Ilustrační foto: Pravoslavný kněz vyjadřující podporu demonstrantům během střetů v Kyjevě v roce 2014
Autor: Unframe.com / Mstyslav Chernov / Creative Commons
Rozhovor s publicistou Bohdanem Kopčákem, který má ukrajinské kořeny a pracoval jako zpravodaj z Ukrajiny a Ruska pro slovenskou tiskovou agenturu. Rozhovor vedla Magdaléna Trusinová.
Které dějinné události musíme mít na paměti, když chceme porozumět situaci na Ukrajině?
Je jich poměrně dost, vyžadovalo by to dlouhé studium odborné literatury, které by možná stejně k ničemu nevedlo. Ideální by bylo sejít se s pamětníky, navštívit různé regiony Ukrajiny, nahlédnout do pár knih nebo časopisů a ozřejmit si, že dějiny Ukrajiny nebyly černobílé. Varoval bych zejména před zjednodušením, že západ Ukrajiny je pro-západní a východ pro-ruský, nebo že se někde vyskytují banderovci a někde slušní lidé. Neplatí to, slušní lidé jsou všude a stejně tak špatní lidé se najdou na severu, západě, východě i jihu Ukrajiny.
Je pravda, že na Ukrajině je dodnes velmi živě diskutovaným tématem druhá světová válka?
Ano, je to velice silné téma. Přes Ukrajinu prošlo válečné dění několikrát. Navíc když se podíváme na dělení Polska z roku 1939, vidíme, že některé jeho oblasti se najednou staly součástí Sovětského svazu. Tito lidé zažívali první totalitu a příchod Němců brali jako její konec. Pak se znovu objevili Sověti, kteří se obyvatelstvu mstili za spolupráci s Němci, ať už byla domnělá, nebo skutečná.
A tím se dostáváme k tomu, jakou roli za druhé světové války hráli na Ukrajině banderovci?
Toto hnutí je i v českém prostoru obestřeno řadou různých omylů či polopravd a představ. Ale uvědomme si, že na západě Ukrajiny ozbrojený odpor trval až do roku 1953. Což bylo umožněno tím, že povstalci měli podporu vesnického obyvatelstva. A to i za cenu tvrdých represí. Na druhou stranu někteří historikové upozorňují, že ne všechna zvěrstva, která jsou banderovcům připisována, skutečně spáchali oni. Někdy to byly sovětské speciální oddíly. Jejich příslušníci se převlékli za banderovce a nechávali na místech činů vzkazy „tady byli banderovci“, ovšem podle pravopisných chyb lze snadno dokázat, že nešlo o Ukrajince. Opravdu, mějme na paměti, že historie na Ukrajině byla složitá.
Z historie se teď přenesme do současnosti. Dějiny by nám také mohly pomoci při odhadování blízké budoucnosti. Dá se očekávat další rozpad Ukrajiny? Tedy že odtržením Krymu se územní drolení nezastaví?
Kyjevská vláda se bude snažit federalizaci zabránit. Hlasy volající po federalizaci totiž přicházejí z Moskvy. Já osobně to vnímám tak, že by šlo jen o možnou záminku pro anexi další oblastní na jihu a východě Ukrajiny. Po čase by se ukázalo, že federalizace tak úplně nefunguje a šup do Ruska. Dnes si může každý na Ukrajině mluvit, jak chce. Může si založit spolek, může zpívat nebo vyšívat, může si dělat, co chce. Ukrajince netrápí, že by potřebovali větší regionální autonomii. Lidi trápila korupce, překážky pro podnikání a také to, že daně platí jen ti nejmenší a nejslabší a naopak ti nejsilnější ještě dostávají státní subvence.
Protesty na Ukrajině začaly spontánně v noci 21. listopadu 2013, den poté, co ukrajinská vláda pozastavila přípravy pro podpis asociační dohody s Evropskou unií
Autor: Wikipedia.org / Evgeny Feldman / Creative Commons
Tím se dostáváme také k tomu, o co usilovali protivládní demonstranti nejen na kyjevském náměstí Majdan. Student ETF UK Milan Balahura v rozhovoru pro Rádio Wave mluvil o Majdanu jako o vyjádření určité potřeby duchovní obnovy.
Bezpochyby ano. Bylo zvláštní, že k lidem na Majdanu se z řečnických tribun i v kuloárech obraceli představitelé různých konfesí a různých směrů pravoslavné církve. Lidé poslouchali řecko-katolické kněze v situaci, kdy většina z nich byli pravoslavní. Demonstranti se společně modlili – víte, na Ukrajině jsou lidé obecně velice zbožní. V Kyjevě je to asi podobné jako ve velkých městech v Evropě, ale na Majdanu to bylo jiné. Bylo tam hodně lidí z východu Ukrajiny, různých věkových kategorií, různých povolání a zároveň společně cítili ohrožení a nebezpečí. Hledali nějakou oporu a modlitba jim tou oporou bezesporu byla.
Jakou roli církve hrály při majdanských protestech?
Nešlo o zásadní roli. Ale přítomní kněží poskytovali lidem, kteří tam byli, morální, duchovní oporu. Často nešlo o církev jako o instituci, ale o jednotlivce. Nepochybuji o tom, že někteří kněží tam byli bez toho, aby měli souhlas svých představených nebo nadřízených. Bylo v tom hodně spontánnosti, ale na druhou stranu to tam fungovalo trochu jako v továrně. Někdo nemohl stát na náměstí, a tak přinesl jídlo nebo dřevo, další přispěl penězi. Fungoval takový zvláštní fenomén, že lidé na Majdan jezdili na prodloužené víkendy, byli tam tři, čtyři dny, pak se zase vrátili studovat, pracovat a někdo jiný je vystřídal. Tím bych chtěl vyvrátit tvrzení bývalé ukrajinské vlády, že na Majdanu stojí nezaměstnaní, které někdo platí. Naopak. Lidé tam byli za své peníze, utíkala jim mzda, ale byli odhodlaní vytrvat a ukázat, že už toho mají dost. Když jsme pak viděli statky, jaké nashromáždili představitelé moci, nejen bývalý prezident a jeho rodina, ale také třeba generální prokurátor… Nechme stranou, jak nevkusná ta jeho vila byla, ale jak mohl vést justici správným způsobem, když byl korupčníkem?
Jaké je postavení židovské menšiny na Ukrajině?
V souvislosti s židovskou menšinou se na Ukrajině zmiňuje skupina velmi vlivných podnikatelů nebo lobbistů, kteří se k židovství veřejně nehlásí, ale jsou za Židy považováni. Směřuje vůči nim řada výtek, některé jsou až nefér. Jsem ale přesvědčen, že na Ukrajině každý může vyznávat svoji víru a nikdo na nikoho netlačí, aby konvertoval nebo aby nechodil do svého kostela nebo do synagogy. Dějiny Ukrajiny a Židů jsou velice provázané. Někdo by mohl namítat, že tam bylo hodně krve, ale musíme mít na paměti historické souvislosti. Proč tomu tak bylo? Souvisí to s politikou ruského impéria, které nedovolovalo Židům usazovat se na území současného Ruska, ale pouze na okraji říše. V některých oblastech to potom vedlo k vyšší koncentraci a pak se někdy těžko hledaly modely soužití. Na druhé straně třeba město Umaň je důležité poutní místo pro Izraelce, kteří tam přijíždění uctít památku slavného chasidského rabína Nachmana z Braclavi. Dějiny Židů a Ukrajiny jsou hodně provázané, nicméně jsem si jist, že vzájemné vztahy se přinejmenším v posledních dvou desetiletích zlepšovaly.
Při referendu o budoucnosti Krymu se 97 procent voličů vyslovilo pro připojení k Rusku. Legitimitu referenda zpochybňuje EU, Spojené státy a další. Jednou z výrazných skupin, které referendum bojkotovaly, byli Tataři, vyznáním muslimové. Proč?
Krymští Tataři jsou velice organizovaná, semknutá komunita. Prošli si velice složitým vývojem. Po skončení války, která na Krymu probíhala v letech 1941 až 1944, byli krymští Tataři (tehdy asi 185 tisíc lidí) spolu s řeckou menšinou (čítala asi 70 tisíc lidí) obviňováni z kolaborace s nacisty. Částečně to byla i pravda, ale musíme vzít v úvahu, že sovětští vojáci utíkali často velmi překotným způsobem před Němci a nechávali obyvatelstvo napospas. Německá správa trvala na Krymu docela dlouho a není divu, že se s ní někteří obyvatelé prostě naučili vycházet. V roce 1944 byli krymští Tataři do jednoho deportováni do sovětské střední Asie. Odtud se velice složitě vraceli na začátku devadesátých let. A úřady na Krymu jim říkaly: „My pro vás nic nemáme. Ani práci, ani adresu. Váš dům nestojí, nebo už patří někomu jinému. Vy nemáte žádné dokumenty. Co byste chtěli?“ Původně žili Tataři na krymském pobřeží, dnes jsou spíše ve vnitrozemí, kde si vlastně násilně zabrali část území a až později to bylo legalizováno. Jde o velmi jednotnou skupinu a obávám se, že pokud dojde k tomu, že na ni nová ruská správa začne vyvíjet nějaký nátlak, což se dá očekávat, nelze vyloučit, že se krymští Tataři mohou uchýlit k nějaké formě partyzánské války. Podruhé se už nikam stěhovat nechtějí.
V Moskvě a dalších městech protestovaly proti zásahu na Krymu desítky tisíc lidí – kdo je to, ruská opozice? Opoziční parlamentní strany zábor Krymu od začátku podporovaly…
Demonstrace proti ruské okupaci Krymu bylo jedno z největších a nejlepších překvapení, jaké mohlo z Ruska přijít. Říká nám to, že ne všichni jsou tam „padlí na hlavu“. Ne všichni ztratili soudnost a ne všichni chtějí, aby se ruské – velké – území ještě o kapičku zvětšilo. To, že demonstrovat nepřišlo padesát lidí, které by policie snadno všechny pozatýkala, ale že jich v Moskvě bylo 50 tisíc, nemluvě o dalších městech, kde jsou možná represe úřadů ještě drastičtější a sofistikovanější, je pro mě zárukou, že se Rusko ze své nemoci může vyléčit. Nevíme, jaká bude cena léčby, nevíme, jak dlouho bude trvat, ale víme, že nějaké zdravé buňky tam zůstaly.
Rozhovor vznikal pro ČRo Plus a pro časopis Protestant.