Osobnost Pierra Teilharda de Chardina dodnes budí určité rozporuplné pocity či kontroverze. Byl to člověk, který se vyjadřoval básnickým jazykem i tehdy, když psal knihy o přesných náboženských či filosofických problémech. Díky tomu není možné řadu textů dodnes přesně analyzovat a je spíše na osobnosti interpretátora nežli samotného autora, jak k jeho myšlenkám přistoupí a co si z nich vezme.
Je třeba říci, že se snažil vypořádat s problémem subjekt–objektového vztahu. Zatímco klasická filosofie aristotelovská vnímá pozorovatele a okolí jako dva bytostně oddělené světy, které spolu interagují maximálně velice povrchově, nastupující vlna filosofů především ve Francii ukazovala, že tak tomu není. Člověk mění své okolí a to mění také jeho. De Chardin se tak snaží ve své práci akcentovat právě vztah člověka ke svému okolí. A právě tuto skutečnost je možné vidět na některých motivech jeho myšlení, které jsou zajímavým způsobem spojené s Vánoci.
S příchodem člověka na zem se udála malá revoluce. To, co dělá člověka člověkem a odděluje jej od přírody nepřekonatelnou propastí, je reflexivní vědomí. Zatímco příroda není ani dobrá, ani zlá, není krutá ani moudrá, ale prostě jen je, člověk je zásadně odlišný v tom, že může hodnotit své jednání, mít sny, přemýšlet, chovat se dobře. V rámci jeho myšlení vzniká jakási zcela nová vrstva světa, kterou pak Popper označuje jako třetí svět – oblast myšlenek, kultury, vyšších pojmů. S příchodem Krista ale nastala revoluce ještě větší. Hmota byla povýšena, posvěcena. Bůh přijal tělo složené z týchž uhlíků a vodíků jako kdokoli jiný.
Je známým teologickým problémem, zda musel Ježíš zemřít na kříži, aby spasil svět, nebo jen samotný akt vtělení – inkarnace – byl dostatečný. De Chardin akcentuje právě druhé řešení, stejně jako třeba svatý Augustin. Posvěcení hmoty, která již netvoří pouhou biosféru, ale je boží přítomností proměněna, je pro něj klíčovým momentem ve vývoji země. Mohli bychom tak říci, že vánoční tajemství má kosmologický charakter, neboť změnilo dějiny celého vesmíru i lidstva jako takového.
Je příznačné, že stejně jako člověk přišel na zemi v tichosti (žádný jasný mezník evoluční biologie nenabízí), ani Ježíš se svým narozením nedělá hluk. Přichází na svět jako jakékoli jiné dítě, v prostých podmínkách, chudý, bezbranný, odkázaný na život s druhými. To, co je důležitým momentem pro de Chardina, je růst. Tak jako si Ježíš postupně uvědomuje své božství a celý jeho život směřuje ke kříži, tak také člověk by měl neustále růst a směřovat k Bohu. Vánoce jsou tak oslavou jakéhosi začátku, který má v sobě potenciál růstu, který ale není možné zahodit nebo odložit.
De Chardin se snaží ukazovat, že štěstí člověka nemůže spočívat v pasivitě, v uspokojení z toho, že dosáhnul dílčího cíle, ale je spojena s překračováním sebe sama, se stále hlubším překračováním svých jistot a odevzdávání se Boží milosti. Život – má-li být životem – je růstem. Přestat růst znamená zemřít. Nejde přitom o sobecké myšlení na sebe. Sociální rozměr autorových myšlenek je zřejmý. Podobně jako papež František také on spatřuje sobectví a zahleděnost do sebe jako zásadní zpronevěření se lidství. Neseme zodpovědnost za druhé, za synergii, společný růst a společnost jako takovou.
Na závěr je možné zmínit ještě jednu důležitou myšlenku – jen člověk může člověku posloužit při dešifrování světa. I když poznáme dokonale složení hmoty, její strukturu a vazby mezi jednotlivými částmi, i když porozumíme genetice a chemii natolik, že budeme schopni plně analyzovat živočišné funkce člověka, nebude to stále jeho úplný obraz. Osoba je vždy konstituována vztahem, bez druhých nemůže člověk pochopit svět, zjistit, kam směřuje a jaké je jeho místo v něm.
Papež František vyzval věřící o letošních Vánocích k tomu, aby si z nich nedělali sentimentální pohádku. De Chardin ukazuje, že právě Vánoce mohou být ústředním myšlenkovým motivem našeho života, stimulem k novému přemýšlení a hledání cest růstu. Vánoce nenabízí hotové řešení, ale šanci k vývoji a růstu k Velikonocům. V tom je jejich ústřední poselství.