Poslední vrchol

Záběr z filmu Poslední vrchol
Autor: poslednivrchol.cz

Poslední vrchol přišel do našich kin jakoby přímo načasovaně, v období, kdy většinová společnost církev vnímá především jako zdroj problémů, ať už jsou to emoce kolem restitucí, nepochopitelně zraňující výpad kněze vůči truchlící rodině mladičkého Filipa, či nejnověji pak havlíčkobrodský skandál. Zdaleka nemusíme citovat jen bulvár, i v serióznějších mediích se probírá krize církve. A nejde jen o to, že se přetřásají staronové pedofilní a jiné aféry, jakož i kněžská selhání všeho druhu. Jde o diskuse o samotném smyslu služebného kněžství v jednadvacátém století.

Nezáleží na tom, které století píšeme. Povolání ke kněžství znamená totiž ve všech dobách charisma, přesněji řečeno Charisma s velkým Ch. Nikdo si je nemůže nárokovat. Vždyť ani apoštolové nevystupovali sami za sebe, nýbrž jen z pověření Pána, který si mezi všemi svými učedníky vzvolil právě je, svých dvanáct, a svěřil jim kněžskou moc.

Právě takovým charismatickým knězem byl Pablo Dominguez. A ne snad proto, že měl doktorát z teologie a filosofie, byl děkanem teologické fakulty a ve svém hlavním oboru, logice, byl špičkovým vědcem. Ale proto, jak se sám charakterizoval, že je „kněz, kněz a zase kněz“. Nejde ani prvoplánově o to, že měl mnoho darů: mimořádné nadání, klidnou a radostnou povahu, dobrou fyzickou kondici a pěkný vzhled. Podstatné je to, jak dovedl všechny tyto své hřivny zúročit, dát cele do služeb svého kněžství.

Je jisté, že za svého života byl známou osobností ve svém okruhu – mezi teology a filosofy, seminaristy, měl mnoho přátel, a to i mimo církevní kruhy, byl respektován i ateistickými novináři. Sám sebe určitě nepovažoval za nějak mimořádného a světová veřejnost o něm mnoho nevěděla. Jeho charisma vyšlo v plné síle najevo až v bráně do věčnosti, kterou se pro něho stala španělská hora Moncayo.

Nejeden kněz miluje hory. To není náhoda. Vždyť horské vrcholy jsou místa, kde se nebe dotýká země, a tak není divu, že hora už od úsvitu lidských dějin byla považována za symbol Boží přítomnosti, za místo, kde Bůh hovoří s člověkem. Staří Řekové byli ve svých představách poněkud naivně konkrétní, když si umístili kolektivní sídlo svých bohů na oblaky zahalený Olymp. Starý Zákon byl na rozdíl od nich velmi spirituální; vyvolený národ se setkával se svým Bohem na vrcholcích hor. Už pro Abrahama, který dosud neznal Boží jméno, měla klíčový význam hora Moria, pozdější Chrámová hora v Jeruzalémě. Zde došlo k jakési „ratifikaci“ smlouvy mezi Hospodinem a Abrahamem, praotcem vyvoleného národa. Byla to přelomová událost v dějinách spásy. Mojžíšovi se Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův představil svým jménem, „Jsem, který jsem“, v podobě hořícího keře na hoře Choreb a pak na hoře Sinaj mu předal desky s Desaterem. V závěru svého poslání Mojžíš vystoupil na horu Nebo, aby  tam zemřel, přesněji řečeno, přešel do čtvrtého rozměru, protože jeho hrob nebyl nikdy nalezen.

I Pablo Dominguez vystoupil na svou horu Nebo. Stala se jí aragonská dvoutisícovka Moncayo, poslední ze španělských hor, kterou ještě nezdolal. Na rozdíl od Mojžíše byl mladý a plný síly a jeho poslání se ani zdaleka nemohlo jevit jako ukončené. Z čistě lidského hlediska došlo k nepochopitelné, šokující tragédii: při rutinním sestupu se za nejasných okolností zřítili dva zkušení horolezci. Ovšem vzápětí přišla překvapivá útěcha, protože právě Pablův průchod branou věčnosti odstartoval neobvyklé svědectví o tom, co může znamenat kněžství.

Na první pohled by se mohlo zdát, že celých osmdesát minut filmového dokumentu je jeden jediný chvalozpěv, až poněkud jednotvárné laudatio. Je to bezesoru neobvyklý film. Musím přiznat, že i já jsem očekávala spíš hraný dokument a zpočátku mě nijak nenadchly četné „mluvící hlavy“, režisérem počínaje. Až asi tak v polovině jsem pochopila, že síla tohoto dokumentu je v jeho autentičnosti. Pablo Dominguez se zapsal do srdcí všech, s nimiž se kdy setkal. Stal se názorným příkladem, že v knězi nemusí a nemá být nic staromládeneckého, svatouškovského, podivínského, odtrženého od reality, úzkostného, depresivního, nudného. Podstatné je i to, že kněz může prožívat tolik diskutovaný a zpochybňovaný celibát v intimním vztahu s Bohem – a pak s ním nemusí mít žádný problém.

Příběh kněze Pabla Domingueze ve mně vzbudil vzpomínku na odchod Jana Pavla II., i když všechny vnější okolnosti jsou úplně odlišné. Jde o podstatu věci, a tou je autentické svědectví o Bohu, smyslu lidského života a služebného kněžství. I v jednadvacátém století platí ono dávné: „Ty jsi kněz navěky, podle řádu Melchisedechova.“

Tento dokument bych doporučovala zhlédnout všem těm, kdo hledají, a zatím o církvi a kněžství vědí jen to, co jim servíruje bulvár.