Jan a Jana

Jan Palach
Autor: čtk

Reaguji na zprávu, která připomíná, že před 45 lety se upálil Jan Palach, nebo spíš na první komentář, který se pod ní objevil: „Nevidím žádný důvod, proč slavit památku Jana Palacha… Sebevražda je špatný čin, hřích. Je to pohrdnutí darem života…“

Nemám teologické vzdělání, proto se nebudu zaplétat do úvah, co je „sebevražda“ a jak se liší od „sebezničení“. Přiznávám se, že nějaký čas jsem považovala Palachův čin za gesto zoufalce, jehož psychický stav nemohl být v mezích normy. Vždyť stačilo, aby mi olej z fritézy pokropil zápěstí. Nic víc jsem si už ani nechtěla představit. Nelíbil se mi ani patos srovnávání Jana Palacha s Janem Husem, nemohla jsem se ubránit názoru, že české dějiny se potácejí mezi dvěma krajními póly: na jedné straně švejkování a na té opačné hořící hranice. A mezi těmito dvěma extrémy šedá zóna. Navíc mě nemohla nezasáhnout rezignace mých rodičů, která našla výraz v citátu: „Ars longa, vita brevis“ a v naději, že aspoň já se snad z této nešťastné končiny světa dostanu pryč.

Navíc ani představa hořící hranice mi nebyla sympatická, možná proto, že ve škole do nás hustili „slavnou dobu husitskou“, která mi nepřipadala nijak slavná. Teprve po létech mi došlo, že mezi oběma Jany vlastně ani žádná paralela není, každému z nich šlo o něco jiného. Zato se nabízí jiné srovnání – ne s Janem, ale s Janou.

Jana je podobná Janovi jako dvojče, i když ji od něho dělí pět století. Hlasy, které slyšela, a Janův vnitřní hlas, to je přece totéž! Jan mohl odejít do svobodného světa, Jana mohla v poklidu prožít svůj život doma v Domrémy a svět by se točil dál. Tohle srovnání mě poprvé napadlo na konci 80. let, ve výtahu na jedné pražské klinice, kde jsem stážovala internu: narazila jsem tam na ručně nakreslený plakátek jakési neoficiální hudební skupiny:

Žandark ta děvenka zpozdilá, když byla ta veliká mela, pachtila se a pachtila, co z toho chudinka měla.

„Žandark“ – Jana z Arku a Jan Palach. Jana a Jan. Co z toho měli, ptala jsem se. A musela jsem si odpovědět: plameny, které strávily jejich tělo. A už se rojily další otazníky. Napadlo mě, ve shodě s mými rodiči, že Jan Palach šel hlavou proti zdi. Ovšem Jana z Arku zrovna tak, vždyť to vypadalo jako absurdní nápad, že by mladá venkovská dívka měla dát dohromady armádu a v jejím čele vyrazit na bojiště stoleté války. Dovedu si představit ty řeči, které asi slyšela: „holka, na tebe jsme čekali… ty to vytrhneš“. Svoje bitvy slavně vyhrála, pro svého krále, který ji pak hodil přes palubu. Na Janu se mělo zapomenout, tak jako po pěti stoletích i na Jana. Podobnost čistě náhodná? Oba dva čekaly smrtící plameny. Jistě, Janinu hranici podpálili její kati, kdežto Jan se polil benzínem a zapálil vlastní rukou. Ale přesto je jejich cesta srovnatelná. Jana musela tušit, kam směřuje, co se může stát, když padne do rukou svým nepřátelům. Nakonec se jí zbavil král, představitel a symbol její rodné země, pro kterou se obětovala. Jan Palach se zrovna tak chtěl postavit za svobodu své země. Nemohl ovšem jít se zbraní v ruce proti tankům, toho si byl vědom. Byla tady ovšem jiná fronta, kde mělo smysl zabojovat. A tou byla nastupující normalizace.

Čas sibiřský táhne, čas sibiřský profukuje a nejsou to jen vrabci, kdo se třesou zimomřivě, a nejsou to jen zčernalé astry na záhonech (Jan Zahradníček).

Jan Palach chtěl probudit národ z apatie. Z té apatie, která redukuje svobodu na „poznanou nutnost“ a ze které se rodí cynismus a relativizace veškerých hodnot – pravdy, cti, víry, naděje, lásky a čistoty srdce.

Nedá se ovšem přejít, že  k smrti zarmoutil svou maminku. Podpírána starším synem Jiřím stála jako Mater Dolorosa u Janova lůžka na klinice popálenin. …postůjte a vizte, zda je bolest, jako bolest má. K tomu nemám co víc doložit. Snad jen to, že Jan Palach neadoroval smrt a utrpení. Naopak, on miloval život. Život v pravdě a svobodě. Jeho čin nebyla sebevražda. To vystihl Tomáš Halík slovy: „To nebyl útěk ze života. To byl pokus nasvítit pochodní svého těla tu situaci, ve které jsme tenkrát žili..

Jan Palach nebyl mučedník v křesťanském smyslu a zcela jistě nebude svatořečen. Nebyl ovšem ani sebevrah a už vůbec ne nějaký vyšinutý jedinec. Jeho čin se dá nazvat jedině sebezničením, zápalnou obětí, která měla posvítit na cestu.

Nemohu nevzpomenout na ty, kteří ho následovali, především na mladičkého Jana Zajíce. Nutně zůstávají v Janově stínu, už proto, že jsou „ti druzí“. A navíc totalitní moc se postarala o vyhlazení jejich památky.

Končím slovy kardinála Josefa Berana, která pronesl ze svého římského exilu, už na smrt nemocný: Zabít se není nikdy lidské, to ať nikdo neopakuje. Zato ale ať mají všichni před očima veliký ideál, pro který oni obětovali svůj mladý život.