Seznamka
Prezident Miloš Zeman
Autor: Wikipedia.org / Miloslav Hamřik / Wikimedia Commons
To je přesná citace facebookového vlákna jednoho ze současných poslanců hnutí ANO. A má pravdu. Jenže - abychom si rozuměli - prezident právě takovým je. A po roce od jeho zvolení by bylo dobře si připustit, že to ani jinak nebude.
Je dost těch, kteří doufají ve změnu Miloše Zemana v nějakého spasitele. Náboženští lidé zpočátku minulého roku napomínali ty, kteří lomili po lednové volbě rukama. Přáli si, aby voliči jiných kandidátů nechali novému prezidentovi alespoň šanci. Když už není spasitelem, přece jenom by se jím mohl třeba trochu stát. Dá se tak tušit, že současného prezidenta zvolilo dost křesťanů ve víře v dobré vlastnosti a ještě lepší schopnosti ryze českého člověka. Neměli pravdu, ani nemohli mít, prezident je jen normální člověk. Straní Rusku zcela otevřeně všude, kde jen může. Dělá se kamarádem Bruselu a zbytku světa, ale nevšiml jsem si, že by o Miloše Zemana měl svět zájem. Tak jezdí po krajích a počítá lidi na náměstích. Posadil kolem sebe svoje donátory, obdivovatele a kamarády, kde jen může. Mstí se těm, kteří s ním nesouhlasí, sebelibě uráží, koho si zamane. Ostudně mluví bez poznámek, i kdyby neměl co říct. Při projevu v den státního svátku mluví o sobě. O Vánocích pochválí sebe. Prezident je přece jen normální člověk.
Že tomu nerozumí němečtí žurnalisté a píší, že je Miloš Zeman Kazimírem, a Rakušané, že je zase kazisvětem (LN 7.1.2014), se dá pochopit. My víme, že je úplně normálním českým člověkem. Dusí se veselou nenávistí, baví jej být ještě horším, než si všichni dovedou představit. Polyká tak dny bez jakékoliv schopnosti sebereflexe své i těch, kdo jej zvolili - vždyť jsou to také jen obyčejní lidé.
Jen slepec však nevidí, že za rok zjevně ztratil svěžest. Jako obyčejný člověk je doháněn všemi svými chorobami a závislostmi, ztrácí stabilitu a když už po boku nemá ztepilého pěvce Hůlku, který za něj zpívá hymny, má zcela pokorně po boku hůlku, o kterou se bez uzardění opírá. Nelze než ocenit, že nehraje hru na schovávanou. Kdyby byl jako pan Roosevelt, kterého snímali fotografové zaručeně vsedě, aby nebylo vidět ochrnutí, nebo jako idol ženských srdcí Kennedy, jemuž možná právě korzet zamezil rychle zareagovat na střelbu vraha, měli bychom z našeho prezidenta jen poprsí a nejlépe z poloprofilu. Jenže my víme, jak mu roste podbradek, jak otéká v obličeji a jak se mu těžko chodí. Rok vysněného života z něj ukrojil notnou dávku svěžesti.
Při posledním Adventním koncertu ČT mi připadlo až zlomyslné, když jej scénárista nechal kráčet postranní lodí Svatovítského chrámu vedle kardinála. Tomu pevný krok slouží a mohutný korpus skrytý pod sutanou nijak neubírá na důstojnosti. Vetchého staříka, který kráčel nejistě vedle něj, mohla televize vystřihnout, nebo brát alespoň od pasu nahoru.
Když už prezident mluví o církvích a s církvemi, mluví jen a výhradně o hospicovém hnutí. Přesně to udělal i 22. 12. 2013 vedle kardinála, který vesele mluvil i o církevním školství a službě rodinám i dětem. A není v tom prezidentově omezení jen ekonomická danost, že by rád viděl peníze z vyrovnání státu a církve právě tam. Je v tom i zkušenost unaveného člověka, který nikomu nerozumí tak srdečně jako unaveným a nemocným. To proto, že je to jen obyčejný člověk.
Kopat do takového normálního člověka je zbabělé a nízké, ač je to běžné většině normálních českých lidí. Rozumný člověk právě tady ztichne, protože všude tam, kde se začnou odvíjet Boží soudy, je rozumné sklopit oči a nesoudit.
Daniel Kvasnička je kazatel Církve bratrské v Říčanech, fotograf a publicista (např. iHned.cz).
Články v rubrice Areopág vyjadřují osobní názory autora.
