Křesťanský rok začíná tradičně adventem. Je tu začátek díla spásy, Boží cesta za člověkem zaznamenaná v židovské Bibli a očekávání budoucího věku. Biblické vyhlížení budoucího požehnání, symbolické postavy Immanuela (Iz 7, 14-17), Trpícího služebníka Hospodinova (Iz 52, 13 – 53, 12) a Syna člověka (Daniel 7, 13-14) ukazují dopředu. Možná vzhledem k rozhodujícímu perskému vlivu na návrat z babylonského zajetí, na obnovu chrámu a na sepsání Tóry tu sehrála roli i postava perské tradice, očekávaný Saošjant (Ten, který přináší požehnání). Z těchto zdrojů se mezi Židy objevuje očekávání Pomazaného Božího, Mesiáše, božským Duchem naplněného kněze, krále a proroka. Advent připomněl události, které v evangelním příběhu bezprostředně předcházely Ježíšovu narození. On byl rozpoznán jako Mesiáš, tedy podle řecké verze tohoto titulu jako Kristus. Jeho příchod je počátkem nového věku lidstva.
Nový věk však ještě není naplněním všech těchto očekávání. Mesiáš se narodil a prožil celý lidský život, věrný svému poslání až na smrt. Bůh ho oslavil a pozvedl, ale stav světa je nadále neutěšený. Proto například Židé právem ještě čekají příchod mesiánského věku. Mohou mít na mysli to, co křesťané nazývají Kristovým příchodem ve slávě. Věk, v němž žijeme, můžeme nazvat mezidobím. Odehrály se velké určující události, ale je tu každodennost. Ta se vztahuje k létům Ježíšova života, zejména k době jeho veřejného působení poté, co se od Jana Předchůdce nechal ponořit do vod Jordánu. V týdnech liturgického mezidobí v současné západní liturgii začínajících pondělím po neděli Křtu Páně se čtou ty zdánlivě malé příběhy Ježíšova kázání zástupům, jeho rozhovory s užším i širším kruhem učedníků či apoštolů, i to, jak zvěstoval a nabídl v četných případech uzdravení duše i těla těm, kteří za ním s důvěrou přicházeli.
Význam těchto textů není historický. Nelze podle dnešních hledisek doložit, že se tehdy a tehdy, tam a tam stalo to a to. Také bychom byli vedle, kdybychom pomocí těchto příběhů dokládali Ježíšovu nadlidskou moc. Zcela bychom se minuli s tím, co o něm dosvědčuje apoštol Pavel: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži (Flp 2, 6 – 8). Ježíš nevítězí svou božskou mocí, nýbrž svou bezmocí. Obrazy Krista Pantokratora, Vševládce v absidách raně křesťanských a románských chrámů jsou impozantní, ale míjejí se s evangelii. Výstižnější se z hlediska smyslu a ducha křesťanství jeví latinská verze kréda, která řecké slovo Pantokrator tlumočí přídavným jménem omnipotens, tedy nikoli všemocný či dokonce vševládný, nýbrž všemohoucí. Bůh v tomto pojetí vše může, a tedy nic nemusí. Není na ničem závislý, je dokonale svobodný. Božská skutečnost je prostorem tvůrčí svobody. A právě toto zobrazuje a ztělesňuje Ježíš, který si z nás nečiní otroky nýbrž přátele (srov. Jan 15, 15).
Ježíšovy „všední“ příběhy, příběhy mezidobí mezi vtělením a velikonočním dokonáním, a pak ovšem v mezidobí do jeho příchodu ve slávě nenesou především faktografickou informaci a nejsou to důkazy pro jeho domnělé mocenské ambice. Jsou inspirací. Jsou podobné příběhům našich životů. Naše životy se odehrávají v jiných kulisách, ve světě zestárlém, obtěžkaném historickou zkušeností, v umělé, virtuální realitě, ve světě technické a byrokratické nadvlády nad živou lidskou osobou.
Přesto ale i v tomto světě sehrávají svou hru důvěra a skepse, láska a lhostejnost, služba a ovládání, sdílení a separace, smířená různost a konfliktní nároky. A Ježíšovo „mezidobí“, Ježíšova slova a jeho činy podněcují k důvěře a naději, k obhajobě vlastní svobody každého a k vytváření prostoru pro svobodu druhých. Ježíš učí vidět lidskou důstojnost každého, i toho nejobyčejnějšího a nejpostiženějšího. Bereme-li Ježíše, jak mluví a jedná v evangeliích, vážně, nemůžeme se jako „slušní“ povyšovat nad neslušné a nepřizpůsobivé. S Ježíšem můžeme jednotlivě pomáhat tam, kde krutost ekonomicko-politických poměrů někoho vyřadila a zničila, ale k dobré tradici křesťanské sociální etiky patří stejně tak a ještě více angažovanost pro změnu poměrů a důvěra, že je změnit lze.
Tam, kde Ježíš vrací sluch hluchým, můžeme i my přestat díky jeho uzdravující moci být hluší k utrpení všech neprivilegovaných, tam, kde slepým vrací světlo, můžeme se naučit vidět krásu tvorstva a být za ni vděční a nepřehlédnout příležitost k dobrému dílu. Tam, kde Ježíš napřimuje chromé, můžeme i my vstát a jít. Vyjít do nepohody zasadit se o práva utlačených. Tam, kde Ježíš s láskou, ale s drsnou upřímností říká: běda vám bohatým … běda vám nasyceným (Lk 6, 24,25) a kde jeho matka vyznává o Bohu, že vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou (Lk 1, 52,53), máme i my právo a povinnost stát na straně ponížené, hladové a neprivilegované většiny lidstva.
Po začátku jednoho cyklu křesťanského rozpomínání a poté, co andělé zpřítomnění liturgickým zpěvem naplnili prostor voláním Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení (Lk 2, 14), se můžeme odvážně ponořit do všednosti. Doprovází nás tam ten, jemuž jsme svěřili své dny i svůj konečný úděl. Uprostřed každodennosti se osvědčuje jeho uzdravující a osvobozující moc. Nemusíme být v mezidobí smutní a netrpěliví. Na veliká mystéria smrti a nového života přijde ve správnou dobu v ročním cyklu čas. Přijdou slavné okamžiky, kdy se v temnotě rozzáří světlo Kristovo a bude se předávat a šířit, až zazní po několikatýdenní zdrženlivosti slavné Aleluja. Ale podstata a smysl našeho života je v obyčejných příbězích, které se díky Boží přítomnosti v nich, díky přítomnosti zprostředkované Ježíšem Kristem, mohou ukázat jako nevšední a neobyčejné.
Ivan O. Štampach je docentem religionistiky na Univerzitě Pardubice.