Seznamka
Svoboda vede lid na barikády (La liberté guidant le peuple; 1830) patří k nejslavnějším Delacroixovým obrazům, stal se symbolem Francouzské revoluce.
Autor: Wikipedia.org / Eugène Delacroix
Článek je pokračováním několikadílné série, první část naleznete zde.
Zásadním zlomem v dosavadním vývoji vztahů mezi církví a státem v západní tradici byla Francouzská revoluce a události, které ji provázely. Zpočátku vývoj nenasvědčoval hluboké roztržce, právě katolické duchovenstvo stálo u vzniku samotné revoluce, chápané jako snaha reformovat francouzskou společnost. Záhy se však prosadily proticírkevní prvky, došlo k zestátnění církevního majetku a zrušení většiny příjmů, církev měla být „znárodněna“ a bezvýhradně podřízena státu. Ačkoliv revoluce postulovala svobodu náboženství, nijak to nebránilo revolučnímu státu, aby hrubě zasahoval do vnitřního uspořádání církve.[7]
Po rozdělení francouzské církve na část věrnou Římu a na „konstitucionální“ církev přísahající věrnost státu nastává období krutého pronásledování kněží, řeholníků a řeholnic, tisíce jich jsou zavražděny a vyhnány do emigrace. Církev se stává symbolem starého režimu a má zmizet spolu s ním. V době jakobínského teroru se poprvé v dějinách Evropy prosadí pokus o radikální a důslednou dechristianizaci společnosti.[8] Vytvoří se vlivná část obyvatelstva, která se obohatila na církevním majetku, ruší se křesťanský kalendář, mění se týden a názvy měsíců. Nový kult rozumu má nahradit křesťanskou víru.
Poměry se mění v době konzulátu a následného císařství Napoleona Bonaparta. Ten sice mění hranice a dynastie v celé Evropě, neváhá zavádět revoluční zákony typu rozvodu v dobytých zemích, neváhá zrušit církevní stát či internovat nedostatečně poslušného papeže Pia VII.[9] Ke svému dílu však potřebuje mobilizovat celou populaci Francie a nemůže si dovolit vnitřní rozdělení země náboženskými spory. Pronásledování končí a církev se začíná pomalu zotavovat ze svých ran. Ztráty jsou obrovské. Církev ztratila tisíce kněží a řeholnic, veškerý majetek, společenské postavení a privilegia. Celá jedna generace byla vychována v antiklerikálním duchu. Především však byla církev zasažena pochopitelným a logickým mentálním blokem, který vzhledem k prožitému utrpení odmítal revoluci a všechno, co s ní souvisí en bloc, a stejný podezřívavý a nedůvěřivý postoj si představitelé církve osvojili vůči všem novým myšlenkám, které byly chápany jako potenciální hrozba.
Klemens von Metternich
Autor: Wikipedia.org
Prožité utrpení internovaného papeže, mnoha mučedníků a exulantů ale církvi přineslo také kapitál prestiže a respektu ve společnosti. Evropa roku 1815 je unavena revolučními zmatky a válkami, které se protáhly na čtvrt století a zasáhly celý kontinent. Skvělým papežským diplomatům v čele s Ercolem Consalvim se podařilo prosadit obnovu církevního státu a obnovení vlivu církve jako diplomatického a mocenského partnera, jak tomu bylo v předrevolučním období.
Udržení církevního státu zaměstnává papeže, který musí čelit nástupu italského nacionalismu a snaze sjednotit zemi. Nastává doba restaurace a církev se stane oporou režimů, které si kladou za cíl nepřipustit žádné další společenské zmatky a chaos. Symbolem doby je rakouský kancléř Klemens von Metternich, který po celou první polovinu 19. století v celoevropském měřítku důrazně zasahuje špionážně, diplomaticky i vojensky proti všem snahám o změnu společenských poměrů, proti zápasu evropských národů o jejich občanskou, sociální a národní emancipaci. Metternich také dohlížel na to, aby se na papežský stolec dostávali důsledně papežové konzervativního a tradicionalistického zaměření. Církev má být oporou státu, tedy monarchie s právoplatně nastoleným panovníkem z Boží vůle a všichni věřící jsou povinni se s ohledem na svou spásu plně panovníkovi podřídit.
Papežství jako vzor vlády
Reakce na revoluci vedla k vytvoření řady silných monarchií, které poskytly katolické církvi privilegované postavení. V Portugalsku, Francii, Španělsku, v italských státech, Rakousku či Bavorsku daly vládní elity církvi velkou část veřejného prostoru a dohledu nad ním. Školství, tisk, knižní trh, manželské otázky, to vše v těchto státech získala církev znovu pod svou kontrolu, samozřejmě pod bdělým a těsným dohledem státu. Církev je chápána (a rovněž sebe samu tak chápe) jako strážkyně veřejného pořádku a garant společenské stability, jejímž prvořadým úkolem je brzdit a eliminovat revoluční myšlenky ve společnosti.
Papežství se také prezentuje jako vzor vlády – absolutní monarchie, kde je moc delegována přímo Bohem, a tudíž se nezodpovídá nikomu leč samotnému Bohu. Stejnou autoritou disponují všichni legitimní vládci a je zjevné, že proti takto chápané autoritě a moci nemůže věřící křesťan oprávněně revoltovat. Obavy z nové revoluční vlny a chaosu vedly k tomu, že povinnost poslušnosti ukládala církev poddaným nejen vůči katolickým vladařům, ale rovněž vůči ruskému carovi nebo britskému králi, tedy vládcům, kteří katolíky ve svých zemích systematicky utlačovali.
Řehoř XVI., vlastním jménem Bartolomeo Alberto Cappellari
Autor: Wikipedia.org
Romantismus přinesl nové porozumění pro historické a estetické hodnoty minulosti. Katolická církev vděčí za mnohé vlivnému dílu Génie du christianisme, ou Beautés de la religion chrétienne (Duch křesťanství neboli Krásy křesťanského náboženství), které roku 1802 vydal François-René de Chateaubriand. Literárně brilantně podaná apologie křesťanského náboženství a katolické církve podtrhla umělecké a kulturní hodnoty vybudované západní civilizací a roli církve pro stabilitu společnosti.[10]
V tomto duchu začal Řehoř XVI. (1831–1846) systematicky dotvářet síť muzeí pro papežské sbírky. Muzeum pro nově objevované antické památky mělo doložit, že římská starověká civilizace byla vyvolena prozřetelností, aby připravila půdu pro příchod a rozvoj nového náboženství. Křesťanský Řím se stal dědicem Říma antického i s jeho univerzalismem. Tyto ambice pak potvrdilo založení Etruského (1837) a Egyptského muzea (1839). Za pontifikátu Pia IX. se soustavně rozvíjela křesťanská i antická archeologie a římské památky se odkrývaly, restaurovaly a zpřístupňovaly. Pro rekonstrukci baziliky sv. Pavla za hradbami, zničené požárem v roce 1823, byl zvolen styl napodobující starokřesťanské římské baziliky.
Článek je pokračováním několikadílné série, třetí část naleznete zde.
Autor je církevní historik, kanovník kapituly Všech svatých, člen Komise pro nauku víry ČBK. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové. Je autorem knihy Bible a moderní kritika.
[7] D. Amson, La querelle religieuse, Quinze siècles d’incomprehensions, Paris 2004, s. 124–128.
[8] Stručně a přehledně H. Maier, Revoluce a církev. K počátkům křesťanské demokracie, Brno 1999, s. 45–84.
[9] Amson, op. cit., s. 145–156.
[10] X. Tilliette, Jésus romantique, Paris 2002, zvl. s. 71–120.
