Seznamka
Ondřej Liška, předseda Strany zelených
Autor: Wikipedia.org / Ben Skála / Creative Commons
Před čtyřmi lety jste v jednom rozhovoru řekl, že naše společnost je i přes staletí vývoje stále ještě příliš barbarská, cynická a plná civilizovaného a mnohdy i institucionalizovaného násilí... Vzpomněl byste si, co jste měl tehdy na mysli? Myslíte si, že to platí i dnes?
Co jsem měl tehdy na mysli, určitě platí. V příliš mnoha případech a na příliš mnoha místech naše civilizace nedokáže garantovat práva lidí na důstojný život. Není to jen otázka rozvojového světa, ale je to i případ naší vlastní země. Ještě dnes segregujeme děti do zvláštních škol, i dnes se řadě lidí jenom proto, že trpí duševní nemocí nebo jsou jinak znevýhodnění, nedostává podmínek pro důstojný život. Takových případů bych mohl jmenovat celou řadu. A je úkolem politiků, stejně jako všech občanů, budovat stát takovým způsobem, aby poskytoval oporu všem, kdo ji potřebují, a zároveň vytvářel prostor svobody pro maximální rozvoj každého z nás, naše rodiny i naše společenství.
Kněz, ministr i poslanec patří v naší společnosti k nejníže hodnoceným profesím, proč tomu tak je a co se s tím podle Vás dá dělat?
Důvodem je, že všichni jmenovaní jsou veřejně činní. Lidé si do nich promítají své představy o nějakém ideálu, ale každý z nich je vždy jenom člověk. Já bych však rozhodně kněze a ministry a politiky nesměšoval, jejich poslání je podstatně rozdílné. Sám mohu mluvit pouze za politiky. Vidím jedinou cestu, jak vrátit důvěru lidí v politiky a v politiku samotnou - a to tak, že zastavíme inflaci slov a slibů a nahradíme je činy a vlastním svědectvím. Pouze ten, kdo sám naplňuje a žije to, co hlásá, si zaslouží důvěru. Česká společnost po bezmála čtvrt století od listopadu ‘89 stále ještě neodčinila hluboký zločin, kterého se dopustil minulý režim: že vzal slovům obsah, že vzal hodnotám jejich význam. Jedině pokud znovu slova naplníme skutky, když každý z nás sám na sebe začne uplatňovat vyšší etické standardy, než od něj vyžadují zákony nebo jeho okolí a když každý začneme žít vlastní ideál mnohem důsledněji, pak se politika stane opět důvěryhodnou.
Martin Bursík v nedávném rozhovoru pro časopis Respekt naznačil, že Zelení změnili názor na majetkové vyrovnání s církvemi a náboženskými společnosti, jaký je tedy současný postoj strany k této otázce?
Martin Bursík se hluboce mýlí. Byť je Strana zelených stranou sekulární, majetkové vyrovnání státu s církvemi vždy podporovala, protože je chápala jako nápravu křivdy, která se stala instituci udržující důležité demokratické a sociální hodnoty. Náš postoj je tedy stále stejný, měli jsme ale vážné výhrady k procesu vyrovnání. Myslíme si, že způsob identifikace majetku i jeho nárokování včetně výšky finanční náhrady nebyl stanoven transparentně a máme za to, že v tomto bylo možné učinit lepší a spravedlivější rozhodnutí. Nicméně Vláda a minulý Parlament o této otázce rozhodly a byť jsme se všemi jeho rysy nebyli úplně srozuměni, zastáváme stanovisko, že je toto minulé rozhodnutí potřeba respektovat. Opak by mohl vést k ještě větší destabilizaci a rozkladu práva. Zůstává nepochybné, že k tomuto vyrovnání dojít muselo a že to tak bylo správně.
Je v této otázce strana jednotná?
Jistě o tom existuje diskuse, stejně jako v celé společnosti. Nicméně moje odpověď shrnuje názor drtivé většiny našich členů a členek.
Podpořili byste v novém Parlamentu výrazné změny v zákoně, jak je naznačuje ČSSD či KSČM?
Jde o to si říci, co chápeme jako výrazné změny. Myslím si, že k žádným výrazným změnám by zpětně docházet nemělo, nicméně pokud by z nezávislé analýzy vyplynulo, že např. způsob, jakým byly stanoveny náhrady, byl v jakémkoliv směru nedostatečně průhledný či neposkytuje dostatečnou míru spravedlivého vyrovnání, pak je nějaká korekce namístě. KSČM a ČSSD však toto téma zásadně zneužily k vytváření nepřátelské atmosféry vůči církvím, které hrají, především v oblasti sociální, společensky nezastupitelnou úlohu.
Ondřej Liška s Václavem Havlem
Autor: Facebook.com
Například v ČSSD existuje již několik let křesťansko-sociální platforma, existuje i ve vaší straně něco jako platforma "zelených křesťanů"?
Formálně taková platforma ustanovena nebyla, přesto je v řadách zelených mnoho křesťanů všech směrů a denominací. Já sám jsem členem katolické církve, mezi našimi příznivci jsou například významné osobnosti z církví protestantských, a to včetně duchovních. Nejsem rozhodně příznivcem konfesijní politiky, myslím si, že moderní společnost konfesi a politiku odděluje. Zároveň si ale myslím, že naše vědomí odpovědnosti za druhé, soucit, odpovědnost za stvoření a za planetu se budou logicky čím dál více promítat do vědomí lidí, ať už sami sebe chápou jako náboženské či nikoliv, protože duchovní rozměr člověka je antropologickou konstantou. Je to rozměr, který nikdo a nikdy nedokázal z lidí vymýtit a naopak tak, jak se lidstvo vyvíjí, bude podle mého názoru logicky nacházet mnohem větší prostor v našem jednání a praktickém životě. Kdybych o tomto nebyl přesvědčen, nemohl bych věřit ani v to, že my jako lidstvo a planeta jsme schopni přežít v příštích staletích. Jedině hodnoty, které budou přesahovat čistě materiální svět, dokážou zabránit drancování planety a ohrožení samotného života lidí na celé planetě. Jedině duchovní rozměr našich životů může vytvářet pevnou hráz proti cynismu, násilí a nespravedlnosti, které nás stále ještě obklopují.
Zelení v Berlíně letos v létě zakázali oslavovat náboženské svátky v ulicích či na veřejných prostranstvích, tedy například i Vánoce, podpořil byste něco podobného i u nás?
To je pro mě novinka. Myslím si, že svátky a jejich oslava patří do veřejného prostoru stejně, jako jakýkoliv projev přesvědčení, náboženství, víry či čehokoliv jiného, co souvisí s identitou občanů. To nám přece garantuje i naše Ústava. Já bych takové omezení rozhodně nepodpořil a považoval bych je naopak za škodlivé. Co mi ale vadí je, jakým způsobem jsou zvláštně vánoční svátky zneužívány ke komerčním účelům. Středem českých a moravských měst se nedá často projít bez toho, aby na nás z každé výlohy nevyskakoval kýč, nevkus a snaha zasáhnout naše city s jediným cílem – vytěžit maximum peněz pro obchodníky a obchodní řetězce. Něco takového je mi vyloženě odporné, a proto se takovýmto místům před svátky systematicky vyhýbám a naopak vyhledávám místa, která spíše nabádají ke ztišení, k rozvaze a jakémusi uzavření roku. Pomyšlení na blízké lidi, které mám rád bez toho, aby mě rušil tento komerční děs a běs, to je přece smysl Vánoc.
Dělení na levici a pravici považujete za překonané, proč? Nesnižuje to programovou čitelnost strany pro voliče?
Nemyslím si to. Čím dál větší počet lidí chápe, že levice i pravice dnes znamená především stagnaci. A obě v českém politickém systému selhaly. Levicové vlády dělaly pravicovou politiku, pravicové vlády dělaly levicovou politiku a všechny svorně kradly a ničily náš právní stát i důvěru občanů ve stát i politiku samotnou. Strana zelených je pevně hodnotově ukotvená. Považuji ji za stranu čitelnou, liberální, ekologickou, sociálně citlivou, která je alternativou jak vůči selhávající levici i pravici. Samozřejmě, že řadu našich řešení lze na onu pravolevou škálu zařadit, nicméně kdybychom vzali jakýsi pomyslný průměr, pak jsme stranou, která se pohybuje blízko středu a která zároveň klade důraz na dvě hodnoty. Jednou z nich je odpovědnost každého z nás za sebe i za společnost, ve které žijeme, a tou druhou je silný sociální rozměr. To z nás ale nedělá nějakými samozřejmými partnery těch, kteří sami sebe označují za levici. Myslíme si, že levice v České republice zásadně neuspěla v tom, že nedokázala přinést kvalitní a průhledné vládnutí. ČSSD otevřeně přiznává myšlenku na spolupráci s komunistickou stranou, kterou jistě nebude váhat po volbách zatáhnout do vlády. To je velký precedens, kterému je potřeba zamezit. Nezabráníme tomu bojováním s komunistickou minulostí, nýbrž tím, že lidem nabídneme lepší perspektivu, a to bez ohledu na to, zda sami sebe staví nalevo nebo napravo. Podmínky pro důstojný život podle nás souvisí nejenom s přístupem ke zdravotnickým službám, ale i s rovným přístupem ke vzdělání, možností určit si životní styl či možností pečovat o svou rodinu, aniž by to bylo na úkor profesního rozvoje. Takové podmínky u nás zkrátka nejsou a je třeba to zásadně zlepšit. My například prosazujeme, aby rodiče tříletých dětí, kteří se chtějí navrátit do práce, pro ně měli garantované místo v mateřské škole. Dále chceme pomoci těm, kdo se starají o své staré rodiče vyžadující celodenní péči. Ještě více se to týká tzv. sendvičové generace, což jsou ti rodiče, kteří se starají o své nezaopatřené děti a zároveň i o své nemohoucí rodiče. Dilema péče o svoje blízké a ostrého ekonomického tlaku chodit do zaměstnání je vystavuje často neřešitelným situacím. Takových lidí jsou u nás desítky tisíc. Proto chceme, aby měli nárok na tzv. pečovatelskou dovolenou, která jim umožní na čas přerušit zaměstnání a pak se do práce vrátit.
Ondřej Liška při představování volebního programu
Autor: Zeleni.cz
Na závěr si dovolím jednu otázku, která sice přímo nesouvisí s předčasnými volbami, ale myslím, že naše čtenáře bude přesto zajímat... Napsal jste knížku "Církev v podzemí" mapující skryté aktivity katolické církve v českých zemích v době komunismu, jak jste se k tomuto tématu dostal a myslíte se, že se církev s touto otázkou již vyrovnala?
K tomuto tématu jsem se dostal díky setkání s lidmi, kteří ve skryté církvi za komunismu fungovali. Jejich osudy a morální integrita, se kterou působili ve svém okolí, mě zasáhly natolik, že jsem se o jejich působení začal zajímat. Napsal jsem k tomuto tématu článek, který vyšel v tehdejším Katolickém týdeníku a zanedlouho jsem byl osloven, zda bych v tomto nepokračoval a nenapsal knížku. To jsem s radostí udělal.
Pro mě byla doba, kdy jsem na knize pracoval, obdobím rozkrývání pokladnice zkušeností, darů, a fascinace lidmi, kteří bez jakéhokoliv nároku na uznání žili svoje ideály i v období, kdy jim za to hrozila šikana jich a jejich blízkých a ve kterém byla v sázce i jejich svoboda a samotný život.
Tato historie bohužel nebyla zužitkována v rovině předávání zkušeností, ze kterých by se dnes dalo čerpat. Myslím si, že se katolická církev v České republice s touto otázkou vyrovnala možná ve formální rovině. Ale ani ono formální vyrovnání nebylo dle mého názoru bylo v příliš uctivém duchu vůči těm, kteří se ve skryté církvi pohybovali. To se projevilo i v tom, jaký kredit katolická církev měla těsně po listopadu ‘89 a jak je přítomná mezi lidmi dnes. Pozorujeme zde zásadní ústup, na kterém se podepsalo nejenom toto, ale i sekularizace společnosti a její obrat k materiálním hodnotám zvláště v devadesátých letech.
Myslím si, že bez ohledu na to, zda se lidé působící ve skryté církvi podrobili navrženému formálnímu řešení, jejich zkušenosti by neměly být zapomenuty. Zde dodnes vidím velkou inspiraci pro to, jakým způsobem by církev mohla a měla působit v moderní sekularizované společnosti. Civilněji, blíže lidem, neokázale. Jako skutečná služba, protože to je to, co stojí v samotném jejím jádru.
