Povolební rozjímání

Nejen volební výsledky, ale i dění, které hned následovalo, poskytuje rozhodně spoustu materiálu k úvahám – a také je jich na všech stranách spousta. Je tedy poněkud troufalé si myslet, že zrovna tu moji stať ještě někdo bude číst. Jelikož se ale sliby mají plnit a vůči Christnetu mám trvale určitý vnitřní závazek (přesto, že v posledních letech na něm diskutuji minimálně), pokusím se aspoň psát o něčem, co jsem si dosud nikde v souvislosti s těmito volbami nepřečetl ;-)

Souvislosti

Předně myslím, že bychom za debatami o tom, kdo se vlastně nakonec dostal do naší Poslanecké sněmovny, měli vidět problém podstatně zásadnější. Totiž hlubokou krizi samotné zastupitelské demokracie. Ostatně už od roku 1997 se u nás pravidelně ukazuje, že minimálně 2/3 občanů by uvítalo vládu „pevné ruky“. Ale – a právě o to jde – není to zdaleka jen problém náš. Již před deseti lety napsal americký komentátor indického původu Fareed Zakaria v knize Budoucnost svobody, která se stala záhy skutečným bestsellerem, toto: "Úcta veřejnosti před politikou a politickým systémem je ve všech pokročilých demokraciích na nejnižším bodu. Zvlášť pozoruhodné je, jak prokazuje jeden průzkum za druhým, když se dnes zeptáte Američanů, kterých veřejných institucí si nejvíc váží, na špici jsou vždy tyto tři: Nejvyšší soud, armáda a Federální banka. Mají jedno společné: jsou naprosto nezávislé na tlaku veřejnosti a fungují krajně nedemokraticky. Mohlo by se zdát, že Američané tyto instituce obdivují právě proto, že vedou a nenechávají se vést. Naopak Kongres, nejreprezentativnější politická instituce, ve většině průzkumů propadá." U nás je na špici armáda, rozhlas a policie, poslanecká sněmovna poslední.

Co se to s tou naší demokracií děje? Ona je totiž stále méně schopná vytvářet takové reprezentace společnosti, které by skutečně dokázaly účinně prosazovat společné dobro, a tak jim dnes už většina občanů nevěří. Velká část společnosti (u nás je to pravidelně kolem 40 %) už ani proces vytváření těchto reprezentací – volby – nepokládá za cestu, která by mohla přinést nějaké zlepšení. Důvodů tohoto stavu bude jistě více. Já se zaměřím na dva, které jsou v posledku duchovní povahy.

Nad tím prvním by jistě velikou satisfakci prožívali Marx a Engels: Oni přece tvrdili, že všechno – včetně náboženství či politiky – je jen „nadstavbou“ ekonomické „základny“. A současná demokratická politika je v jasném vleku ekonomických zájmů – jak místních, tak globálních. Britská ekonomka Noreena Hertzová shrnula své zkušenosti z působení ve Světové bance do publikace Plíživý převrat, kde dokumentuje na desítkách příkladů, že na deregulované globální scéně jsou národní vlády spíše diváky než herci. Je tomu tak především kvůli dvěma skutečnostem. Jednak jsou pod permanentní hrozbou globálního kapitálu, že se v případě nepřízně z jejich země „vypaří“ jinam, kde bude mít podmínky výhodnější (viz „daňové ráje“), jednak je politika dnes čím dál tím víc určována mediálním obrazem. Přitažlivý mediální obraz, který zajistí potřebné hlasy zmasírované veřejnosti, ovšem něco stojí. Když jsem si před dvaceti lety jako čerstvý člen Rady České televize přečetl o výzkumu, který dokazoval, že výsledky voleb v USA se přímo odvíjejí od výše peněz, kterou může kandidát investovat do své volební kampaně, říkal jsem si, že do takového světa se nechci dostat. Naše nedávné prezidentské volby – stejně jako ty právě skončené – potvrdily, že v něm už dávno jsme.

Tím druhým vážným důvodem, který vede ke znehodnocování demokracie, je ztráta jednotícího „tmelu“ společnosti. Pro Tomáše G. Masaryka byla nejhlubším argumentem pro demokracii víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovnost a v nesmrtelnou duši. Byl přesvědčen, že věčné věčnému nemůže být lhostejné, věčné nemůže věčného zneužívat, nemůže ho vykořisťovat a znásilňovat. Nic z toho už dnes v naší západní společnosti není běžně sdíleným postojem. Z hesel Velké francouzské revoluce – Liberté, Égalité, Fraternité – se o svobodu starají vehementně liberálové, o rovnost socialisté, ale bratrství zůstalo sirotkem. Projevuje se to vypjatým individualismem a poklesem všeobecné důvěry v ostatní lidi. U nás je vzájemná důvěra zvlášť nízká. To ovšem paralyzuje účinnost působení občanské společnosti proti silám, které rozkládají demokracii i samu společnost. A tím jsme se dostali k následující části.

Česká specifika

V souvislosti s nárůstem preferencí komunistů i „hrozby“ ústavní většiny pro spojení ČSSD s KSČM se v posledním roce často kladla otázka, zda je u nás demokracie v ohrožení. Myslím, že důvod kladení téhle otázky dobře ukazuje, proč je opravdu demokracie u nás ohrožená. Demokracie je totiž dosti náročný systém uspořádání vztahů ve společnosti, který funguje jen tehdy, když ta společnost má jasnou vizi svého směřování, aspoň v zásadě v ní vítězí spravedlnost, nejsou tam křiklavé sociální rozdíly a stát plní své rozhodující úlohy ve vymezování pravidel a v jejich vymáhání. To všechno také znamená, že lidé sdílejí aspoň v zásadě stejnou hodnotovou základnu, jsou politicky gramotní a morálně ve své většině spolehliví.

Z toho hlediska je demokracie u nás ohrožena od samého svého zrození, a to v prvé řadě absencí dostatečného duchovního étosu, na kterém Masaryk vždy demokracii zakládal. Pak se demokracie nedokáže bránit těm, kteří zneužívají svou politickou moc pro svoje osobní a klanové zájmy a vytvářejí propletence ekonomické, politické a mediální moci, pomocí níž korumpují soudy a policii. Snadno ji ničí i ti, kterým chybí solidarita s lidmi chudými a vytlačovanými na okraj, jimž tvrdí, že si to zavinili sami. O občanské společnosti se vyjadřují vždy s despektem, protože každý se má přece starat jen sám o sebe. Demokracii ohrožují také ti, kteří pomáhají šířit beznaděj, vzájemnou nedůvěru, kteří se vysmívají vizím a tvrdí, že má vládnout neviditelná ruka trhu. Konečně ti, kteří jsou přesvědčeni, že „klamání rozhodčího patří ke hře“.

Navíc je pro naši společnost typická vysoká míra politické negramotnosti projevující se jak vysokou volební neúčastí (kterou si dotyční namlouvají, že „potrestají“ politiky, nebo že vyřeší situaci, kdy „není koho volit“), tak i neschopností volit v souladu s poměrným volebním systémem. Ten totiž nutně vede k vytváření koalic a tím i v prvé řadě k nutnosti velkých programových kompromisů (někdy to má až tak bizarní důsledky, jako když se největší kritici „dinosaurů“ s nimi nakonec spojí, aby vytvořili vládu „rozpočtové odpovědnosti“, jejíž ministr financí nakonec hájí o tři čtvrtě miliardy předraženou zakázku letadel CASA tím, že paní ministryně obrany nebyla povinná zjišťovat výši přiměřených nákladů). Chci tím říci, že volič by měl preferovat takové strany, které jsou schopné s ostatními spolupracovat ve prospěch celku, ne ty, které hlavně vědí, s kým určitě spolupracovat nebudou a slibují věci, které bez podpory ostatních nikdy nemohou splnit. Kritéria, podle kterých u nás většina lidí opravdu volí, jsou od toho ovšem na hony vzdálená. Podobají se spíš kritériím při volbě královny krásy než rozhodování o těch, kteří mají řídit veřejný život v zemi.

Po Listopadu 89 u nás vládlo přesvědčení, že my, Češi, jsme přece pro demokracii jako stvoření. Vždyť máme za sebou zkušenost první republiky. Ve skutečnosti i za té první republiky to nebyla žádná selanka. A co teprve s naší společností udělala nacistická a poté komunistická éra?! A tak když jsme dostali šanci pokračovat v díle Masarykově, záhy se ukázalo, jak málo jsme toho schopní. Jestliže Masaryk řekl: Ježíš, ne Caesar – toť smysl vší demokracie, pak velká většina naší společnosti odpověděla takto: Ježíš? NE: Cézar. A za svého vůdce zvolila Václava Klause. Jeho představa pak zásadním způsobem určila náš vývoj až do dnešních dnů. On byl přesvědčený, že jediné, co je třeba udělat, je „transformace institucí“, zatímco „transformaci srdcí“ (jak se mu marně snažil vysvětlit v roce 1993 Miloslav Vlk) zásadně odmítal jako omezování naší svobody. Dnes můžeme dobře posoudit, co skutečně hlavně omezuje naši svobodu.

Každopádně právě proběhlé volby zásadním způsobem výhybku tohoto našeho vývoje nepřehodily. Spíš jen dál obnažily všechny neuralgické body našeho společného života. Mimo jiné i proto, že čekat skutečnou nápravu od voleb, je bláhové. A to ne proto, že by v nich o nic nešlo, nebo „nebylo koho volit“, nýbrž proto, že bez dostatečně rozvinuté „transformace srdcí“ budou ve volbách vítězit pořád tytéž typy, kterým jde hlavně o „hlasy svých voličů“ místo společného dobra.

Jiří Zajíc je pedagog a publicista.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.