Seznamka
Bitva na Bílé hoře, Pieter Snayers (1592-1666)
Autor: Wikipedia.org
Článek je součástí třídílné série, druhý díl naleznete zde.
Poté, co se vyčerpala první vlna husitského chiliasmu a náboženského fanatismu, došlo k hlubokému propadu celkové úrovně christianizace obyvatelstva českých zemí. Chudá husitská církev zbavená majetku, prestiže, samostatnosti i pevného vedení nebyla atraktivní pro talentované mladé muže, kteří dávali přednost jiným zaměstnáním, farní síť upadala, univerzita omezená na jedinou fakultu degenerovala na provinční úroveň. Příchod reformačních proudů z oblasti luterské a později kalvínské reformace znamená oživení, ale spíše v prostředí dobových elit, měšťanů a šlechty. Rozsáhlé oblasti venkova se ocitly ve stavu velmi rudimentárních znalostí křesťanství, obyvatelstvo sice bylo pokřtěno, ale jinak se mezi ně naplno vrátily pověrečné praktiky, magie a podivné prvky zbožnosti.
Od poloviny 16. století pak začíná systematické úsilí habsburských panovníků, do jejichž středoevropského soustátí byly české země nově integrovány, o obnovu české katolické církve[7] a postupnou rekatolizaci obyvatelstva.[8] Výchozí pozice sice početně nebyla nejlepší, jen asi 15 % obyvatel Čech a třetina obyvatel Moravy byli katolíci, ale obnovený tridentský katolicismus přitahoval šlechtické a měšťanské elity, jezuitské školy napomáhaly konverzím významných synů české aristokracie, a tak si postupně český katolicismus získával pevnější půdu. Ačkoliv se české země až do roku 1618 fakticky těšily neobyčejné míře náboženské svobody a tolerance pro základní konfese té doby (nikoliv pro různé okrajové skupiny jako novokřtěnce), dobová mentalita konfesijní netolerance nakonec způsobila, že i české elity přijaly myšlenku, že soužití protestantů s katolíky je nepřirozené a škodlivé, a pokusily se katolicismus a jeho hlavního garanta, habsburskou dynastii, zcela eliminovat ve stavovském povstání, které odstartovalo proslulou třicetiletou válku.
Lehkovážně započatý a nedůsledně vedený konflikt se obrátil proti nim a vedl paradoxně ke konci protestantismu v českých zemích.[9] Novým jediným státním náboženstvím českého království se stal katolicismus a všichni obyvatelé se museli takříkajíc „srovnat s panovníkem ve víře“, tedy přijmout katolické náboženství. Svobodné vrstvy směly prodat majetek a odejít ze země, masa poddaných neměla ani tuto volbu. Různými cestami, po peripetiích švédské okupace, pádu českého šlechtice Valdštejna a díky heroickému nasazení mnoha misionářů se podařilo zemi do roku 1650 rekatolizovat minimálně vnějškově.
Proč o tom mluvíme v souvislosti s inkulturací? I když se jedná o rekatolizaci prosazovanou mocensky pomocí státního násilí, neměla by šanci na úspěch, pokud by nebyla zároveň příkladem úspěšné a hlubinné inkulturace a christianizace. Rekatolizace znamenala zároveň důslednou rechristianizaci, ve které nešlo zdaleka jen o mocenské přinucení, ale jednalo se o komplexní proces, který začal dávno před rokem 1620. Katoličtí renesanční a barokní historici dokázali vytvořit koncept českých dějin, který byl pro české elity zajímavý a nosný. Dokládali, že nejlepší dobou českých dějin byla vláda císaře Karla IV., kdy české země nebyly nábožensky rozděleny. Intenzivně se věnovali rozvoji česky psané literatury. Dovedně využili kult mimořádně přitažlivých českých světců, kterých není mnoho, ale jsou pevně zakořeněni v českých národních a zemských dějinách. Beatifikace a svatořečení sv. Jana z Nepomuku v letech 1721 a 1729 se staly triumfálními slavnostmi s masovou účastí, které dokládaly úspěšnou reintegraci českého národa do společenství katolických národů a inkulturaci katolicismu do české národní kultury a mentality.
Jezuitský misionář Bedřich Bridel rozmlouvá se sedláky – obraz Jana Jiřího Heinsche
Autor: Wikipedia.org
Na venkově se pak přičiněním jezuitských a kapucínských misionářů a díky soustavné péči formujícího se diecézního kléru v nově založených diecézích podařilo katechizovat a převést na katolicismus masy obyvatelstva, jejichž náboženské znalosti byly velmi torzovité. Poté, co misionáři překonali antikatolický reflex, podle něhož sedláci věděli o své konfesní příslušnosti často jenom to, že nejsou „římáci či papeženci“, měl misionář snadnou cestu k srdci venkovského obyvatelstva, které oceňovalo zájem, péči a přítomnost kněze ve farnosti. Bylo pak snadné vydávat předchozí dvě století za konečně napravený omyl. Misionáři dovedně přebrali poklad české duchovní písně a návrat slavnostní bohoslužby, varhan, soch a obrazů do kostelů byl pro prosté, negramotné obyvatelstvo rovněž atraktivnější.[10] Pouze některá okrajová teritoria vykazovala trvalejší odpor.
V 18. století bylo obyvatelstvo českých zemí zahraničními pozorovateli řazeno mezi nejvíce katolické národy Evropy, počty kněží, klášterů, ale i například jezuitských misionářů pro zámořské misie patřily k nejvyšším v Evropě. Důsledná, byť někdy složitě probojovaná inkulturace katolicismu do národní kultury znamenala, že se katolicismus stal atraktivnějším náboženstvím než protestantské konfese, byť si tuto soutěž o duši národa usnadnil tím, že soupeře mocensky vyřadil a bránil mu v přirozeném rozvoji. Pomohla mu zde i kulturní atraktivita Itálie a Francie, které soudobé elity obdivovaly a do jejichž společenství chtěly patřit. Stačí byť povrchní pohled na českou krajinu a města, abychom se přesvědčili, jak hluboce je česká země barokním katolicismem prolnuta a ovlivněna.
Katolický teolog, kněz a církevní historik Tomáš Petráček
Autor: Dominikánská 8
Závěrem k tématu inkulturace křesťanství v českých dějinách
Na závěr jen upozorněme na jednu nezvládnutou inkulturaci, která vedla k tomu, že i oproti jiným evropským zemím s podobným historickým vývojem a v porovnání s našimi středoevropskými sousedy jsou dle všech průzkumů i empirického pozorování české země nejateističtější oblastí Evropy a světa. Velkou většinu důvodů odklonu obyvatelstva od velkých tradičních církví v 19. a 20. století sdílí české země s celou Evropou a bylo by zbytečné je opakovat, byť velká část motivů odklonu od náboženství a církve souvisí právě s neschopností církve či církví adekvátně reagovat na nové podněty a radikální proměny evropské společnosti v této době.
Jaký je důvod toho, že se příslušníci českého národa staví k náboženství a jeho organizovaným formám, které pro ně ztělesňuje katolická víra a církev, tolik rezervovaně a kriticky? Do poloviny 19. století se přece poměry v českých zemích nijak neliší od tradičního sepětí národa, společnosti a církve, jak to známe z polských či slovenských poměrů. Co se tedy stalo? Nelze doložit, že by se příčiny daly hledat v době husitství nebo násilné rekatolizace. Pokud došlo k závažným narušením vztahu českého obyvatelstva k církvi, podařilo se škody během 17. a první poloviny 18. století zahladit a vytvořit syntézu české a katolické identity, jejímž výrazem nejsou jen plody vysoké kultury, ale rovněž svědectví typu pamětí milčického rychtáře Františka Jana Vaváka (1741–1816). Nesporným důkazem je pak skutečnost, že v době vyhlášení josefínské tolerance využil v osmdesátých letech 18. století možnosti přestoupit k některé z nekatolických konfesí jen nepatrný zlomek obyvatelstva (necelá 2 %), a to jen v některých regionech. Příčiny moderního českého sekularismu bude tedy třeba hledat jinde než v dramatické minulosti českého křesťanství.
Autor je církevní historik, kanovník kapituly Všech svatých, člen Komise pro nauku víry ČBK. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové. Je autorem knihy Bible a moderní kritika.
[7] K rekatolizačním trendům v Evropě viz G. Bedouelle, La Reforme du Catholicisme, Paris 2002; a D. J. Weiss, Katholische Reform und Gegenreformation, Darmstadt 2005.
[8] K tomu např. A. Catalano, Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu a protireformace v Čechách, Praha 2008; či R.V. J. Evans, Vznik habsburské monarchie 1550–1700, Praha 2003.
[9] K tomu nejpodrobněji O. Chaline, La Bataille de la Montagne Blanche, Paris 1999.
[10] K tomu nově H. Louthan, Obracení Čech na víru aneb rekatolizace po dobrém a po zlém, Praha 2011.
