Seznamka
Jiří Zajíc
Autor: archiv autora
Když se na různých skautských kurzech ptám účastníků, co je podle nich tím, na čem většině ostatních lidí u nás dneska záleží nejvíc, pravidelně nejdřív uvedou, že jsou to peníze. Přitom všechny výzkumy za posledních 25 let ukazují něco úplně jiného: že minimálně pro 90 % lidí je nejdůležitější mít dobrou rodinu, dobré přátele, žít v hezkých vztazích a zdravém životním prostředí. Peníze se vyskytují až na nějakém 13. nebo i 15. místě. Jisté je, že mezi tím, co by si lidé hlavně přáli – a tím, co se zdá nakonec v praktickém životě vítězit, zeje ohromná propast. To samo o sobě jistě není žádné nové zjištění. Vždyť už apoštol Pavel si skoro před dvěma tisíci let v listu Římanům trpce stěžuje: „Chtít dobro, to ještě dokážu, ale uskutečnit ho už ne.“ Ale to, co mě na tom čím dál tím víc trápí, jsou hlavně tyhle tři věci.
Předně to, co si aspoň u sebe docela často a jasně uvědomujeme – totiž právě ten zásadní rozdíl mezi našimi docela dobrými úmysly a dost ubohými výsledky, takže si i ty nedobré výsledky dokážeme nějak omluvit a odpustit, mnohem méně vztahujeme na ostatní. U nich snadno a rychle předpokládáme rovnou špatné úmysly. A to se pak také snadno soudí a hněvá.
Pak je tu ta druhá záležitost. Nejen naše zkušenost – například rodičů a vychovatelů, ale i dlouhodobé výzkumy ukazují, že v naší části světa klesá schopnost lidí uskutečňovat svá dobrá předsevzetí a úmysly. Už skoro před dvaceti lety to konstatoval šéf známého výzkumu evropských hodnot salzburský sociolog a teolog Paul Zulehner. Upozorňoval tehdy, že to, co se mnohdy zvláště u mladších generací jeví jako nemravnost, je ve skutečnosti neschopnost naplňovat to, o čem sami vědí, že by bylo správné. A po téhle nakloněné rovině se zatím suneme dál.
A to souvisí s tím třetím problémem: docela ochotně se zbavujeme právě toho, co by nám pomohlo obrátit směr. Ne, že by neexistovalo nepřeberně rad, jak tohle všechno zlepšit. Každoročně vychází spousta zajímavých knih, které obsahují množství podivuhodných moudrostí. Jen namátkou: Návod na šťastný život; Sedm ztracených tajemství úspěchu, Přemýšlej a zbohatni, Kurz duševní rovnováhy, Co dělat, aby nám bylo hezky, Zázrak pozitivního myšlení. Všechno mi to připomíná jednu dávnou pohádku o malém klukovi, který toužil být skvělým brankářem. A kouzelník mu poradil, že jakmile vyřkne formuli „Míči, míči, míči slyš, že jen ke mně letět smíš“ – bezpečně míč chytí. Jak tušíte, nechytil žádný, protože dřív, než tohle ze sebe vysoukal, už ho měl v síti.
Čím dál tím méně vydržíme nějakou zátěž: fyzicky, duševně a natož duchovně. Chceme se pořád cítit dobře – a ono je to čím dál tím těžší. Nechali jsme si namluvit, že každý je strůjcem svého štěstí, a proto se ho snažíme získat bez druhých a často i na jejich úkor. Když pak naše snahy o dobré pocity a úspěch nevycházejí, rychle se náš svět sype, protože není nikdo a nic, oč bychom mohli opřít svou důvěru a naději.
Myslím, že právě velikonoční událost je nabídkou vidět tu naši situaci dostatečně realisticky – a proto i navzdory všemu nadějně. V průšvihu jsme všichni. Proto nám mimo jiné pomůže více laskavosti a spolupráce než konkurence a pohoršování se nad druhými. Bez oběti se z téhle šlamastyky určitě nedostaneme. Ten, kdo ji přináší, nemívá moc dobré pocity, zato účinně přispívá k záchraně. A konečně – ta záchrana naštěstí nezávisí jen na nás. Závisí také na nás, ale Bohu díky, ne především. Ony totiž všechny opravdu důležité skutečnosti našich životů nejsou v prvé řadě dílem našich zásluh, ale jsou darem. Tohle zjištění člověka osvobozuje. K vděčnosti. Moc vám přeju, abyste pro ni v této velikonoční době nalezli ten správný důvod.
