žákům patřili mj. pozdější známý astronom Jiří Grygar a neméně známý lékař prof. Šipr). Pro svou aktivitu v pastoraci byl roku 1956 přeložen do Žerotic u Znojma a o dva roky později zatčen za organizování tajného studia bohosloví a vydávání náboženského samizdatu. Trest tří let vězení si odpykával ve Valdicích uprostřed „ekumeny“ vězňů různých vyznání. Roku 1960 byl na amnestii propuštěn, ale ještě předtím takřka zemřel na neléčený zápal plic.
Po propuštění z Valdic Krátký pracoval v Pozemních stavbách v Brně a zároveň vedl apoštolát mezi dělníky. Velké povzbuzení k rozvíjení netradičních forem působení pro něj představoval Druhý vatikánský koncil (1962–1965) s jeho výzvami k iniciativě a s novými důrazy na smysl pro svobodu, ekumenismus či dialog církve s dnešní kulturou. Později, v době „Pražského jara“, mohl Krátký o koncilu krátce přednášet na obnovené teologické fakultě v Olomouci a vydat brožuru věnovanou koncilním poselstvím vědcům, umělcům, ženám, dělníkům atd.
Stanislav Krátký navázal spolupráci s charizmatickým knězem Felixem Davídkem, který mu byl blízký hlubokým propojováním křesťanství s dnešní vědou a kulturou. Poté, co byl Davídek roku 1964 po čtrnácti letech propuštěn z vězení, začali rozvíjet aktivity, pro které Krátký zavedl označení „skrytá církev“. Těžiště těchto aktivit spočívalo v přípravě kandidátů kněžství a hledání biskupa, který by jim pak uděloval svěcení. V roce 1967 obdržel přes biskupa Dubovského a svého žáka Jana Blahu biskupské svěcení i sám Davídek, který pak po sovětské okupaci v obavách z nového pronásledování církve a rozbití jejích oficiálních struktur tajně vysvětil další biskupy. Jedním z nich byl Stanislav Krátký, o kterém se v případě příznivějšího vývoje událostí uvažovalo jako o možném nástupci brněnského biskupa Skoupého. Krátkého biskupské heslo Ad plenitudinem (K plnosti) vyjadřovalo jeho pojetí katolicity jako záruky plnosti.
Katolicita v Halasově Kunštátě
Státní souhlas ke kněžskému působení Krátký znovu obdržel až těsně před sovětskou invazí, a to ještě jen proto, aby byl vzápětí odklizen z Brna do pohraničí jako administrátor v Mutěnicích. V listopadu 1968 se však podařilo dosáhnout jeho přeložení do Kunštátu, města spojeného mj. se životem básníka Františka Halase.
Krátký hrál v Kunštátě pro něj charakteristickou roli „obrozeneckého“ kněze, který je hybnou silou nejen náboženského, ale i společenského a kulturního života ve svém působišti. To bylo možné právě díky jeho všeobjímajícímu chápání katolicity, do kterého se snadno vešel i Halas. Otec Stanislav „rudého“ Halase označoval za katolického básníka, a to ve smyslu těchto svých slov: „Katolicita znamená universálnost – všeobecnost… Katolicita znamená živý, úzký, vnitřní vztah ke všem hodnotám a ke všem lidem, kteří o tyto hodnoty bojují a o ně usilují.“ V tomto duchu představoval Krátký návštěvníkům Kunštátu toto městečko způsobem, který zachycuje vzpomínka tehdejšího evangelického faráře v nedalekém Prosetíně Jana Šimsy:
„Jiří z Poděbrad a Kunštátu byl opravdu křesťanský vládce, a tak věděl, že evropské státy hlásící se ke křesťanství se musí spojit, aby se společně ubránily nebezpečí zvenčí. A pak po letech – v době, kdy ,naše církev ještě nevěděla o křesťanské snášenlivosti’, se tu krátký čas skrýval Jan Ámos Komenský, je o tom deska na škole. Komenský psal o labyrintu světa a ráji srdce a chtěl postavit výchovu dětí na křesťanský základ. Odtud pak odešel do ciziny. A před několika desítiletími tu býval rád básník František Halas. Zapamatujte si jeho verš: ,Proti přitažlivosti zemské, do výše volím pád.’“
Ve vyhnanství v Hrádku
Krátkého plodné působení v Kunštátě bylo trnem v oku Státní bezpečnosti, která na biskupa skryté církve neustále nasazovala provokatéry, sledovala jej a vyslýchala. Situace se vyhrotila v roce 1978, kdy si Krátký mohl uchovat státní souhlas jen za cenu odchodu „do vyhnanství“ v Hrádku u Znojma, vesnice se špatným spojením s jeho dosavadními působišti.
Záměr komunistů zabránit Krátkému v dalším rozvíjení jeho všestranné činnosti však nevyšel. Do Hrádku brzy přijížděli lidé zblízka i zdaleka, aby se tam pod jeho vedením nábožensky vzdělávali a duchovně rostli. Náboženská poušť někdejších Sudet až neuvěřitelně ožila, když Krátký začal na mnoha zapadlých místech obnovovat staré poutní tradice a pořádat přednášky, exercicie či duchovně vedené dovolené.
V době, kdy ještě nikdo nečekal brzký pád komunismu, otec Stanislav už církev připravoval na budoucí nové úkoly. K jeho myšlenkám patřilo například založení křesťanské televize a křesťanského rádia; v roce 1988 vysvětil na kněze Martina Holíka, pozdějšího ředitele Radia Proglas. Těžko pochopitelná je ovšem skutečnost, že sám Krátký musel i po roce 1989 dalších deset let zůstat v Hrádku. Tehdy se stal jedním z mluvčích někdejší skryté církve, z jejíchž nových cest (Krátkého výrazem „novarum viarum“) se Vatikán zdál být bezradný. Totéž platí o nově jmenovaném biskupském sboru, v němž pro Davídkem vysvěcené biskupy nebylo místo.
Na rozhraní kultur v Mikulově a na cestách s anděly
Vhodné působiště se pro Krátkého našlo až roku 1999, kdy se stal proboštem mikulovské kapituly, zřízené roku 1625 významnou postavou moravských dějin kardinálem Ditrichštejnem. Krátký o oblasti kolem Mikulova rád hovořil jako o místě na rozhraní kultur, představujícím bránu, kterou na Moravu „vstupovaly nejen všechny hordy, ale také třeba Cyril s Metodějem. Setkávali se zde Slované s Němci, Maďary, Židy…“ Stanislav Krátký tento odkaz rozvíjel mj. prostřednictvím Mikulovského centra pro evropskou kulturu, u jehož zrodu v roce 2002 stál.
Ve sborníku, vydaném roku 2003 k jeho osmdesátinám, kněz Leo Zerhau napsal: „Páter Krátký podává katolicitu jako cosi dynamického a přitažlivého. Není nic na světě dobrého, co by se do ní nevešlo… Jeho zájem o brambory, Kanta, Kelty, mariánská zjevení, biologii a Neovulgátu přitahuje babičky i filozofy.“
Další sborník, který nedávno vyšel ke Krátkého již nedožitým devadesátinám, svým názvem „Jezdili s ním andělé“ připomíná, že s biskupem Krátkým „jezdili andělé“ při bezpočtu jeho pastýřských cest, na nichž se i ve stáří vydával za lidmi nejrůznějšího věku, vzdělání a duchovního založení. Otec Stanislav se tak jako sv. Pavel „všem stal vším“, aby mohl každému pomáhat v poznávání Krista, kterého byl plný. Editor uvedeného sborníku Jiří Baroš v něm vzpomíná také na Krátkého umírání z listopadu 2010 a v dané souvislosti konstatuje, že „Kristu patří člověk plně i v bezmoci posledních dní svého života“.
Literatura:
Filip, Aleš – Baroš, Jiří (eds.): Jezdili s ním andělé. In memoriam Stanislav Krátký. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012.
Filip, Aleš – Mihola, Jiří (eds.): Synésis 1. Sborník k osmdesátým narozeninám Stanislava Krátkého. Brno: Studio Arx, 2003.
Krátký, Stanislav: Druhý vatikánský koncil a jeho poselství. Praha: Vyšehrad, 1970.
Krátký, Stanislav: K plnosti. Rozhovory Jana Mazance s dobrým bratrem a biskupem skryté církve. Brno: Cesta, 2004.
Nekrolog biskupa Krátkého v magazínu Christnet najdete zde.
