Nedávno, na přelomu prosince 2013 a ledna 2014, se ve francouzském Štrasburku sešlo 30 000 mladých lidí z celé Evropy. Ubytovaly je tisíce rodin jak ve městě samotném, tak ve vesnicích po obou stranách francouzsko-německé hranice. Dny tohoto setkání a vzájemné naslouchání ukázaly, že tito mladí křesťané a jejich hostitelé silně touží po větším porozumění mezi národy.
Toto shromáždění ve Štrasburku, městě, které symbolizuje smíření, bylo 36. evropským setkáním, které každoročně připravuje naše komunita Taizé vždy v některém velkém evropském městě. Tím, že tolika mladým lidem umožňujeme navázat osobní vztahy napříč hranicemi, bychom jim chtěli pomoct, aby získali skutečné evropské povědomí. Práce mezinárodních institucí je nezbytná, ale Evropa nemůže být budována bez osobního setkávání.
Evropa zažívá období míru a stability, jaké dosud v historii nezažila. Ovšem přesto, že mezi Východem a Západem už zeď nestojí, v našem vnímání zdi stále ještě jsou. Mladí lidé, kteří přijeli do Štrasburku, si přejí, aby Evropa byla otevřená a solidární. Přejí si, aby panovala solidarita mezi všemi evropskými zeměmi, ale také solidarita s nejchudšími národy ostatních kontinentů. A usilují také o změnu v organizaci ekonomiky: volají po tom, aby její globalizace šla ruku v ruce s globalizací solidarity. Očekávají, že bohatší národy budou štědřejší jak v investicích do rozvojových zemí, které skutečně budou ve prospěch větší spravedlnosti, tak v důstojném a zodpovědném přijímání přistěhovalců z těchto zemí.
Tito mladí lidé jsou si vědomi, že jako křesťané by měli jít příkladem v uskutečňování smíření a sdílení. Zranění historie zanechávají často hluboké rány a ovlivňují lidské vědomí a mentalitu po celé generace. Ale ponížení, která zažíváme, nemusejí vést k násilí. Mohou být uzdravena. Mladí lidé mají na každý pád jednu možnost, jak se ujmout své role: mohou odmítnout předat další generaci nahromaděnou nevraživost a zahořklost. To neznamená zapomenout na bolestnou minulost, ale přerušit řetěz předávání zášti a tak postupně uzdravovat vzpomínky odpuštěním. Bez něj nemá žádná společnost budoucnost. Bylo to z velké části právě toto přesvědčení, které dalo vzniknout evropské integraci a uvedlo ji do pohybu.
S mladými lidmi různých vyznání, kteří se shromáždili ve Štrasburku, jsme si připomněli, že když hledáme smíření mezi křesťany, není to proto, abychom se stáhli do sebe. Hledáme smíření, aby bylo znamením evangelia, aby se mohlo stát kvasem pro sbližování lidí i národů. Smíření křesťané dávají o tolik zřetelněji promlouvat hlasu evangelia ve světě, který potřebuje důvěru, aby v budoucnu mohl žít ve spravedlnosti a míru.
V současné době existuje riziko, že se křesťané různých denominací spokojí s pokojnou koexistencí. Co víc můžeme dělat? V Taizé jsme často udiveni, když vidíme, že mladí lidé, pravoslavní, protestanté a katolíci, kteří tráví společně pár dní na našem kopci, mezi sebou cítí hlubokou jednotu, aniž by víru redukovali na nějaký společný základ nebo otupovali své hodnoty. Naopak svou víru prohlubují. Věrnost ke kořenům se snoubí s otevřeností k těm, kdo se liší. Jak je to možné? Tito mladí lidé svolili k tomu, že se shromáždí pod jednu střechu a společně se obrátí k Bohu. Pokud je toto možné v Taizé, proč by to nešlo i jinde?
Chtěl bych tedy najít správná slova, kterými bych mohl oslovit křesťany různých církví: není načase mít odvahu shromáždit se pod jednou střechou, aniž bychom čekali, až budou všechny teologické formulace plně v souladu? Není možné vyjádřit naši jednotu v Kristu – který není rozdělen – když zjišťujeme, že rozdíly, které zůstávají v projevech víry, nás nerozdělují? Rozdíly tu budou stále: bude třeba o nich otevřeně diskutovat, ale často nás mohou i obohatit.
Dělejme s křesťany jiných vyznání společně vše, co je možné; nedělejme nic, aniž bychom je brali v potaz. Uvedu několik příkladů. Modlit se s ostatními jednou za rok během Týdne modliteb za jednotu křesťanů nemůže stačit. Může to pro nás být dokonce jen formalita. Proč bychom se nemohli společně modlit častěji? Na mnoha místech funguje ekumenická spolupráce, zvlášť ve věznicích a službě v nemocnicích. Proč spolupráci nezintenzivnit a nerozšířit ji i do dalších oblastí, místo abychom pracovali paralelně? Bylo by to možné dokonce i v citlivějších oblastech, jako je třeba vyučování náboženství a práce s mládeží.
Dotknu se jednoho z nejchoulostivějších bodů: Nemohli by všichni křesťané uvážit, zda římský biskup není povolán podepírat společenství mezi všemi – společenství v Kristu, kde mohou zůstávat jisté teologické výrazy připouštějící rozdíly? Neukazuje nám papež František směr, když jako prioritu pro všechny stanovuje zvěstování Božího milosrdenství? Nepromeškejme tuto příhodnou dobu. Jsem si vědom, že se dotýkám tématu, které vzbuzuje silné emoce, a možná že to dělám neobratně. Mám ale dojem, že pokud chceme pokročit, musíme se vydat na cestu smířené rozmanitosti.
Po skončení setkání se mnozí mladí lidé vrátili ze Štrasburku domů odhodláni být ve svých zemích nositeli pokoje a smíření. Vědí, že všichni mohou přispět k vytváření civilizace založené na důvěře místo nedůvěry. V průběhu historie někdy jen hrstka lidí dokázala zvrátit misku vah na stranu míru.
Bratr Alois je představený komunity Taizé