Seznamka
Daniel Rejman
Autor: Archiv autora
Volby, které se odehrály v minulých dnech, byly už druhými ze série těch, které se nesly ve znamení volání po změně. Voliči ve zvýšené míře hlasovali proti zavedeným stranám v naději, že nová uskupení v čele s charismatickými vůdci podle nich vyvedou zemi z nynější krize až do země zaslíbené.
Volba bývá u většiny lidí spíše emocionální záležitostí. Asi málokdo čte volební programy a rozhoduje se racionálně podle toho, jaký by mu volba dané strany přinesla prospěch. Víra některých voličů v to, že jeden člověk, případně jeho strana, je schopná vyvést zemi z krize a spasit zemi, ale dává voličskému rozhodování také náboženský rozměr.
Zajímavá je proto charakteristika většiny těchto politických „mesiášů“. Kromě svého charismatu ale prakticky nevynikají žádnými dalšími ctnostmi a svým projevem, způsobem vyjadřování i charakterem nepřevyšují šedou masu tzv. obyčejných lidí. Jejich slovník obsahuje výrazy, které rozhodně nepatří do slovní zásoby gentlemana, ani nemají potřebu skrývat své zlozvyky jako kouření a nectnosti. Dobře ví proč. „Obyčejným lidem“ více imponuje, dokáže-li být vůdce jako oni, protože tím dává najevo, že jim rozumí. Populističtí lídři tedy nejsou ani v očích svých příznivců žádní polobozi. Mají stejné neřesti jako normální lidé, ale to nic nebrání tomu, že se stávají předmětem nekritického obdivu.
Nekladou si ambice být vzorem ostatním a rozhodně se neřídí Kantovým kategorickým imperativem, který říká: „Jednej vždy tak, aby se maxima tvé vůle mohla stát principem všeobecného zákonodárství.“ Jsou zrcadlem toho, jak smýšlí většina společnosti.
Poptávka po silných lídrech ale není v novodobé české historii ničím novým. Už v 90. letech řada lidí dlouho nekriticky obdivovala Václava Klause, byť zde je třeba dodat, že alespoň jeho rétorika tehdy nebyla populistická. Když se ukázalo, že Klaus není oním panem dokonalým a už vůbec ne panem čistým, byli všichni, kdo upozorňovali na nekalé praktiky uvnitř jeho strany, označováni Klausovými fanatickými příznivci za zrádce.
V tomto je dnešní situace podobná té na konci roku 1997. Důvěra některých lidí v charismatické vůdce je neochvějná. Jakékoli racionální argumenty na ně neplatí, protože jejich kritici jsou vždy šmahem označeni za lokaje/přisluhovače (přidejte si klidně další slovo) těch „starých a zkažených stran,“ které přece žádný „slušný člověk“ nemůže podporovat. Na druhé straně má ona nekritická důvěra své meze. Končí většinou ve chvíli, kdy se dostanou do vlády a stanou se zodpovědnými za nepopulární opatření a dříve či později vyprchá jako pára nad hrncem.
Klausovu popularitu v 90. letech lze vysvětlit tím, že země si prostě žádala nové politiky. Nicméně dnešní poptávka po silnější vládě svědčí o nevyzrálosti dnešní demokracie. Člověk je ale bytost nevyléčitelně náboženská a tento typ voliče se začne poohlížet po dalším silném vůdci. Napadá mě, že kdyby Ježíš Kristus smýšlel podobně jako dnešní Babišové a Okamurové, možná by si získal v době svého působení mnohem více příznivců, ale jeho učení by rozhodně nevydrželo až do dnešních dnů.
Zvláštní úvaha, že v demokratické společnosti, za jejíž směřování nesou částečnou spoluodpovědnosti sami občané, dokážou silní vůdci vyřešit veškeré problémy a nastolit ráj na zemi. Politici jsou lidé jako všichni ostatní, mají možná v rukou moc, ale žádného z nich nelze považovat za všemohoucího. Moc každého z nich je více či méně omezená a nebyli obdařeni ani žádnými nadpřirozenými schopnostmi. Umění proměnit víno v peníze mezi nadpřirozené schopnosti opravdu nepočítám. Jediný opravdový mesiáš totiž přišel před 2000 lety a jeho království navíc nebylo z tohoto světa…
Daniel Rejman je politolog
