Seznamka
Kardinál Miloslav Vlk
Autor: Christnet.cz / Vít Luštinec
Jak hodnotíte ekumenický dialog v naší zemi? V červnu minulého roku jste vystoupil na konferenci pobělohorských exulantů, sdružení Exulant. Myslíte, že diskuse o pobělohorské době je u nás stále palčivým tématem?
Když jsme uzavírali tzv. husovskou komisi, která z popudu Jana Pavla II. ekumenicky pracovala asi 10 let, tak jsme uvažovali o tzv. komisi protireformační. V roce 1995 byl svatořečen Jan Sarkander a to byla pro evangelíky bolestná záležitost, protože tvrdili, že Sarkander pozval v rámci svých protireformačních aktivit polská vojska a my že ho přitom stavíme na piedestal. My jsme o tom zase vedli dialog z naší strany. Řekli jsme si, že problémy položíme na stůl, budeme o nich spolu hovořit a nacházet argumenty a zabývat se věcmi, které nás dělí. Byla plánovaná tzv. protireformační komise. Vedení této komise bylo svěřeno jednomu evangelíkovi, ale ten pak onemocněl, a tak se tato komise nerealizovala. Proto tato věc bohužel zůstává nedořešena. Na druhé straně vztahy mezi biskupskou konferencí a ekumenickou radou církví jsou velmi pozitivní a mezi církvemi bylo například dohodnuto vzájemné uznávání křtu. A rovněž jsou tu osobní vztahy na ekumenické úrovni. Setkáváme se například každoročně v týdnu modliteb za jednotu křesťanů i jindy. Osobní vztahy jsou velmi dobré. Například s bývalým synodním seniorem ČCE Pavlem Smetanou máme opravdu bratrské vztahy.
Jak probíhají přípravy na ekumenické slavení Husova jubilea?
Existuje ekumenická komise, která tuto událost připravuje. Z naší strany to dostal na starost biskup Radkovský. Myslím, že příprava by mohla jít dopředu intenzivněji. Je ale sympatické, že se připravuje projekt, který má představit jak v televizi, tak i na sympóziích Husa takového, jaký byl. Obecně si tato komise uvědomuje, že Mistr Jan Hus byl v minulosti představován v naší společnosti v různých „přemalbách“. Například s přílišným národním akcentem, zvláště po první světové válce, kdy zde byla jistá nacionalistická vlna. Hus byl líčen jako národní hrdina. Jinou „přemalbu“ ve dvacátých letech zprostředkoval Alois Jirásek ve svých románech. Když se mu vytýkalo, že jeho líčení není historicky přesné, tak se ohradil slovy, že píše romány a že se svými hrdiny může zacházet podle toho. Jiráskovy knihy byly povinnou četbou, a tak starší a střední generace byla sycena těmito obrazy o Husovi. Komunisté pak Husovi přikládali sociální důrazy atd. To jsou tedy určité „přemalby“. Husovská komise chce vykreslit Husa originálního, i ve smyslu hodnocení papeže Jana Pavla II., který zařadil Husa mezi reformátory a vyslovil se velmi pozitivně k jeho osobnímu kněžskému životu. A tyto pozitivní stránky nás mohou spojovat a vzájemně nám Husa přiblížit.
Když jsme u Husa, bývalého rektora Univerzity Karlovy, tak na jaře minulého roku jste se jasnými slovy zastal akademických svobod v souvislosti s problémy při jmenování Martina C. Putny profesorem. Proč jste se v tomto případě pustil na takto horkou půdu?
Zdá se mi, že je třeba rozlišovat. Jedna věc jsou osobní názory. A druhá věc je odmítnutí jmenování profesorem. Tento titul se uděluje ne za osobní názory - takové nebo onaké -, ale za odbornost. Zdálo se mi nefér, když se tyto věci nerozlišovaly. Proto jsem se vyslovil za to, aby prezident nevstupoval do tohoto hodnocení kvalifikace profesora. Stál jsem na stejné pozici jako univerzitní rektoři, kteří tento prezidentův postoj odmítli.
Na podobně horkou půdu jste vstoupil, když jste odvolaného arcibiskupa Bezáka označil za čestného a upřímného kněze. Jak se díváte tuto jeho kauzu?
S arcibiskupem Bezákem jsem osobně mluvil, a proto jsem se takto vyjádřil. Pozval jsem ho k sobě do Prahy a on mi svoji kauzu osobně vysvětlil. Zdálo se mi, že takto citlivá věc, jako je odvolání arcibiskupa (které údajně přišlo dekretem přes nunciaturu), by měla být řešena na osobní rovině, po osobních rozhovorech. Ani slovenští biskupové nebyli dostatečně informováni o celé kauze. Proto po ohlášení odvolání arcibiskupa Bezáka to slovenští biskupové na tiskové konferenci nebyli schopni řádně vysvětlit. V této kauze se udělala řada chyb i ze strany církve, které situaci vyhrotily. Ovšem na druhé straně jsem se pak ještě trochu více informoval o této záležitosti v Římě a dověděl jsem se, že vše není tak jednobarevné a že arcibiskup Bezák není na vývoji celé kauzy tak úplně bez viny. Trochu jsem pochopil, proč se odvolání arcibiskupa událo dekretem a přes nunciaturu. Ale vlna protestů, která se potom zdvihla na způsob rakouské sekularizované organizace „My jsme církev“ a která má charakter různých politických protestů - to do církve nepatří a je to překvapivé právě v církvi na Slovensku, která měla vždy spíše pověst konzervativní. Já jsem poněkud změnil názor na celou kauzu po té, co jsem zažil v Brně v katedrále při společné koncelebraci slovenských a českých biskupů protesty těchto skupin, které nebyly ojedinělé a znovu se opakovaly a které bohužel arcibiskup Bezák nezastavil a nevysvětlil lidem, že takto nelze v církvi jednat, i když chápu v určitém směru rozhořčení lidí. Ale takto věci nelze řešit. V poslední době, podle toho, jak jsem se v Římě na různých místech informoval, se arcibiskup Bezák sešel s kardinálem Ouelletem, šéfem kongregace pro biskupy. Prý zaujímal kritičtější postoj k celé věci a uznával i určité své chyby. Pokud prý tento „kající“ postoj Bezákovi vydrží, může ho přijmout i papež František, který v rozhovoru s českými biskupy něco takového naznačil. A při tom setkání by měla zaznít kající omluva. Celkově je třeba říci, že určité chyby byly na obou stranách. Například pověřit českého biskupa provedením apoštolské vizitace bylo ze strany Vatikánu diplomaticky naprosto a nepochopitelně necitlivé. Na které straně bylo víc chyb, nechci soudit. Ale způsob řešení, který mnozí Bezákovi přátelé, i z politického spektra, zaujímali, nebyl legitimní a církvi spíše uškodil…
Od roku 1994 byl kardinál Vlk moderátorem Hnutí fokoláre
Autor: Christnet.cz / Vít Luštinec
Můžete prozradit, o čem jste s arcibiskupem Bezákem při jeho návštěvě mluvili?
Panu arcibiskupovi se vytýkalo, že se obklopuje homosexuály a podobně. On mi řekl, že mnohé tyto spolupracovníky zdědil po předchozím arcibiskupovi a že je nevyměňoval. Zdálo se mi, že tato výtka je nefér. Nebo mu bylo přičítáno k tíži, že vyhnal z diecéze světícího biskupa Tótha a další spolupracovníky. Pan arcibiskup mi vysvětlil, že v diecézi neměl možnost se dostatečně postarat o světící biskupy, protože zde nejsou řádové sestry a ani další možnosti, kdežto v nitranské diecézi např. tyto možnosti byly, a proto se s biskupem Tóthem dohodl, že půjde tam. A tak jsem viděl, že některé tyto výtky nejsou tradovány zcela seriózně. To byla některá témata, která jsem si v rozhovoru s ním upřesnil.
Dlouhá léta jste byl moderátorem biskupů – přátel Hnutí fokoláre. Na vašem webu jste napsal, že na posledním setkání v Berlíně hovořil Christian Hegge v kontexu apoštolského listu Novo millennio Ineunte o vytváření společenství v církvi, které pak evangelizuje. Poukázal přitom na nová církevní hnutí. Proč se takováto společenství daří vytvářet zejména v nových hnutích a často se to nedaří v jednotlivých farnostech či ve vztazích mezi kněžími v diecézích?
Nová církevní hnutí jsou fenoménem druhé poloviny minulého století či doby pokoncilní. Jsou pro mne naplněním toho, co říkal Jan Pavel II. a co také napsal ve svém listě Novo millennio Ineunte: Znovuobjevit působení Ducha svatého v církvi Boží dnes. V roce 1998 svolal papež představitele nových církevních hnutí do Říma na Svatopetrské náměstí ve vigilii Svatodušních svátků. Tam udělal – v uvozovkách – „výstavu působení Ducha svatého v církvi“. Chtěl tím říci: tato hnutí jsou plodem působení Ducha svatého. Duch obnovuje církev a tato hnutí jsou obnovná. Všechna tato hnutí mají jeden společný důraz: vytvářet společenství. Zdůrazňují přítomnost zmrtvýchvstalého Krista uprostřed společenství církve dnes, na základě slov z 18. kapitoly evangelia Matouše „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“. Druhým akcentem pak je Boží slovo. Evangelium nejen poznávat, ale také žít a uskutečňovat a o něm svědčit. Tyto věci jsou společné všem novým církevním hnutím, jichž je asi 150 a jsou nejen katolická, ale působí í v jiných církvích, a jsou známkou obnovného působení Ducha svatého v církvi. Spiritualita Hnutí fokoláre vznikla v laických kruzích, rozvinula ji Chiara Lubichová. Je to laické hnutí, není to nějaký řád, ale nakonec i členové řeholních řádů, kněží i biskupové tuto spiritualitu berou za svou a snaží se ji uskutečňovat prakticky. A protože posláním biskupů je vytvářet jednotu církve, velký teolog Klaus Hemmerle, biskup z Cách, pochopil význam této spirituality pro církev a začal shromažďovat biskupy, aby tuto spiritualitu uskutečňovali v praxi. Již v roce 1977 papež Jan Pavel II. povzbuzoval biskupy, kteří se hlásili k fokoláre, k této spiritualitě, a dal impuls k tomu, aby byli pozváni rovněž biskupové jiných církví, a tak některá setkání dostala i ekumenický rozměr. V roce 1994, když Klaus Hemmerle zemřel, tak Chiara Lubichová mne jmenovala jeho nástupcem. Prakticky dvacet let jsem pak dělal moderátora těchto společenství světového rozměru, jak katolických, tak později ekumenických. Z této práce mám velkou ekumenickou zkušenost. Při těchto setkáních vždy znovu povstávala myšlenka „jednoho kalicha“, společného slavení eucharistie. Po mnoha rozhovorech jsme ale dospěli k závěru, že napřed musí být jednota v učení a společná eucharistie je výrazem této jednoty. Společnou eucharistií není možné jednotu vytvářet, ale vyjádřit. Zároveň jsme si uvědomili, kolik věcí máme společných. Společný křest, společný dar Ducha svatého, společného Krista – všude tam, „kde jsou dva nebo tři v jeho jménu“. Nejen katolíci, ale dva nebo tři, kteří uvěřili v Krista. Vedle toho jsme si uvědomovali hloubku Kristova utrpení. Kristus svou smrtí na kříži, svým utrpením spojil nebe se zemí. To byla jeho cesta, jak dosáhnout jednoty. A tak jsme si i my řekli, že chceme tuto bolest, že nemůžeme ještě slavit společně eucharistii, nést jako naši investici, aby se jednota přiblížila. A sám jsem zažil, že někdy jsem si byl s některými protestantskými bratry – biskupy daleko blíž, než s některými katolickými spolubratry v biskupské službě. Následně jsme pak doporučovali teologům, kteří se setkávali v mezinárodních teologických komisích, aby spolu napřed žili a zakusili v praxi jednotu v modlitbě a v přítomnosti Krista a pak aby jednali o teologických otázkách. Tak se jednota přiblíží a uspíší.
V souvislosti s novými církevními hnutími se mluví o ekumenismu modlitby. Myslíte, že nyní nastává čas zdůraznit toto téma – vedle ekumenismu teologického?
Ekumenismus života a ekumenismus modlitby. Společně žít evangelium a samozřejmě i modlitbu. A v tomto společném vztahu jednoty pak zakoušíme, že jsme opravdu bratři a jsme si blízko. A když jsou si lidé blíž, tak si lépe rozumějí – i na rovině teologické.
Velkým tématem v dnešní církvi je nová evangelizace. Jak byste ji charakterizoval a co od ní čekáte?
Papež František vydal apoštolskou exhortaci o nové evangelizaci. V ní zdůrazňuje, že evangelizace není profesní povinnost pouze kněží a biskupů, ale každého křesťana. Evangelizace spočívá ve vydávání svědectví vlastním životem o evangeliu. A to může dělat každý člověk. Je třeba vychovávat k tomu, aby věřící žili podle evangelia, udělali zkušenost a o této zkušenosti svědčili. To je základní linie nové evangelizace.
Ve starším věku je důležité neztratit kontakt s mladou generací. Daří se vám s ní komunikovat – ať už třeba v rámci fokoláre či při setkáních se studenty?
Samozřejmě, že i na půdě Hnutí fokoláre se setkávám s mladými lidmi, což začalo už při tajných schůzkách v době komunismu. Jsem také zván do škol na setkání se studenty. Když člověk umí naslouchat, ptá se, tak to vytváří vzájemnou blízkost a je možné vést dialog. Nejen „mustrovat“ – říkat „musíš, musíš, nesmíš, nesmíš“ – to mladý člověk těžko přijímá. Ale když naslouchám mladým lidem a ukazuji, že je chápu, tak to otvírá vztah a následně i možnost, aby předložili své problémy, abychom o nich vedli dialog. Otázka empatie, naslouchání – to je to, co dělá i papež František. Jde o to, aby církev nebyla především hierarchická, učící, ale především naslouchající.
Na závěr dovolte otázku, kterou kladu každému: Kým je pro vás Ježíš Kristus?
Ježíš Kristus, zmrtvýchvstalý, přítomný a živý v církvi, je Bůh blízký. Proto také kniha, která byla napsána k mým osmdesátinám, má titul Bůh blízký. Mojí životní zkušeností je, že víra není jen filosofickým přesvědčením, ale zkušeností, že Bůh byl v mém životě. V roce 1952 jsem šel po maturitě na pouť do jihočeského poutního místa Lomec, abych hledal odpověď na to, co dělat, když mě po maturitě komunisté nepustili na vysokou školu. A tam jsem tehdy slyšel při čtení z Písma větu z prvního listu svatého Petra „Pokořte se pod mocnou ruku Boží, aby vás Bůh povýšil, až k tomu přijde čas.“ Touto větou jsem se nechal v mém životě vést. Nedovolili mi studovat vysokou školu – a za 15 let jsem pak měl dvě vysoké školy – filosofickou fakultu jako archivář a teologickou fakultu jako kněz. Když jsem pak byl v roce 1994 jmenován kardinálem, tak při této ceremonii se četlo z Písma. A najednou slyším: „Pokořte se pod mocnou ruku Boží, aby vás Bůh povýšil, až k tomu přijde čas.“ Byl jsem tehdy úplně šokován, protože jsem cítil, jak Bůh mi říká: Tato věta, která tě vedla, se nyní uskutečňuje. Teď přišel čas, abych tě povýšil. V mém životě mi byl Bůh Bohem blízkým, který byl přítomen na mých životních cestách, a ten mě provázel a posiloval, zvláště v údobí deseti let, kdy jsem umýval výklady.
První část rozhovoru najdete zde.
