Absolutní horizont Václava Havla

Václav Havel
Autor: Wikipedia.org / Martin Kozák / Wikimedia Commons

Někteří soudí, že život člověka i dějiny jsou příběh psaný bláznem. Masaryk v té souvislosti hovořil zase spíše o dramatu. Co vy k tomu?

Samozřejmě, že dějiny jsou plné bláznovství a nepochopitelných věcí a absurdit, ale z toho bych ještě nevyvozoval, že jsou psány bláznem. Ony, jsou-li někým psány – a já jsem přesvědčen, že v jakémsi smyslu někým psány jsou – rozhodně to není blázen. Je to pouze asi někdo, kdo je do té míry chytrý, že my nejsme přesně schopni pochopit, o co mu jde. A věřím, že je jakýsi tajemný řád ve věcech nejen lidských, ale i přírodních, věřím, že v tom je jakýsi zámysl, ale vtip je právě v tom, že nám ten zámysl není znám, že se ho můžeme maximálně dohadovat, spekulovat o něm, pokoušet se mu znovu a znovu nějak přiblížit nebo vhlédnout do něj, ale jakoukoli jistotu o něm mít nemůžeme. A proto možná leckdo je náchylný propadat panice a říkat, že ten, co to píše, je prostě blázen.

Jedním z takových ústředních témat, kolem kterých nesporně osciluje váš vnitřní život, je téma odpovědnosti. Kdy jste si tak poprvé začal uvědomovat toho svého decentního a přitom stále přítomného partnera, kterému říkáte absolutní horizont?

 Já jsem si toto do jisté míry uvědomoval vždycky. Přesněji řečeno – více než uvědomoval – zakoušel. Už jako dítě si vzpomínám, že se mi nejednou stalo, že jsem něco udělal špatně a nikdo o tom nemusel ani moc vědět a já měl výčitky svědomí, cosi mě hlodalo. Nemusel bych se o to starat, když o tom nikdo neví, ale přesto jsem se obíral a trápil jsem se tím, jako bych předpokládal někoho, kdo o tom přece jenom ví, kdo je nade mnou.

Tuto zkušenost jsem tedy vlastně měl vždycky a nikoliv jenom já, ale má ji každý člověk – jeden ve větší míře, někdo v míře velmi slabé – a v těch svých dopisech z vězení jsem se pouze pokusil nějak systematičtěji popsat, analyzovat, sám sobě osvětlit cosi, co jsem životně, existenciálně, zakoušel vlastně vždycky. A že jsem to pojmenoval tak nebo onak, že jsem například užíval toho pojmu absolutní horizont, to se nesmí brát zas tak příliš vážně – to jsou situační termíny použité v jakémsi kontextu, v jakési souvislosti…

Já nemám rád, když se z těch slov stanou takové tvrdé, neměnné kategorie – ona potom ta slova ztvrdnou, vyprazdňuje se jejich obsah. Já je užívám spíš situačně, v kontextu určitého textu, použiji nějaký termín – jako absolutní horizont, posttotalitní systém nebo podobně – a platí to v atmosféře daného textu, v jeho kontextu, souvislosti, ale nesmí se to z toho vytrhnout a brát jako jakási volně použitelná kategorie. Pak to může velmi zavádět. Čili: v tom vězení jsem se prostě pokoušel – určitým způsobem, na základě terminologie, kterou jsem si pro tento účel vytvořil – pojmenovat zkušenost, kterou jsem znal a měl vlastně vždycky. Ale toto byl pouze pokus co nejpřesněji tuto zkušenost popsat a já jsem mluvil o absolutním horizontu, protože se mi i z hlediska konstrukce těchto úvah ten pojem zdál být v dané souvislosti výstižný.

Nemluvil jsem o Bohu a vysvětloval jsem dokonce, proč o něm nemluvím. Pro mnoho lidí je takový pojem jako absolutní horizont jakousi abstraktní konstrukcí a volí rovnou slovo Bůh a nemusí to být vůbec věřící. Já jsem ale schválně chtěl pojmenovávat ty věci přesně a vyhnout se nebezpečí, že bych mohl vyvolat dojem, že líčím zkušenost trošku jinou, než je přesně právě jen ta moje. Rozumíte mi?

Ano. Mně to ovšem částečně připomíná velice autentický biblický postoj Izraelitů, kteří na jednu stranu měli velmi živou zkušenost přítomného Boha, a přesto se velmi chránili toho, aby ho pojmenovávali. To slovo „Jahve“ si téměř zakázali a pak ho přestali používat vůbec. Mně se zdá, že z toho líčení – nejen tedy tohoto, ale opakovaně z vašich vyjádření k té věci – je cítit právě takový ostych, z toho tak blízkého a přece jenom tak jiného partnera.

Světové ekonomické fórum 1992 v Davosu - Václav Havel, Klaus Schwab a princ Charles
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons

Ano, já myslím, že to tak je, to je výstižné… Já skutečně cítím neobyčejnou zdrženlivost a opatrnost, mám-li pojmenovávat to, co cítím jako svého partnera a to, čemu se – abych to řekl trošku zjednodušeně, téměř až hospodsky – jaksi chci zavděčit. A když se nezavděčím, tak to ve mně vyvolává výčitky svědomí, trápím se proto apod. Takže s tím přirovnáním souhlasím a to je ostatně i ten důvod, proč jsem se zdráhal nazývat tuto instanci jednoduše a prostě Bohem.

Aby se na tak živou a intimní skutečnost nepřenesly tradiční formy, mnohdy příliš objektivní nebo až věcné.

Ano, ono to vede k takové jakési antropomorfizaci (přenášení lidských vlastností na Boha – pozn. red.) a může to svádět k zmaterializování té instance a tím k jejímu zkreslení, protože ona je do té míry záhadná, že je vždycky nebezpečné přisuzovat jí nějaké lidské vlastnosti. Všimněme si, že řekneme-li Bůh, mluvíme o něm v mužském rodu, ale přitom je nejasné, je-li Bůh muž nebo není-li muž, a to je příklad toho, jak to slovo potom může už evokovat ty personifikující atributy a vlastně zavádět.

V těch zmiňovaných dopisech docela legračně hovoříte o tom, že tento tajemný partner vás mnohdy překvapuje, rozvrhuje před vás určité možnosti a pak čeká. Mohl byste tuto zkušenost nějak blíž konkretizovat?

Já myslím, že to je cosi, co každý známe, co se vlastně opakuje dnes a denně a pořád – to je taková naše základní lidská situace. Kdybych to měl nějak ilustrovat konkrétním příkladem, mohu uvést například svou dnešní situaci. Já jsem v jakémsi prazvláštním postavení – jsem bývalým prezidentem bývalého státu nebo končícího státu, o jehož záchranu jsem velmi bojoval, zároveň se o mně mluví jako o kandidátovi (možném) na funkci prezidenta jiného státu, který se na území toho zaniklého má ustavit. Jsem na jedné straně zcela privátní osobou, nejsem nikde zaměstnaný. Každý můj známý má nějakou funkci nebo někde pracuje, jenom já ne. Ale zároveň jsem jakousi veřejnou osobou, a cokoli udělám, je bedlivě sledováno. Je ode mne očekáváno, že budu vstupovat do politického života, vyjadřovat se k různým věcem. Na druhé straně jiní říkají, že vlastně na to nemám právo. Anebo jedni říkají, že se mám spíš tak trochu vznášet nad vodami a jen tak jakoby filozoficky posuzovat dění. Jiní ode mne očekávají velmi konkrétní stanoviska ke konkrétním věcem. Nejčastěji mi zahraniční novináři kladou otázku, zda chápu ten konec federace jako nějakou svou osobní prohru či nikoliv. A je-li to má prohra, jakým právem připouštím možnost, že bych mohl kandidovat na funkci prezidenta jiného státu a tak dále.

 A to všechno dohromady je taková prazvláštní šachová partie – jakýmsi způsobem jsou rozestavěny figurky a mně je teď dáno, abych se mezi nimi nějakým způsobem pohyboval. A kdesi kdosi čeká, jak v tomto obstojím a jak s tou situací naložím, co z ní vytěžím takového, s čím by byli spokojeni nejen mí spoluobčané – ty všechny neuspokojím nikdy, to je jasné – ale s čím by byla spokojena i ona instance, kterou pociťuji jako instanci rozhodující.

V pravou chvíli já to poznám, jestli je spokojena nebo ne, ale musím nejprve sám proplout těmi složitými vodami a těmi víry. Ona mě za ručičku nevede! Je chybné si myslet, že kdo věří v Boha, tak že to má snadné, protože mu Bůh všechno poví – co a jak má dělat. Vůbec tomu tak není! Jsme svobodni, neseme plnou odpovědnost za své počínání a z toho počínání eventuálně cítíme povinnost skládat účty jakési instanci. A jsme schopni v jakési situaci posléze pochopit, zda ta instance naše činy přijímá, či zda je odsuzuje. Ale ta instance není kdykoli po ruce, jako by to byl nějaký poradce, kterého se zeptáme, co máme dělat, a ona řekne: jdi tam, nebo nejdi tam. Je tak jakoby v tichosti, v povzdálí a velmi decentně vyšle v pravou chvíli svůj signál v podobě našeho uspokojení se sebou samými nebo v podobě výčitek svědomí. Nicméně není to nic, co by mělo jakoukoli fyzikální povahu, s čím bychom mohli bezprostředně komunikovat, komu bychom mohli ráno zatelefonovat a zeptat se, co máme dělat.

V souvislosti s vaším posláním v posledních letech se vtírala určitá paralela se známým židovským králem Davidem, mužem, který měl za sebou velice bohatý, dramatický život, člověk velký v mnoha ohledech, který k tomu svému úřadu ovšem potřeboval proroka Nátana. Nepociťoval vy jste někdy, že byste potřeboval rovněž přece jenom někoho, kdo by vám pomohl nést to poslání?

Samozřejmě, že by se mi nějaký prorok hodil k ruce, nějaká taková instance, která by beze zbytku byla schopna všechno definitivně rozhodnout, posoudit a vždy zvolit tu správnou variantu, předvídat, co bude, k čemu která varianta povede, a podle toho mi radit. To by bylo krásné, ale v životě to tak nechodí. Bylo by to velmi jednoduché a člověk by byl vlastně jen takovým vykonavatelem moudrosti někoho jiného. Není tomu tak. Já jsem sice velmi zvědavý na mínění nejrůznějších lidí – kterým aspoň do jisté míry důvěřuji – o mých počinech a potřebuji se trvale o všem radit a někdy možná až nepřiměřeně dávám váhu tomu, co mi kdo řekne, ale v posledku se musím rozhodnout sám a nemohu spolehnout na to, že bez vlastního přemýšlení a zvážení mohu něčí radu prostě jen tak převzít a mám a priori zaručeno, že si budu počínat správně. Je to opět složitější – člověk je v jakémsi smyslu sám a je to v pořádku. Tu skutečnou odpovědnost, která je jakousi páteří naší identity, musíme nést my, máme-li být lidskou bytostí v pravém slova smyslu, jinak bychom mohli být jenom takovým výkonným údem nebo dokonce jakýmsi komputerem, který plní vůli jiných.

Máte zkušenost s odpuštěním v souvislosti s touto transcendentní, tichou instancí vašeho života?

Máte na mysli, zda ona něco odpouští mně? Já mám takový dojem – a zřejmě ten můj dojem či pocit se dost překrývá nejen s křesťanským pojetím Boha, ale i více méně s pojetím božské instance v pojetí jiných náboženství – že ta instance je skutečně neobyčejně milosrdná a schopna odpuštění. Ale je v tom jeden háček: ona nejprve chce, abychom pochopili své provinění, své chybné kroky, abychom provedli jakési pokání, byť sami v sobě – za tím účelem nemusíme chodit někam do zpovědnice nebo to psát do novin – a poté je schopna nám odpustit, a to nám odpouští opět nikoliv tak, že dostaneme odněkud telegram, že nám je odpuštěno, ale to nám odpouští skrze nás samé v podobě takového hřejivého pocitu, že jsme se dokázali s vlastním proviněním vyrovnat, pojmenovat ho, doznat se k němu, litovat ho a posléze zakusit ten zážitek odpuštění.

Rozhovor s Václavem Havlem se uskutečnil v listopadu 1992.