Seznamka
Ženy pod Husovou kazatelnou v Betlémské kapli
Traduje se, že odpůrce nemáme překonávat doložením jeho největší slabiny. Naopak se máme vyrovnávat s jeho nejsilnějšími stránkami. Katolický teolog a církevní historik Tomáš Petráček ve svém shrnutí dějin českého křesťanství vyslovil řadu faktů, jež musí brát v úvahu i ten, kdo má jiný úhel pohledu. Avšak v řadě případů se dopustil zúžení, jež vymezuje scénu dle jeho vlastních představ. Pokusme se proto, aniž bychom pomíjeli doložené skutečnosti, poukázat na fakta, jež byla pominuta. I kontext, jenž nebyl brán v úvahu:
1. Písmo svaté roznětkou exploze
Co se dálo v úsilí o reformu „před reformací“, míněno světovou? Tak v Čechách, generaci před Husem, Matěj z Janova, duchovní žák Milíče z Kroměříže, kazatele, učitele a zakladatele sociálních ústavů, sepsal unikátní Pravidla Starého a Nového zákona, v nichž hledal klíč k Písmu svatému i analyzoval zpronevěřilou církev. Radikálnější ve svých úsudcích než Hus, ale také ústupčivější, byv pokárán biskupem, vždy odvolal a zabýval se dále studiem Písma a psaním. Připomeňme ještě Husovo kazatelství v Betlémské kapli. Zde v návaznosti na Milíčovo sociální dílo, pod Husovou kazatelnou, byly jeho posluchačkami jak bývalé prostitutky, tak královna Žofie. Samotnému Husovi bylo při jeho procesu mezi hlavními tezemi vyčítáno, že „Jediná jest církev pravá, souhrn předurčených“ a „Nikdo nemá náměstnictví Kristovo, leč by jej následoval v mravech; papež, který žije neřestně a lakotně, je náměstkem Jidáše a synem zatracení“. Lze jistě Husa i spíše chápat, když se připomene, že vše prožíval v situaci trojpapežství, kdy papež svolávající Kostnický koncil, Jan XXIII., vlastním jménem Baldassare Cossa, posléze sesazený, hrozným odkazem bránil svým nástupcům přijmout jméno Jan, až se toho konečně odvážil blahoslavený Jan XXIII., vlastním jménem Angelo Giuseppe Roncalli. A na koncilu svolaném právě jím, II. Vatikánském, vzpomněl příznivě Husovu památku arcibiskup Beran.
Bezesporu nárůst vzdělanosti přispěl k tomu, že gramotní nebyli již jen klerici a nemnozí šlechtici. Číst a psát uměl i úzký kruh měšťanských vrstev. Platilo to o dceři literáta Tomáše ze Štítného a sám pozdější papež Pius II., Aeneas Silvius Bartholomeus Piccolomini, se v Kronice české vyjádřil o táborských ženách, že mnohé znají Bibli lépe než nejeden římský kněz. Nešlo přitom o národní, jen český úkaz. Bible byla již překládána do národních jazyků. Nebylo třeba moru, jak někteří uvádějí, aby se gramotní laici a nižší klerus radikalizovali. Stačilo Písmo svaté. Zažehlo v horlivých křesťanech touhu po obnově křesťanského života v církvi i ve společnosti. A je jedno, zda zůstali se svými komunitami plně ortodoxními, jako syn bohatého kupce František z Assisi, nebo se z ní posléze vyklonili, jako lyonský kupec Petr Valdenský z Lyonu, který ještě ze svých peněz stačil pořídit překlad Bible do lidového jazyka, a její zvěst vedla později k vydělení oslovených vrstev společnosti z církve, jež je nezávislá podnes a přitom si podržela pacifistický ráz. Podobně v Anglii překlad Písma, profesora Jana Viklefa, do lidového jazyka, vedl ke hnutí tzv. lolardů, kteří pak byli krvavě potlačeni. Konečně je přece známo, že roznětkou Lutherovy reformace byl jeho překlad Bible do vyloženě lidového jazyka a přístupný díky knihtisku gramotným vrstvám obyvatelstva v Německu.
2. Nejen materiálně technická základna, ani mor
Byl to oblíbený fígl marxistických dějepisců, když každé společenské hnutí, i hnutí mysli, bylo určeno rozvojem kapitálu, třídními hledisky, rozvojem trhu, hospodářství a stavem deklasovaného obyvatelstva. Konečně i takový mor mohl být spouštěčem dění. Zevšeobecňovat, zjednodušovat a hledat umanutě společného jmenovatele, nás může zavádět do slepé uličky a být projevem ideologie, kterou všemu dění nadřadíme. Dílčí postřehy mohou znít přesvědčivě, kontext ale uniká.
Husitství nebylo uniformním hnutím, ani církví. Ve stadiu zrodu husitství se chiliasmus snoubil s pacifismem. I poutě na hory byly pokojné, než vešlo ve známost svolání a blížící se příchod křižácké výpravy. Extrémní Adamity, Žižka coby inkvizitor nechal upálit. Přitom slavný vojevůdce měl v Táboře silnou opozici, včetně vynikajícího, radikálnějšího teologa Mikuláše z Pelhřimova („Kristus je dokonaleji přítomen při křesťanech než ve svátosti“). Oproti jeho přístupu byly ovšem Čtyři pražské články mnohem mírnější. Jeden z nich právě Mikuláš hájil v disputaci na Basilejském koncilu - o trestání veřejných hříchů v církvi u duchovních i světských osob. Ostatně Žižka opustil pro neshody Tábor a vedl orebitské polní vojsko, po jeho smrti zvané Sirotci. A fanatismus? Stoupenci husitské Prahy poté, co krev Jana Želivského protekla pod vraty Novoměstské radnice, byli krajně konzervativní. Spíše mírnější byla i další města. Vyloženě přepjatější byla polní vojska, po smrti Žižky vedená Prokopem Holým. Skončila po porážce u Lipan. Celé hnutí, posléze pod arcibiskupem Janem Rokycanou, bylo spíše kompromisní povahy. Co všechny proudy spojovalo? Společný program, Čtyři pražské články, dosti umírněné: 1. svobodu hlásání slova božího; 2. přijímání pod obojím způsobem pro všechny; 3. zákaz světského panování kněží; 4. trestání smrtelných hříchů a závažných neřádů ve všech stavech. Husité o nich jednali s basilejským koncilem, aby posléze byly zúženy na rozhodčí institut, tzv. „Chebského soudce“. Ve sporných otázkách mezi koncilem a husity se mělo rozhodovat: „podle zákona Božího, praxe Kristovy, apoštolů a prvotní církve, svatých koncilů a učitelů, kteří se pravdivě o něj opírají.“ O čtyřech pražských článcích se jednalo s koncilem. Jak pikantní, když jejich poselstvo přijíždí do Basileje a články vysvětluje a hájí ...
Dnes jsou všechny čtyři články v Římskokatolické církvi svým způsobem platné: laici běžně ve farnostech přijímají chléb i víno, kněžstvo se v podstatě nepodílí přímo na světské moci, praktikuje se rovnost kněžstva i laiků před zákonem. Mimo bohoslužbu a církevní úřad smějí laici svobodně hovořit a publikovat, co chtějí, i když s nimi učitelský úřad v dané věci nesouhlasí, nanejvýš je napomene.
3. Nad husitský rámec: Jednota bratrská, aneb když méně je více
Již jsme naznačili, že řekne-li se „husitská církev“, musíme se ptát, jaký proud tohoto hnutí máme na mysli. Konzervativní část se přidržela kompaktát, smlouvy přidržující se Římskokatolické církve. Většina podobojí, po nástupu světové reformace, se k ní přiklonila, převážně v luterském hávu. Tím se církevní situace zjednodušila a vedle evangelického a katolického směru zůstávala ještě Jednota bratrská. Trpěná zprvu arcibiskupem Rokycanou, který si nepřál ji pronásledovat. I proto odchází bratři (od poloviny 15. století) do vesnického ústraní, aby praktikovali svůj sen o živé zbožnosti a náročném následování Ježíše Krista, jako výhradního Pána církve. Z jejich pohledu vedle jiných jednot, katolické, valdenské, pravoslavné a jiných. S odkazem Chelčického zde byl silný odkaz nedůvěry vůči společnosti trhu, sobecky uzavřeného za městskými hradbami. A církve, jejíž síť byla rozedrána mocnými tohoto světa i církve.
Začátkem 16. století, když Jednota ustoupí ze svých krajních pozic, se do měst vrací a bratři se stávají stále více významnou složkou společnosti, vzdělanosti a kultury. Z osobností, jmenovitě např. Lukáš Pražský, Jan Blahoslav, Jan Amos Komenský. S evangelíky bratři dokonce přijmou společnou Bratrskou konfesi, jež jim dodává jistou legitimitu za tolerantně laděného císaře Maxmiliána. V závěru působení Jednoty je zde excelentní dílo Bible kralické, překládané i z biblických jazyků, řečtiny a hebrejštiny, netoliko z latinské Vulgáty. Ostatně i pozdější, výborná, katolická Svatováclavská bible Kralickou v nejednom ohledu následovala. Zřejmě i v tom byl odkaz Jednoty bratrské – jak ve stadiu zrodu, tak na samém konci jejího působení.
4. Náboženská svoboda - rekatolizace - tolerance
Unikátním v evropském rozměru bylo spolužití římskokatolické a reformní tradice v českých zemích. Určitou analogii by bylo možno nalézt ve Francii. Jindřich IV. Navarský, přeživ masakr Bartolomějské noci (1572), se z hugenota stal katolickým králem Francie. Jak se tradovalo, „Paříž přece stála za mši“. Netřeba mu však křivdit a je třeba uznat, že Nantským ediktem přispěl, byť k časově omezené svobodě vyznání (do roku 1685). Byl nastolen mír a jednota Francie byla utvrzena. Dělo se tak žel v protipohybu k vývoji v Evropě. Podobně dopadl nepsaný český náboženský smír, jímž byli vázáni vladaři, konečně roku 1609 stvrzený císařem Rudolfem II. i de iure.
V Evropě se žel ubíral vývoj jiným směrem. Po třicetileté válce nešťastným, mocenským principem: čí zem – toho náboženství.
Mezi Tridentem a II. Vatikánem jsou čtyři století - a postoje protestantské i římskokatolické strany se posunuly. Přístup k sobě navzájem se proměnil v míře, kterou žádný „futurolog“ 16. století nedokázal předvídat, o ekumenických vztazích nemluvě. Snad dnes jsme již tolerantnější. V pohledu na formy a reformy církevního života, byť si ponecháváme svůj vlastní postoj, opírající se o tradice, jež jsou blízké právě nám.
Článek Tomáše Petráčka Rekatolizace českých zemí jako re-christianizace a re-inkulturace najdete zde.
Jan Kašper je farářem Českobratrské církve evangelické v Brandýse nad Labem. Publikuje v církevním i denním tisku.
