Seznamka
Pius XI., vlastním jménem Ambrogio Damiano Achille Ratti
Autor: Wikipedia.org
Článek je pokračováním několikadílné série, šestou část naleznete zde.
První světová válka znamená radikální přeměny v uspořádání evropských záležitostí. Papež Benedikt XV. přispěl zřejmě jediným mírovým plánem, který mohl reálně ukončit válečné běsnění. Už jeho předchůdce Pius X. odmítl požehnat rakouskému válečnému snažení se slovy, že on jako papež žehná míru. Vznik nových nástupnických států po rozpadu ruského, německého a rakouského impéria a krize, do které se dostalo křesťanství v Evropě a vůbec evropská tradice tváří v tvář dosud nevídanému válečnému běsnění, vytvořily novou situaci. Dvacátá léta s sebou nesou nástup agresivně proticírkevních ideologií komunismu a nacismu, takže je patrné, že budoucnost bude řešit konflikty jiného typu než zápas o charakter republikánského zřízení či návrat monarchické formy vlády.
Církev v tuto dobu vedl nekompromisní papež Pius XI., za jehož vlády církev čelí řadě mocenských útoků na místní církve. Na sklonku jeho pontifikátu, v březnu 1937, je ve třech následných encyklikách doktrinálně odsouzen militantní antiklerikalismus v Mexiku, komunismus i nacismus. Oběti francouzských katolíků během první světové války připravily terén pro smíření s republikou, které symbolicky vyjádřilo svatořečení Johanky z Arku (1920).[55] Papež Pius XI. nehodlá déle mlčet k ateismu a protikřesťanským prvkům Action française, roku 1926 nařídí katolíkům distancovat se od hnutí a v prosinci 1926 nechá zanést na index zakázaných knih několik Maurrasových prací. Církev tím vyjádřila svoji nezávislost na konkrétních politických proudech. Papež uzavře římskou otázku Lateránskými dohodami roku 1929 a prioritu Boží vlády nad lidmi před všemi nároky politických režimů potvrdí zavedením celocírkevního svátku Krista Krále roku 1925.[56]
Druhý vatikánský koncil
Autor: Wikipedia.org / Lothar Wolleh
Jako katalyzátor změny postoje a přístupu v řadě otázek posloužila zkušenost s totalitními režimy a druhá světová válka. Po celé období piánské epochy mělo římské vedení církve nedůvěřivý a nepřátelský vztah k myšlence demokratické vlády lidu či dokonce k republikánské formě státního zřízení. Celkově je jasně patrná podpora legitimistických, autoritativních proudů a hnutí typu Action française. Během své dlouhé diplomatické dráhy však papež Pius XII. tváří v tvář totalitním režimům poznává, že demokracie je budoucností lidstva, a ve svém vánočním poselství z roku 1944 říká slova, pro která by se zjevně s řadou svých předchůdců dostal do vážných problémů.[57] Jak konstatuje švýcarský historik Philippe Chenaux: „Pius XII. se trvale zapíše do dějin jako první papež, který uznal ‚mravní hodnotu demokracie‘ [...] Demokracie přestala být vnímána prostě jako jeden z mnoha způsobů vlády, ale spíše jako systém hodnot (‚ideál‘), který je v souladu s postuláty přirozeného zákona a v dokonalé shodě s duchem evangelia.“[58]
Definitivním potvrzením příklonu církve k moderním demokratickým formám vlády byl Druhý vatikánský koncil.[59] Od té doby patří katolická církev mezi nejvýraznější instituce bránící koncept lidských a občanských práv a svobod, včetně konceptu demokratické vlády založené na svobodných volbách, aniž by se přitom vzdala svého prorockého poslání zdvihnout kritický či vyjasňující hlas k různým kontroverzním otázkám. Pokud jde o samotné politické zřízení, klade církev důraz na důležitost právního státu a respektování práv a autonomie církve ve společnosti. Křesťanské hodnoty a pravidla soužití se mají prosadit svojí vnitřní silou a díky svědectví života křesťanů a místní církve. Jen okrajové skupiny v církvi sní o obnově církevního státu či nastolení konfesijní monarchie, která prosadí křesťanské normy mocenskými prostředky.
Autor je církevní historik, kanovník kapituly Všech svatých, člen Komise pro nauku víry ČBK. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové. Je autorem knihy Bible a moderní kritika.
[55] Srov. Cholvy – Hilaire, op. cit., s. 236–245; Scot, op. cit., s. 331–334.
[56] Srov. Viviano, op. cit., s. 50.
[57] Celé vánoční poselství najde český čtenář v knize Papež Pius XII., Mír ze spravedlnosti. Výbor projevů pronesených ve válečných letech 1939–1945, ed. A. Mandl, Praha 1947, s. 191–204.
[58] Viz rozhovor s tímto historikem „Papež musí mluvit jako papež“, Salve 18, 2008, č. 3, s. 49–53. Stejně mluví H.-G. Justenhoven, „Papež Pius XII., průkopník mírové etiky ve 20. století“, tamtéž, s. 55–62.
[59] Rémond, op. cit., s. 200–205.
