Seznamka
Kříž - ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Creative Commons
Mnozí křesťané považují termín „homofobie“ za ideologicky zatížený a irelevantní. Mají za to, že tímto termínem gay aktivisté označují skutečnost, že jim nejsou přiznávána stejná práva jako homosexuálům. Tedy právo na manželství a adopci dětí. Anebo právo na shromažďování v obscénních karnevalových průvodech. Zde jsem s konzervativními i s jinými zastánci přirozeného práva „na jedné lodi“: upírání právního pozitivismu LGBT minoritě nevytváří „skutkovou podstatu“ činu homofobního jednání.
Jiní křesťané jdou však dále: Připouštějí, že homosexuálové jsou v leckterých zemích pronásledováni. Zpravidla si však neuvědomují obludný rozsah těchto masakrů. Nemají ponětí o středověkém upalování osob, které praktikovaly homosexualitu, ani o genocidě této sociální skupiny v období nacismu. Nepřemýšlejí o důsledcích trestu smrti pro homosexuály v sedmi zemích světa či o mnoha popravených v současném Íránu.
Sklon k bagatelizaci problému se však projevuje i subtilnějšími způsoby. Mnoho křesťanských odpůrců slova „homofobie“ má potřebu podhodnocovat statistická data ohledně množství homosexuálů v (soudobé, západní) společnosti. Tvrdí, že homosexuálů je určitě méně než běžně udávaná 4% (operují např. s cifrou 1%). A naopak: mnoho LGBT aktivistů tyto odhady zveličují, například citací problematických výzkumů s pochybnou metodikou. V jejich kalkulacích tak běžně figurují dvouciferná čísla (setkal jsem se s odhady množství homosexuálů i vyššími než 20% populace). Obávám se ostatně, že výzkumy na tomto poli vykazují takto odlišná čísla z prostého důvodu. Kdo daný výzkum platí, určuje také metodiku a ovlivňuje výsledky, kterých chce docílit. Konzervativci chtějí, aby gay problematika byla marginalizována. Libertariáni by naopak rádi žili v pestré, „sexuálně pluralitní“ společnosti.
Konzervativci operují taktéž s dalším argumentem: Proč užívat specifického termínu „homofobie,“ který byl vnucen společenskému diskursu právě libertariány, a který je tak nutně ideologicky zatížený? Copak pronásledování jiných sociálních skupin je důvodem k tomu konstruovat obdobné neologismy? Používáme snad termíny jako „gypsyfobie“ nebo „komunistofobie?“ Jistěže ne každé ostrakizování sociálních skupin nutně vede ke konstrukci a následnému etablování příslušného sociologického výraziva. Homofobie však může být termínem obdobně legitimním jako například „islamofobie“ či pomalu se etablující „rusofobie.“ Tedy za předpokladu, že je v rámci diskursu věcně podložen a že není příliš zatížen ideologickými interpretacemi. Obdobně věřím v oprávněnost termínu „christianofobie“, neboť mám za to, že pronásledování křesťanů je fenoménem nadčasovým, mezikulturním a závažným. O to více mě samozřejmě mrzí politizace tohoto tématu. Věcně formulované rezoluce proti homofobii bývají často v evropských parlamentech odmítány křesťansko-demokratickými stranami. A rezoluce proti pronásledování křesťanů pak spadnou pod stůl díky levicově-liberálním stranám. Jako příklad budiž zmíněn předloňský tragikomický handl mezi slovenskými liberály a křesťanskými demokraty, pokud jde o odsudek pronásledování těchto dvou skupin (viz zde).
Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš
Přál bych si, abychom se nebáli přiznat dílčí pravdu svým ideologickým protivníkům. Polarizovaný diskurs a mentalita kulturní války obvykle nevede ke schopnosti přesvědčit oponenta. Nevede ani k misii v nejvlastnějším slova smyslu: tedy k pomoci druhému člověku nahlédnout zralejší a pravdivější pohled na sebe sama a na svět kolem nás. A v posledku na Stvořitele.
Ve vztahu k homosexualitě to platí dvojnásob. Říkám to jako člověk, který přešel z jedné strany barikády této kulturní války na stranu druhou. Dříve jsem byl obhájcem liberálního pohledu na homosexualitu, avšak tento životní postoj mi východisko z osobní mizérie a sexuální závislosti neukázal. Udělal jsem však i zkušenost s postojem „zákonicky“ konzervativním, který tak často sklouzává k povrchnímu předkládání nesplnitelných cílů.
Líbilo se mi letní, byť až příliš medializované, prohlášení papeže Františka. Kupodivu jej přivítali jak mnozí (ne všichni) zastánci ortodoxie, tak leckteří liberálové. Jedna asociace však docela zapadla. Pontifikova slova totiž nápadně připomínají Ježíšovu odpověď cizoložné ženě z Jana 8,11 „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš.“ Ježíš se zde na jedné straně radikálně vymezuje vůči rigidním konzervativcům své doby. Jejich „upřímné“ odhodlání aplikovat Mojžíšův zákon odhalil jako zcela nelegitimní. Zákoníci vlastně zcela ztratili Bohem svěřenou schopnost usvědčit ty, kteří vědomě odporují Duchu pravdy (pomíjím na tomto místě další výkladový aspekt, totiž že Ježíš zde zvěstuje novou milost hříšným lidem).
Ježíš se však vymezuje i proti relativizaci hříchu. Jeho slovo je natolik mocné a pravdu zjevující, že mu stačilo říci: „Jdi a už nehřeš.“ Bez hlubinné pastorace (jindy tak potřebné) a dlouhého vysvětlování (srovnej Žd 4,12 , Zj 1,16 , Lk 4,32).
Vraťme se nakonec k papežovým slovům: Mýlí se ti, kteří by v nich chtěli spatřovat diplomatický náznak budoucí liberalizace otázky homosexuality. Žijeme v čase milosti, ale i v čase, kdy máme rozsuzovat. Nesuďme se navzájem lidským soudem, ale ukazujme si vzájemně cestu. Cestu s velkým „C.“ A nebojme se vzájemně uznat (i ti, kteří cítí nutnost nálepkovat sami sebe redukcionistickými slůvky „heterosexuál“ či „homosexuál“), že už možná máme v lecčems správně nakročeno. Tedy ke skutečnému zjevení daru zdravé a vykoupené sexuality. Sexuality dávající, komplementární (anatomicky, reprodukčně, ba i duchovně), prostě sexuality uzdravené.
Autor je členem sdružení Prameny na poušti.
