Služebníci církve musí být především služebníky milosrdenství

Papež František v Evropském parlamentu
Autor: Pavlína / Hájková

Časopis italských jezuitů Civilta Cattolica zveřejnil obsáhlý rozhovor s papežem Františkem. Otázky kladl šéfredaktor zmíněného časopisu, P. Antonio Spadaro SI, ve dnech 19., 23. a 29. srpna t.r.. Český překlad zveřejnily webové stránky Radia Vatikán. Kráceno redakcí magazínu Christnet.eu

Těsně před audiencí, kterou poskytl jezuitům z Civiltà Cattolica 14. června, mi papež řekl o své velké těžkosti dávat rozhovory. Řekl mi, že dává přednost přemýšlení před okamžitými odpověďmi v nárazových rozhovorech. Cítí, že správná odpověď jej napadne až po té první, kterou už dal: „Nepoznával jsem sám sebe, když jsem během zpátečního letu z Ria de Janeiro odpovídal novinářům, kteří mi kladli otázky,“ řekl mi. A je to pravda. Vícekrát během tohoto rozhovoru papež volně přerušil svoji odpověď, aby ještě něco doplnil k předešlé otázce. Rozhovor s papežem Františkem je ve skutečnosti jakési vulkanické plynutí idejí, které navazují. Dokonce i psaní poznámek na mne působí nepříjemným dojmem, že přerušuji plynulý dialog. Je zřejmé, že papež František je zvyklý spíše konverzovat než přednášet.

Mám připravenou otázku, ale rozhoduji se nedržet se daného schématu, a ptám se bez obalu:

Kdo je Jorge Mario Bergolgio?

„Nevím, jaká definice by byla nejsprávnější… Jsem hříšník. Tato definice je nejvíce správná. A není to jen slovní obrat, literární úsloví. Jsem hříšník.“

„Ano, snad mohu říci, že jsem trochu vychytralý, obratný, ale je pravda, že jsem také trochu naivní. Ano, ale nejlepší syntézou, která vychází nejvíce z mého nitra a kterou cítím jako nejvíce pravdivou, je právě tato: Jsem hříšník, na kterého shlédnul Pán... Své motto Miserando atque eligendo jsem pro sebe vždycky pociťoval jako velice přiléhavé.“

Papež František pokračuje ve své reflexi a přeskakuje jinam, čemuž v té chvíli nerozumím: „Já neznám Řím. Znám pár míst. Mezi nimi baziliku Panny Marie Větší, kam jsem vždy chodil.“ Směji se, říkám: »To jsme všichni dobře pochopili, Svatý otče«. „Ano – pokračuje papež – znám Santa Maria Maggiore, Svatého Petra… ale když jsem přijížděl do Říma, vždycky jsem bydlel na Via della Strofa, odkud jsem často navštěvoval kostel sv. Ludvíka a tam jsem rozjímal nad obrazem povolání svatého Matouše od Caravaggia.“ Začínám chápat, kam papež míří.

„Ten Ježíšův prst ukazující takto… na Matouše. Tak se cítím já. Jako Matouš.“ A tady papež nabývá jistoty, jako by pochopil obraz sebe samého, který chtěl najít: „Ne, mně ne! Ne, tyto peníze jsou moje! … Ano, to jsem já: hříšník, na kterého Pán pohlédl. A to jsem řekl, když se mne zeptali, zda přijímám své zvolení papežem.“ A potom zašeptal: „Peccatore sum, sed super misericordia et infinita patientia Domini nostri Jesu Christi confisus et in spiritu penitantiae accepto.“

Cítění s církví

Pokouším se pochopit, co přesně znamená pro papeže Františka „cítění s církví“, o kterém píše svatý Ignác ve svých Duchovních cvičeních. Papež odpovídá bez váhání s užitím jednoho obrazu.

„Líbí se mi obraz církve jako svatého Božího lidu. Je to definice, kterou často používám a která je vzata z Lumen gentium č. 12. Příslušnost k lidu má silnou teologickou hodnotu: Bůh spasil v dějinách spásy lid. Není úplné identity bez příslušnosti k lidu. Nikdo se nespasí sám, jako osamocený jedinec, ale přitahuje nás Bůh, který bere v úvahu komplikované tkanivo osobních vztahů, které se uskutečňují v lidském společenství. Bůh vstupuje do dynamiky lidu.“

„Lid je podmětem. A církev je Boží lid na cestě dějinami v radostech i bolestech. Sentire cum Ecclesia pro mne tedy znamená být v tomto lidu. Celek věřících je neomylný ve víře a projevuje tuto svoji infallibilitas in credendo nadpřirozeným smyslem pro víru celého putujícího lidu. To považuji dnes za »cítění s církví«, o kterém mluví svatý Ignác. Když vede dialog lidu s biskupy a papežem touto cestou a je poctivý, pak mu asistuje Duch svatý. Nejde tedy o cítění vztahující se k teologům.“

„Je to jako s Marií. Chceme-li vědět, kým je, ptáme se teologů; chceme-li vědět, jak ji milovat, je třeba se ptát lidu. Maria milovala Ježíše srdcem lidu, jak čteme v chvalozpěvu Magnificat. Netřeba tedy ani myslet, že »cítění s církví« se chápe pouze ve vztahu k její hierarchické části.“

Po krátké pauze papež suše upřesňuje, aby nedošlo k nedorozumění: „A samozřejmě je třeba se mít velice na pozoru, aby tato infallibilitas všech věřících, o které mluvím ve světle koncilu, nebyla chápána jako nějaká forma populismu. Nikoli. Je to zkušenost »svaté matky církve hierarchické«, jak říkával svatý Ignác, církve jakožto Božího lidu, pastýřů i lidu zároveň. Církev je celek Božího lidu.“

 „Spatřuji svatost v trpělivém Božím lidu: žena vychovávající děti, muž vydělávající na chléb, nemocní, staří kněží, kteří s sebou nosí spoustu zranění, ale také úsměv, protože sloužili Pánu, tvrdě pracující řeholnice, které žijí skrytou svatost. To je pro mne obyčejná svatost. Často spojuji svatost s trpělivostí. Nejenom trpělivost jako hypomoné, tedy přijetí životních událostí a okolností, ale také vytrvalost v každodenním putování vpřed. Toto je svatost bojující církve, o níž mluví také svatý Ignác. To byla také svatost mých rodičů: mého tatínka, mojí maminky, mojí babičky Rosy, kteří mi toho tolik dali. V breviáři nosím závěť svojí babičky Rosy a často ji čtu. Je pro mne jakousi modlitbou. Ona je světicí, která hodně vytrpěla, také morálně, a vždycky šla odvážně vpřed.“

„Tato církev, se kterou máme »cítit«, je domovem všech, nikoli kostelíkem, který pojme jenom skupinku vybraných lidí. Nesmíme redukovat lůno všeobecné církve na ochranné hnízdo svojí průměrnosti. Církev je matka – pokračuje. Církev je plodná a má být plodná. Když postřehnu nějaké negativní jednání služebníků církve nebo řeholníků či řeholnic, napadne mne nejprve: „starý mládenec“ nebo „stará panna“. Nejsou ani otcové, ani matky. Nebyli schopni dát život. Když však čtu například o životě salesiánských misionářů, kteří šli do Patagonie, jsou to příběhy života, plodnosti.“

„Dalším příklad těchto dnů. Viděl jsem, že v tisku mělo velký ohlas, když jsem telefonoval jednomu chlapci, který mi napsal dopis. Zavolal jsem mu, protože jeho dopis byl překrásný a velice prostý. Pro mne je takový úkon aktem plodnosti. Uvědomil jsem si, že jde o dorůstajícího mladíka, který poznává otce a vypráví mu proto něco ze svého života. Otec nemůže říci, že ho to nezajímá. Tato plodnost mi přináší mnoho užitku.“

Mladé a starobylé církve

Zůstávám u tématu církve a kladu papežovi otázku navazující také na nedávné Světové dny mládeže:

Tato velká událost opět zaměřila reflektory na mládež, ale také na ony „duchovní plíce“, jimiž jsou církve vzniklé poměrně nedávno. V čem vidíte naděje, které z těchto církví plynou pro všeobecnou církev?

„Mladé církve rozvíjejí syntézu víry, stávající kultury a života. Jinou než tu, kterou rozvíjejí starobylé církve. Pro mne je vztah mezi těmi staršími a mladšími církvemi podobný vztahu mezi mladými a starými lidmi ve společnosti. Vytvářejí budoucnost, jedni svojí silou a druzí svojí moudrostí. Vždycky samozřejmě existují rizika: mladší církve riskují, že se budou považovat za soběstačné, těm starším zase hrozí, že budou vnucovat těm mladším svoje kulturní vzory. Budoucnost se však vytváří společně.“

Církev? Polní nemocnice...

Když papež Benedikt XVI. oznamoval, že se vzdává svého pontifikátu, vylíčil dnešní svět jako rychle se měnící, zmítaný záležitostmi velkého významu pro život víry a vyžadující tělesné i duševní síly. Ptám se papeže i ve světle toho, co mi už dříve řekl:

 Co potřebuje církev v této historické době nejvíce? Jsou nezbytné reformy? Jaká jsou jeho přání, pokud jde o církev příštích let? O jaké církvi »sní«?

„Benedikt XVI. učinil úkon svatosti, velikosti a pokory. Je to Boží muž,“ vyjadřuje svoje velké sympatie a mimořádnou úctu ke svému předchůdci. „Vidím jasně, že církev dnes nejvíce potřebuje schopnost hojit zranění a rozehřívat srdce věřících, tedy schopnost přiblížení a spříznění. Vidím církev jako polní nemocnici po bitvě. Je zbytečné ptát se těžce zraněného, zda má zvýšenou hladinu cholesterolu či cukru! Je třeba léčit jeho rány. Potom můžeme mluvit o všem ostatním. Hojit zranění, hojit rány... A je třeba začít zezdola."

„Církev se někdy dala uzavřít do maličkostí, do malých předpisů. Nejdůležitější je však první zvěst: »Ježíš Kristus tě spasil!« A služebníci církve musejí být především služebníky milosrdenství. Například zpovědník je neustále vystaven riziku být buď rigoristou, nebo laxistou. Ani jeden z nich není milosrdný, protože nikdo se doopravdy neujímá konkrétního člověka. Rigorista si myje ruce, protože jej odkazuje na přikázání. Laxista se myje ruce, neboť jednoduše prohlásí, že „to není hřích“ a podobně. Lidé musejí být doprovázeni, rány je třeba hojit.“

„Jak zacházíme s lidem Božím? Sním o církvi Matce a Pastýřce. Služebníci církve musejí být milosrdní, ujímat se lidí, provázet je jako milosrdný samaritán, který svého bližního omývá, očišťuje a pozvedá. To je čiré evangelium. Bůh je větší než hřích. Organizační a strukturální reformy jsou druhotné, dojde na ně potom. První reforma se musí týkat postoje. Služebníci evangelia musejí být lidmi schopnými zahřát lidské srdce, putovat s nimi nocí, umět vést dialog a také sestoupit do jejich temnot, do jejich tmy, aniž by se ztratili. Lid Boží chce pastýře a nikoli funkcionáře či státní kleriky. Zvláště biskupové musejí být muži schopnými trpělivě podporovat Boží kroky v Jeho lidu tak, aby nikdo nezůstal pozadu, ale také doprovázet stádce, které umí větřit nové cesty.“

„Namísto církve, která jenom přijímá a nechává otevřené dveře, snažme se být také církví, která nachází nové cesty, je schopná vycházet ze sebe a jít k těm, kdo do ní nepřicházejí, odešli nebo jsou lhostejní. Někdy ten, kdo odešel, učinil tak z důvodů, které, jsou-li dobře pochopeny a zhodnoceny, mohou dovést k návratu. Ale chce to smělost, odvahu.“

Shrnuji, co říká Svatý otec, a poukazuji na skutečnost, že existují křesťané, kteří žijí v církevně neuspořádaných nebo vůbec komplikovaných situacích, křesťané, kteří jedním nebo jiným způsobem nosí otevřené rány. Myslím na rozvedené znovu sezdané, homosexuální páry, jiné komplikované situace.

Jak má vypadat misijní pastorace v těchto případech? Na co položit důraz?

„Musíme zvěstovat evangelium na každé ulici, kázat dobrou zvěst Království a svým kázáním také léčit každý typ choroby a zranění. V Buenos Aires mi napsali někteří homosexuálové, že jsou „sociálně zraňováni“, protože vnímají, jak je církev neustále odsuzuje. To však církev dělat nechce. Během zpátečního letu z Ria de Janeiro jsem řekl, že pokud je někdo homosexuál, má dobrou vůli a hledá Pána, já nejsem jeho soudcem. Tím jsem řekl to, co říká Katechismus. Náboženství má právo vyjádřit vlastní názor, čímž slouží lidem, ale Bůh nás stvořil svobodnými. Duchovní vměšování se do osobního života není možné. Jednou mi jeden člověk položil provokativní otázku, zda schvaluji homosexualitu. Odpověděl jsem mu jinou otázkou: »Řekni mi: Když Bůh vidí homosexuála, přijímá jej s láskou, anebo jej odmítne a odsoudí?« Vždycky je třeba brát v úvahu konkrétního člověka. Vstupujeme zde do mystéria lidství. Bůh lidi v životě provází a my je máme doprovázet a přitom vycházet z jejich situace. Je třeba je provázet milosrdně. Děje-li se tak, Duch svatý knězi vnukne to nejsprávnější, co má říci.“

„V tom je také velikost zpovědi, totiž skutečnost, že se hodnotí případ od případu, a je možné rozlišit, co je nejlepší učinit pro člověka, který hledá Boha a Jeho milost. Zpovědnice není mučírnou, ale místem milosrdenství, ve kterém nás Pán stimuluje, abychom jednali, jak nejlépe můžeme. Myslím také na situaci ženy, jež má za sebou ztroskotané manželství, ve kterém podstoupila také interrupci. Potom se ona žena znovu vdá a nyní je spokojená a má pět dětí. Interrupce ji enormně tíží a upřímně litovala. Chce pokračovat v křesťanském životě. Co udělá zpovědník?“

„Nemůžeme klást důraz jenom na otázky interrupce, homosexuálních manželství a antikoncepci. To nelze. Já jsem nemluvil o těchto věcech mnoho a bylo mi to vyčítáno. Avšak, mluví-li se o nich, je třeba to činit v určitém kontextu. Názor církve je ostatně znám a já jsem synem církve, ale není nezbytné mluvit o tom nepřetržitě.“

„Ne všechna učení, ať už dogmatická či morální, mají tutéž hodnotu. Misijní pastorace není posedlá předáváním nesouvislého množství neúprosně vyžadovaných nauk. Misijní zvěst se soustředí na to, co je podstatné a nezbytné, což je také to, co nejvíce zapaluje a přitahuje, zahřívá srdce jako v případě emauzských učedníků. Musíme proto nalézt novou rovnováhu, jinak i morální budově církve hrozí, že se zhroutí jako domeček z karet, ztratí svěžest a vůni evangelia. Evangelní nabídka musí být jednodušší, hlubší a pronikavější. A z této nabídky pak plynou morální konsekvence.“ „Říkám to také s ohledem na naše kázání a jejich obsah. Krásná homilie, pravá homilie, musí začínat první zvěstí, zvěstováním spásy. Není nic pevnějšího, hlubšího a jistějšího než tato zvěst. Potom je zapotřebí katecheze. A nakonec lze vyvodit i morální konsekvence. Zvěst zachraňující lásky Boží však předchází morální i náboženskou závaznost. Dnes se občas zdá, že převažuje obrácené pořadí. Homilie je prubířským kamenem kalibrace blízkosti a schopnosti setkání pastýře s jeho lidem, protože kdo káže, musí znát srdce svého společenství, aby hledal, kde je živá a vroucí touha po Bohu. Evangelní poselství tedy nemůže být redukováno jen na některé, byť důležité aspekty, které samy o sobě nezjevují jádro Ježíšova učení.“

Role ženy v církvi

Papež již několikrát při různých příležitostech toto téma otevřel. V jednom rozhovoru prohlásil, že na účast žen v církvi nedošlo, protože pokušení mužského šovinismu nedalo prostor ke zviditelnění role, která ženám ve společenství patří. K této otázce se vrátil během zpátečního letu z Ria de Janeiro a konstatoval, že ještě nebyla vypracována hluboká teologie ženy. Ptám se tedy:

Jaká by měla být role ženy v církvi? Co dělat, aby byla více zviditelněna?

„Je nezbytné rozšířit prostor k pronikavější účasti žen v církvi. Obávám se „mužského šovinismu v sukních“, protože žena má vskutku jinou strukturu než muž. Řeči o roli ženy, jež slýchávám, jsou totiž často inspirovány právě ideologií mužského šovinismu. Ženy kladou hluboké otázky, na něž je třeba odpovědět. Církev nemůže být sama sebou bez ženy a její role. Žena je pro církev neodmyslitelná. Maria, žena, je důležitější než biskupové. To říkám, protože netřeba směšovat funkci a důstojnost. Je proto třeba hlouběji promyslet postavu ženy v církvi. Je třeba více se přičinit o prohloubení teologie ženy. Jedině tento krok umožní lépe reflektovat funkci ženy v rámci církve. Ženský génius je nezbytný v místech, kde se přijímají důležitá rozhodnutí. Právě to je výzvou dneška, totiž přemýšlet o specifickém postavení ženy také a právě tam, kde v různých oblastech církve jedná autorita.“

Druhý vatikánský koncil

Co uskutečnil Druhý vatikánský koncil? Čím byl?

Ptám se dále na pozadí předchozích tvrzení a představuji si dlouhou a artikulovanou odpověď. Mám však dojem, že papež prostě považuje koncil za skutečnost natolik neoddiskutovatelnou, že nemá smysl o ní mluvit příliš dlouho, jako by se musela zdůrazňovat její důležitost.

„Druhý vatikánský koncil byl výkladem evangelia ve světle soudobé kultury. Zrodil hnutí obnovy, které jednoduše vychází ze samotného evangelia. Plody jsou obrovské. Stačí vzpomenout na liturgii. Práce na liturgické reformě byla služba lidu jakožto výklad evangelia, počínaje konkrétní dějinnou situací. Ano, existují hermeneutiky kontinuity a diskontinuity, nicméně, věc je jasná: dnes uskutečňovaná dynamika čtení evangelia byla vlastní koncilu a je absolutně nezvratná. Potom jsou speciální otázky jako liturgie podle Vetus Ordo. Myslím, že rozhodnutí papeže Benedikta bylo moudré a mělo pomoci některým lidem, kteří mají tuto zvláštní sensibilitu. Za zneklidňující však považuji riziko, že Vetus Ordo bude ideologizován, tedy zmanipulován.

Modlitba

Kladu papežovi poslední otázku, týkající se jeho preferovaného způsobu modlitby.

„Modlím se liturgii hodin každé ráno. Rád se modlím Žalmy. Potom sloužím mši. Modlím se růženec. Přednost dávám určitě večerní adoraci, i když se nesoustředím a myslím na něco jiného nebo dokonce při modlitbě usnu. Tedy večer, mezi sedmou a osmou jsem před svátostí oltářní na hodinové adoraci. Modlím se však také v duchu, když čekám u zubaře nebo v jiných momentech dne.“

„A modlitba je pro mě vždycky modlitbou „pamatující“, plnou vzpomínek, také pamětí mých dějin nebo toho, co Pán učinil ve své církvi nebo v konkrétní farnosti. Pro mne je paměť tím, o čem mluví svatý Ignác v prvním týdnu Exercicií v milosrdném setkání s Ukřižovaným Kristem. A ptám se: »Co jsem pro Krista udělal? Co pro Krista dělám? Co pro Krista musím udělat?«. Je to paměť, o které mluví Ignác také v Contemplatio ad amorem, když vybízí k připomínání přijatých dobrodiní. Především však také vím, že Pán pamatuje na mne. Já mohu zapomenout na Něho, ale vím, že On nikdy, nikdy nezapomene na mne. Paměť radikálně zakládá srdce jezuity: je to paměť milosti, paměť, o které mluví Deuteronomium, paměť Božích skutků, které jsou základem smlouvy mezi Bohem a Jeho lidem. Tato paměť mne činím synem a také otcem.“

* * *

Je mi jasné, že bych pokračoval v tomto dialogu dlouho, ale vím také, jak papež jednou řekl, že netřeba „špatně nakládat s omezeními“. Celkem jsme rozmlouvali více než šest hodin během schůzek 19., 23. a 29. srpna. Dal jsem přednost rozčlenění rozhovoru, aniž bych označoval místa přerušení, aby neutrpěla kontinuita. Ve skutečnosti jsme spíše vedli konverzaci než dělali interview.

Z časopisu Civiltà Cattolica 2013 III 449-477 (19. září 2013) přeložil Milan Glaser. Převzato s laskavým souhlasem překladatele. Kráceno redakcí magazínu Christnet.eu.

Celý rozhovor najdete na webových stranách české sekce Radia Vatikán.