Seznamka
Rembrandt van Rijn, Mojžíš s deskami Zákona
Autor: Wikimedia Commons / Creative Commons
Znamení kříže začíná slovy „Ve jménu Otce...“. To je odkaz na prastarou zaříkávací formulaci. Dneska ji vůbec nepoužíváme: „Ve jménu Microsoftu vám přikazuji, abyste používali legální software!“ Dnes ještě právníci v podobném významu používají sousloví „z moci úřední“ či "rozsudek jménem republiky".
Síla jmen různých bohů vždy sloužila k magii, kdy zaříkávající používal jména boha jako nástroj, jakýsi sochor, pomocí kterého chtěl ve světě prosadit svou vůli. Zkrátka manipuloval druhými lidmi pomocí boha. Dodnes věřící mívají sklon uzavírat s Bohem smlouvy – když mi dáš holku, která se se mnou rozešla, tak já zafinancuji hospic. To je stejná manipulativní tendence používat (jméno či sílu) Boha k prosazení své vůle, kterou dříve využívali lidé k magii.
Když se Mojžíš ptá Boha, jaké je jeho jméno (Ex 3, 13), Bůh mu dává vyhybavou odpověď. Odpovídá tautologií: „Prostě jsem, co jsem. Na jménu nezáleží.“ Tautologie jsou v hebrejštině častější než v češtině, ale i my je známe, například v písničce "To ta Helpa" zpíváme "koho je sto, toho je sto". Takže za onou větou není dobré hledat nějaké hlubší významy. Je to jen vyhybavá odpověď s významem – „Moje jméno neřeš!“
V mezinárodní klasifikaci nemocí se vypustil termín debil (IQ mezi 50 až 70) a místo něho zavedl opisný termín lehká mentální retardace. Zkuste nyní někomu zanadávat: „Ty lehký mentální retarde!“ To nejde. To nemá tu šťávu. Bůh udělal to samé. Místo poskytnutí svého jména Mojžíšovi dokládá svou identitu pomocí historické kontinuity a opisem: „Já jsem Bůh tvých praotců. Abraháma, Izáka, Jákoba...“ S tím se též nedá provádět žádná pořádná magie.
Tolik historické pozadí tohoto přikázání. Dnes má přikázání „nebrat Boží jméno nadarmo“ dva významy, které probereme odděleně.
a) nezneužívat Božího jména
Sousloví 'Boží jméno' můžeme vcelku synonymně nahrazovat souslovím 'Boží síla', proto významem druhého přikázání je především „nebudeš zneužívat své schopnosti, moc, možnosti a sociální konexe, které ti dal Bůh, ve své egoistické zájmy“. Jsme povoláni k tomu, abychom sloužili a ne si nechali sloužit, abychom především budovali jeho království (lepší svět) a ne svoje (své přebujelé ego a svou kariéru). Privilegium být Božími dětmi neznamená, že Boha budeme zneužívat jako nejvyšší protekci s poslaneckou imunitou a pocitem nároku na doživotní příjemné požitky. Ne egocentrismus, ale teocentrismus je programovým prohlášením věřícího. Vlastní úspěch a životní spokojenost, ba dokonce i příjemné pocity pak přichází jaksi mimochodem, jako vedlejší, nepřímo zamýšlený produkt správného nastavení celé osobnosti a pravda může též kdykoli vymizet, když to bude Bůh potřebovat. Například v manželství bývá jeden silnější a druhý slabší. Silnější ví, že kdyby chtěl, tak by mohl druhého partnera uřvat, tak trochu si žít na jeho úkor. Ale proto ho toto přikázání drží zkrátka, aby tuto převahu, kterou mu dal Bůh, nezneužíval ve svůj prospěch, ale aby především sledoval zájem celku - manželství, čili v této aplikaci Božího království.
Příklad kombinace prvních dvou přikázání – budeš mít správné hodnoty a nebudeš zneužívat svých schopností – můžeme ilustrovat pomocí toho, jak moderní lidé se snaží maximalizovat příjemné prožitky. City ale mají jeden velký, ale opravdu velký problém - nedají se ovládat vůlí. Kdyby si lidé mohli nastavovat pocit štěstí, kdykoli by chtěli, tak by přestali respektovat realitu. To konec konců vidíme i u lidí drogově závislých. Proč chodit do práce? Proč se přemáhat, když mohu zapálit brčko, být šťastný jako blecha kdekoli a kdykoli? Kvůli tomuto nebezpečí se stává schopnost ovládat své city silou vůle evolučně nevýhodná, proto to nemůže ani v budoucnu vzniknout. Bohužel tento fakt má dokonce zčásti i na svědomí, proč je takové procento depresí v populaci. Prostě ti pohodáři, kteří nerespektovali realitu, vyhynuli.
Jinými slovy pozitivní city nikdy nebyly určeny k tomu, aby se maximalizovaly nad rozumnou míru a vznikají vždy jen jako vedlejší produkt správné aktivity. Nemohou být přímým cílem našeho počínání. Pozitivní odměňovací impulz slouží jen k posílení vhodného chování, tedy jako kostka cukru pro koně, ale nikdy to nemůže být cíl našeho života. To můžeme vyjádřit takto psychologicky nebo teologicky (Bůh nám nedal...), ale význam je stále stejný – prostě to reálně nejde.
Marný hon za příjemnými pocity je pak problém mnoha mých klientů, aniž si to uvědomují. Jejich bohem je příjemný prožitek. Pak s postupujícími životními karamboly jen pomalu a bolestně zjišťují, že z mnoha zacyklených situací jejich života nevede ven cesta, abych tak řekl „suchou nohou“, cesta, která by byla dlážděná jen příjemnými prožitky. Tak se pak klienti plácají od manželky k milence a zpět a nemohou najít trvalý pozitivní pocit, který by jim jasně řekl, kudy vede příjemná cestička z tohoto marasmu. Tomuto jevu říkám marné hledání pocitu subjektivní jistoty, že daná žena je ta pravá. Subjektivní jistota je ten pocit, který máme na začátku zamilovanosti a často nemáme po 10 letech vztahu. Podobné chronické pocity zmaru též provázejí krizi středního věku. Právě při tomto zoufalém hledání pozitivních emocí lidé zneužívají svých možností a schopností, které mají od Boha. Zneužívají svou finanční nezávislost, fakt, že se mohou doma donekonečna vymlouvat na práci a přitom si dělat svoje věci, využívají své charisma na balení dalších a dalších žen atd. Hrozně se snaží svůj život zachránit a hrozně se diví, že o něj v realitě přicházejí. Výsledek je zpackaný život nejen celé své rodiny, ale paradoxně ani ten člověk sám není nijak spokojen. Pozitivní city stále nikde a hlavou duní otázka: „Kde soudruzi z NDR neustále dělají chybu?“
Řešení je tak prosté jako těžké. Totiž uvědomit si, že prostě není cesty, jak se vyhnout všem nepříjemným pocitům. Je třeba zapomenout na vlastní ego. Pak nastavit svůj život tak, jak to je správné, tedy především s ohledem na děti. Ono si to ve většině případů časem sedne a příjemné prožitky jaksi naskočí samy od sebe. Tedy vidíme, že to je kombinace prvního a druhého přikázání. Mít správně nastavené priority (bohy) a nedělat si nároky, kde je nemáme či ani nemůžeme mít. Opět stejný psychologický popis můžeme nahradit jedním teologickým termínem – cesta kříže: „Vezmi svůj kříž a následuj mě.“
Ježíš nám tuto stejnou myšlenku – neopájet se příjemnými pocity – připomíná na několika dalších místech: „Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice.“ (Mt 6, 3) a dále „Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: 'Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit." (Lk 17, 10) Když se lpění na příjemných prožitcích rozumně vzdáme, zažije mnoho lidí pocit úlevy a paradoxně po několika letech, jak se život daří, ty příjemné zážitky samovolně do našeho života vplují – jak je ostatně jejich přirozenost.
Je mi jasné, že odhalit u sebe tyto sklony je velmi obtížné, a to tím spíš, že hedonistickou filosofií maximalizace slasti je protknuta celá naše společnost. Při zpytování vlastního svědomí je pak člověk do velké míry osamocen. Proto je třeba si uvědomit – ano, máme tu Boží přikázání, která o lidech, jejichž bohem je břicho, psala už dávno. Jen jsme tomu divnému jazyku nerozuměli.
Z toho dále vyplývá i paradoxní návod, jak lze maximalizovat příjemné prožitky – snažit se být umírněný asketa. Ano, vypadá to divně, ale žádná novota to není. Což neznáme přísloví: „Jez do polosyta, pij do polotpita“ nebo „Hlad nejlepší kuchař“? Největší požitek z jídla můžeme mít, jen když se mírně týráme hladem čili lačníme. Jde jen o to to samé dělat v jiných oblastech života – sexem počínaje a volnočasovými aktivitami konče. Jedině tak si jich můžeme maximalně užít. Důvod je prostý – mozek vnímá kontrast, ne absolutní hodnotu. Podobně nejčernější černá není absolutní tma, ale je to ta černá barva, která leží podél hrany, kde se stýká bílá a černá plocha. Absolutní tmu vnímá naše oko jako našedlou. Nevěříte? Vyzkoušejte si to, když zhasnete světlo na záchodě či jiné temné místnosti.
b) Dbát na Boží marketing a jeho zájmy, včetně public relations
Druhým významem druhého přikázání je důraz na Boží marketing a public relations, tedy to co Ježíš vystihuje v Otčenáši prosbou „posvěť se jméno tvé“. Svět je totiž stále plný nevěřících a bloudících, kteří o Bohu a o víře mají zkreslené a mylné představy, nebo s námi, s věřícími, tedy s církví, udělali nějakou otřesnou zkušenost. Nehlásáme ale naštěstí sami sebe a nemůžeme se sami sebou chlubit. Tedy chovat se máme tak, abychom dělali dobré jméno své „firmě“ - církvi, víře, nebeskému Otci (2Kor 10, 17).
V praxi to znamená nepoužívat narážky na Boha ve zesměšňujících situacích. Tedy pokud občas zavtipkujeme na adresu Boha, tak by to mělo být laskavé, asi tak, jak to děláme vůči rodičům, které máme rádi. I při tom zvažujeme kontext, ve kterém ten vtip pronášíme.
Na druhou stranu to znamená používat odkazu na Boha v těch situacích, kdy je to na místě. Většina nevěřících neumí nábožensky myslet, slovník věřících je jim nesrozumitelný, nerozumí tomu, kdy věřící vidí působení Boha. Proto je na místě použít odkaz na biblický citát či určité vysvětlení, jak danou situaci řeší věřící. Je třeba mít na paměti, že všichni máme za úkol hlásat víru okolním lidem, protože je to lepší návod na život než to, co vidí v bulvárních médiích.
Toto přikázání má tedy ten význam, co má i svátost biřmování. Každý křesťan je povolán k tomu, aby aktivně a cílevědomě šířil svou víru do svého okolí. Například být misionářem na svém pracovišti v praxi znamená nevyhýbat se rozhovorům o víře, umět ji obhajovat ap. Prostě i když příkazy Desatera jsou formulovány zpravidla jako zákaz (nevezmeš, nezabiješ), je třeba je chápat vždy v aktivním významu – budeš propagovat život duchovní i biologický. Ve stejném smyslu hovoří i evoluce – kdo se nerozmnoží, bude vyselektován, nebo i známé sousloví „náboženství života“, i když při pohledu na dnešní vymírající církev to vypadá spíš jako vtip (nejsou kněží, nejsou věřící).
Úvodní díl výkladu desatera byl publikován v únoru.
Text je ukázka z připravované knihy Sex a partnerské vztahy z pohledu pastorální psychologie, kterou vydá Portál.
