Seznamka
Petr Kratochvíl v Interview Daniely Drtinové
Autor: Christnet / Jan Kirschner
Petr Kratochvíl se v loňském roce stal ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů. Vystudoval mezinárodní vztahy, diplomacii, politologii a zahraniční obchod, později získal doktorát i docenturu. Vystudoval ale i Institut ekumenických studií na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, a proto ho bytostně zajímá otázka vztahu víry a politiky.
Petře, jaké je zaměření a činnost vašeho ústavu?
Činnost Ústavu mezinárodních vztahů stojí na dvou pilířích, věnujeme se akademické práci i poradenské činnosti v oblasti aktuálních mezinárodních otázek. Zřizovatelem ústavu je Ministerstvo zahraničních věcí, ale máme status veřejné výzkumné instituce, podobně jako ústavy Akademie věd, což znamená, že náš ústav je do značné míry nezávislý.
Výzkumně se věnujeme třem oblastem: evropským studiím, bezpečnostním otázkám a konečně prioritním teritoriím (jako např. Číně, Rusku, USA atd.). V ústavu nepracují jenom politologové, ale např. i ekonomové, máme i specialistku na mezinárodní právo. Snažíme se být progresivní a otevření vůči široké veřejnosti, vydáváme vlastní newsletter, máme facebookové stránky, vlastní YouTube kanál, Twitter. Děláme mnohé věci pro studenty, každý rok přijmeme několik desítek stážistů. Pořádáme asi 50 konferencí a seminářů ročně.
Hodně cestuješ po světě. Často mluvíš v médiích o mezinárodních vztazích. Je možné zmínit například tvoje komentáře k aktuální situaci na Ukrajině (Interview s Danielou Drtinovou 20.února 2014)? Můžeš k tomu něco dodat? Situace je velmi nepřehledná.
Situace na Ukrajině se mění den ze dne, ale bohužel se obávám, že současná krize nemá dobré řešení. Ukrajina je na pokraji bankrotu, je politicky hluboce rozdělená a navíc výrazně ekonomicky závislá na Rusku. Nová vláda se bude snažit přiblížit Západu, ale problémy země jsou strukturální a samotná změna vlády je prostě nemůže vyřešit. Navíc se objevují nová rizika – hrozba ruské intervence, otázka vlivu nacionalistů ze západní Ukrajiny atd. Bohužel jsem ve vztahu k Ukrajině velmi skeptický.
Má tvoje politologická práce i nějaké náboženské souvislosti?
Příští rok mi má vyjít kniha v angličtině o vztahu katolické církve a evropské integrace. Snažím se v ní společně s kolegou Tomášem Doležalem zodpovědět otázku, zda jsou vztahy mezi katolickou církví a Evropskou unií skutečně tak napjaté, jak by se mohlo jevit z médií. Docházíme k závěru, že ačkoliv se politika církve přirozeně mění, patří dlouhodobě mezi výrazné zastánce integračního procesu. V celoevropském měřítku také platí, že katolíci historicky podporovali integraci výrazněji než protestanté.
Máš „své téma“ v rámci teologických studií?
Vždy jsem se vyrovnával s vlastní vírou i po ekumenické stránce. Mám většinu příbuzných katolíků, ale sám chodím do evangelického kostela. Výrazně mě ovlivnily moje babičky. Jedna babička byla ze Spiše, mluvila německy i slovensky, a já dodnes umím některé modlitby lépe německy než česky. Druhá babička zase vynikala zdánlivě jednoduchou lidovou moudrostí.
Mě osobně nejvíc zajímá vztah mezi horizontální a vertikální dimenzí křesťanství, nebo náboženství obecně. Tyto dvě dimenze se pro mě promítají do vztahu mezi praxí, jednáním společenství věřících (a to i v politické rovině) a mezi kontemplací, vztahem člověka a Boha.
Přestože pro pravoslavnou tradici a do určité míry i katolickou není tento rozpor tak výrazný, pro mě tomu tak není. Jsou to dva autonomní rozměry, které pro mě byly vždy v nepřekonatelném napětí. I proto jsem se zabýval politickou teologií, která se snaží tyto dva rozměry zachytit. Máme jako křesťané politicky jednat, anebo máme svůj vztah k Bohu oddělit od naší existence jako občanů? Pro mě je ta druhá možnost vyloučená. Svatost je v akci, nikoliv v kontemplaci.
A přesně tomuto tématu jsem se věnoval ve své bakalářské práci na Institutu ekumenických studií. Zabýval jsem se analýzou politické situace v Chile, tak jak ji zpracovává americký teolog William Cavanaugh. Cavanaugh se zabýval postojem katolické hierarchie vůči Pinochetovu režimu, který byl zpočátku velmi servilní, ale později se situace změnila. Některá společenství získala sílu k politické akci - skrze eucharistii. To je spojnice, která mě fascinuje: jak je možné mysticky dojít k nutnosti jednání?
S tím souvisí i otázka, čím to je, že politicky u nás jednají jenom ta církevní společenství, která jsou konzervativní. Křesťanství je pak logicky spojováno s homofobií, s hnutím DOST a s odporem vůči všemu novému. Kde zůstalo „hle, činím nové“? Jinde ve světě má křesťanství jinou roli, viz například teologie osvobození, nebo sociální důrazy současného papeže. A přesto jsou u nás křesťané, kteří se angažují v politice, nejvýraznějšími obhájci konzervativního řádu (KDU-ČSL, ale třeba i Marek Benda v ODS a další). To je velké selhání českého křesťanství.
Jak hodnotíš postoje současných církevních představitelů k politickým otázkám?
Někdy si říkám, jestli to je nějaká sofistikovaná hra, jejíž smysl nám uniká: k otázkám, k nimž se vyslovuje papež, naši biskupové umíněně mlčí. Jinou hru hrají, zdá se, slovenští biskupové, kteří v okamžiku, kdy František prohlásí, že gaye nemůže soudit, zveřejní agresivní „pastýřský list“, jehož ústředním tématem je boj proti kultuře smrti a feminismu. Výborně na ně platí kunderovské „život je jinde“.
Ale nekritizujme jenom biskupy, myslím, že je špatná situace českého křesťanství obecně. Stalo se obrannou ideologií, narcistním únikem před realitou, s jejími morálními dilematy a nejednoznačnými odpověďmi. Mlčení církve ke společenským otázkám je cesta do pekel. Líbí se mi, že František uvádí jasně své postoje, přesto, že si musí být vědom, že ne všichni uvnitř církve budou souhlasit. V českém prostředí se v poslední době ke společenským otázkám vyjadřuje synodní rada Českobratrské církve evangelické (viz seznam vyjádření synodní rady. Evangelíci mají též blízké vztahy s českým sborem v Bohemce na Ukrajině a možná i proto zveřejnila synodní rada jasné stanovisko k situaci na Ukrajině - pozn. red.). To je dobře, přestože to vyvolává kontroverze a střety i uvnitř církve. V církvích musí existovat otevřený dialog. Není dobré mlčet z obavy, že to církev rozdělí. Církev bude nerozdělená, ale mrtvá.
K čemu by se tedy církev měla vyjadřovat?
Děsivá je celá otázka tzv. „nepřizpůsobivých“, tedy Romů, bezdomovců nebo migrantů. Společnost si v čím dál větší míře vybíjí své frustrace na těch nejslabších. Kde to jsme? Zanedlouho budeme házet postižené děti z útesu jako ve staré Spartě. Z toho mám velké obavy. Církev nesmí čekat na to, až bude tohle téma populární, musí promluvit. A podobných příkladů je mnoho – proč o nich kardinál Duka nepromluví během svých rozhlasových vystoupení? Místo kritiky kultury smrti měli slovenští biskupové napsat pastýřský list, v němž by varovali před nástupem nenávistného nacionalismu. Vždyť zrovna v té době došlo ke zvolení neonacisty Mariana Kotleby za banskobystrického župana. To je skutečný problém, k tomu by se měla církev vyjádřit.
Kritizuješ mlčení církev k politice. Není ale pojetí vztahu víry a politiky v Jižní Americe, které přináší do našeho prostoru i papež František, odlišné od toho evropského?
Myslím, že ne úplně. Z politických teologů je pro mě inspirativní i třeba Jürgen Moltmann nebo Johann Baptist Metz. To jsou evropští autoři, a přestože nepředstavují teologický mainstream, tak i v Evropě přinášeli do teologie politické otázky. Od šedesátých let i další teologové přinášejí úplně nová témata, jako je křesťanství a stvoření, a tedy ochrana životního prostředí, křesťanství a budoucnost. Tedy téma související s eschatologií, o kterou se zajímal Moltmann. A eschatologie vždycky souvisí s utopickým myšlením, s imaginací, s odvahou myslet nemožné. Myslím, že právě to je naším úkolem jako křesťanů - rehabilitovat utopii, hledět do budoucna, a nikoliv do minulosti, a pokoušet se o nemožné.
