Seznamka
Papežové přelomu 19. a 20 století - Pius IX., Lev XIII., Pius X., Benedikt XV.
Autor: Christnet.cz
Poměr římskokatolické církve jako nositelky náboženského života ke státu a státnímu zřízení má v západní tradici zvláštní charakter. Roli garanta a moderátora náboženského života nárokovali zároveň panovník jako hlava státu a rovněž církevní představitelé. Jejich soutěžení dávalo evropským dějinám část jejich vnitřní dynamiky a další osu vývoje.[1]
Po raně středověkém podřízení církevních struktur státem přichází zápas o autonomnější a samostatnější postavení církevní organizace, který se nakonec ve 12. a 13. století dočkal značných úspěchů. Došlo k „dělbě kompetencí a moci“, takže stát a církev těsně spolupracují na rozvoji středověké společnosti. Kromě malých židovských komunit ve městech se obě skupiny, poddaní panovníka a věřící jediné církve, i „fyzicky“ překrývají. Jsou to zpravidla panovníci, kdo určují jmenování biskupů a dalších církevních funkcionářů, kteří jsou jakožto držitelé rozsáhlých panství a dalších držav a jakožto zemští úředníci podřízeni panovníku a zároveň v náboženské oblasti podléhají římskému biskupovi jako nejvyšší hlavě západního křesťanstva.[2] Tento kooperující a z části rivalizující model koexistence státu a církve ve společnosti vydržel dlouhou dobu a přes své limity se zasloužil o rozvoj konceptu limitované moci a alespoň částečného dohledu nad držiteli světské moci, kteří mohli být voláni k odpovědnosti při porušování základních křesťanských norem lidského soužití.
Jeden panovník, jedna země, jedna víra
Další vývoj určila reformace, katolická reforma a následné století konfesijního zápasu o náboženský profil Evropy. Přes všechnu snahu církevních hodnostářů, teologů a náboženských myslitelů se konfesijní rozdělení prohlubovalo a na všech stranách se vykopala nepřekonatelná propast nábožensky motivované nenávisti a zášti. Nakonec se prosadila protestantskými mysliteli vynalezená zásada „čí země, toho víra“ („cuius regio, eius religio“), podle které pouze panovník, potažmo politické elity rozhodují o konfesijní příslušnosti obyvatel celé země. Náboženská jednota – „jeden panovník, jedna země, jedna víra“ – byla vnímána jako norma, naopak náboženská tolerance a soužití více konfesí bylo chápáno jako obtížně realizovatelný kompromis a dlouhodobě nesnesitelné provizorium.[3]
Pro neschopnost náboženských elit dohodnout se a uspořádat církevní záležitosti musely celou věc převzít do své kompetence elity politické.[4] Role státu se ještě posílila. Byl to panovník, kdo rozhodoval, ke které konfesi bude země patřit. V protestantských zemích si vládci uspořádali církevní zřízení zcela podle svého, a to včetně nominací všech církevních hodnostářů, správu církevního majetku a dokonce i věroučné záležitosti. Ale i v katolických zemích panovníci jako garanti katolického profilu své země a ochránci víry, církve a církevního majetku výrazně posílili své pravomoci a dohled nad církevním životem ve své zemi, a to jak na úkor vnitřní autonomie místní církve, tak na úkor nároků římského centra.
Pád Bastily 14. července 1789
Autor: Jean-Pierre Houël
Těsná symbióza státu a církve a uvyknutí církve na státní podporu jedinému státnímu náboženství byly pravidlem až do konce 18. století. Ani osvícenské elity, které v některých katolických státech prosadily zrušení mnoha klášterů či celého jezuitského řádu, nesledovaly cíl vykořenit křesťanství a potlačit církev jako takovou, ale chtěly zlomit zbytky jejího formálně samostatnějšího postavení, a především omezit vliv církve na chod státního aparátu a dominantní vliv na formování veřejnosti doslova od kolébky po hrob. Až do Francouzské revoluce tedy nenajdeme vážně míněnou snahu po dechristianizaci společnosti jako takové, ale opakované snahy o těsné podřízení církve v disciplinárních i doktrinálních otázkách, naprostou kontrolu místních církví ze strany absolutistického státu, který si kladl za cíl reformovat náboženský život a upravit ho pro potřeby státu.
Výměnou za to jí poskytoval mocenské zajištění výhradního nebo dominantního postavení v náboženské sféře a kontrolu nad řadou segmentů společenského života. I když církevní hodnostáři žárlivě střežili církevní privilegia a svobody, samotný státní vliv na církevní záležitosti považovali za něco přirozeného a spravedlivého, protože jen těsná spolupráce panovníka a církve může vést poddané ke štěstí pozemskému i věčnému.[5] Neschopnost představit si jiné modely než tuto těsnou vazbu církve na státní aparát pak provází katolickou hierarchii hluboko do 20. století, tedy i v dobách, kdy příslušníci státní elity už dávno ztratili svoji církevní příslušnost a křesťanskou víru. Legitimita vládnoucích dynastií a monarchistického státního zřízení byla chápána jako zcela samozřejmá a výchova k poslušnosti byla důležitou součástí církevního poslání.
Vytváření nového evropského politického systému
Prostor nám zde umožňuje podat pouze nástin hlavních rysů vývoje vztahu katolické církve, evropské společnosti a politických proměn v 19. a 20. století. Těžiště položíme do 19. století a komplikovaného procesu vyrovnávání církve s modernou v oblasti politického uspořádání společnosti. Zvláště se zaměříme na klíčovou zemi v procesu vytváření nového evropského politického systému, kterou je Francie.
Přestože nelze redukovat církevní dějiny na přehled jednotlivých papežů, v druhé polovině 19. století došlo k takovému posílení faktické i symbolické role papežství v církvi, že dané období můžeme periodizovat pomocí tří výrazných pontifikátů. Celé období 1850–1914 vyznačují dvě základní fáze, které v mnohém určovaly papežskou politiku navenek i uvnitř církve. První etapě dominoval úporný boj za udržení byť redukovaného papežského státu. K tomu sloužila nejen politika a diplomacie, ale i doktrinální zásahy proti těm katolíkům, kteří byli připraveni se církevního státu vzdát, nebo by takovou situaci dokonce uvítali. Druhé období, až do roku 1914, pak vyznačovala nejen nostalgie po církevním státu, kterou vyjadřuje i papežův přídomek „vatikánský vězeň“, ale také aktivní (opět zahraničněpolitická a vnitrocírkevní) snaha vytvořit podmínky pro jeho obnovení. S pontifikátem Benedikta XV. a dalších dvou papežů pak probíhá postupná a nedostatečná adaptace církve[6] na moderní dobu, kdy se jako skutečný posun jeví až změny uskutečněné Druhým vatikánským koncilem.
Článek je úvodem několikadílné série, druhou část naleznete zde.
Autor je církevní historik, kanovník kapituly Všech svatých, člen Komise pro nauku víry ČBK. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové. Je autorem knihy Bible a moderní kritika.
[1] Ideový a teologický základ soupeření o to, kdo je hlavním realizátorem Království Božího na zemi, podává ve svém nástinu B. T. Viviano, Království Boží v dějinách, Praha 2008, zvl. s. 53–82.
[2] Stručně např. K. Schatz, Dějiny papežského primátu, Brno 2002.
[3] To konstatuje O. Christin, La Paix de religion, L’Autonomisation de la raison politique au XVIe siècle, Paris 1997, s. 78–83.
[4] Viz kolektivní publikace J. Zdychinec et alii (eds.), Od konfesijní konfrontace ke konfesijnímu míru. Sborník z konference k 360. výročí uzavření vestfálského míru, Ústí nad Orlicí 2008.
[5] R. Rémond, Náboženství a společnost v Evropě, Praha 2003, s. 39–43.
[6] K modernizačním posunům pontifikátu Pia XII. viz tematické číslo revue Salve 18, 2008, č. 3.
