Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Creative commons
Kolik z nás říká o svém faráři (a nemusí jít jen o římsko-kat., ale i řecko, protestanty): „je to můj kámoš, jdu s ním rád na pokec, do kina, na večeři či pivo nebo víno“?
Jak vlastně dobře známe osoby, které nás mají duchovně vést? Kteří nám dávají rozhřešení, kárají či povzbuzují ve zpovědnici, kážou o životě či smrti, lásce a utrpení?
Když mi bylo 20 let, odpovídal bych: minimálně. Asi vím, kdy má narozeniny, jaké ponožky nechce k Vánocům a jestli je prchlivý. Zcela určitě bych ho dokázal povrchně odsoudit, protože jako věřící mám přece patent na posuzování druhých.
Pak jsem odešel na vysokou. Tam jsem poznal jednoho Slováka, kněze, který byl fajn. Zpovídal mne na lavičkách, při chůzi kolem řeky. Šli jsme občas na víno. Naše studentské mše vedl generální vikář Robert. Zjistil jsem, že je to spolužák mého táty. Stali jsme se přáteli. Seznámil mne s biskupem a já zjistil, že to není jen starý muž, co nosí hůlku, snad aby se podpíral při mši, a čepici, aby na něj nepršelo, když jde také ven z kostela, ale celkem prima chlap, který má své vady, ale i přednosti.
Šel čas a dostali jsme v Karlových Varech nového děkana. Vyhodil mne z kostela, protože jsem přišel na protest proti němu v paruce na bohoslužbu (katolíci často nemají rádi, když jim biskup změní jejich oblíbeného faráře). Přerušil mši a čekal, dokud neodejdu. Stali se z nás po mnoha letech přátelé. Zjistil jsem, že umí dobré vtipy a dobře vaří, což mne vždy potěší.
Jak jsem opět trošku zestárl, začal jsem studovat kanonické právo, kde nás je cca 55. 50 jich je kněží či řeholních panen. Každý měsíc po 3-4 dny s tolika faráři a sestrami je zajímavé poznání. Během měsíců a let se z nás s některými stali přátelé. A víte, co jsem zjistil:
Chodíme spolu na pivo či víno. Dost kněží umí dobré vtipy o Ježíši, církvi, rádi si dělají humor sami ze sebe. Rádi se dívají na filmy. Chodíme spolu do kina třeba na sci-fi, horory, ale i akční filmy. Pak rozebíráme Pána Prstenů, resp. Šmaka, zdali má více peněz než třeba Vatikán.
S jinými rádi trávíme večery i s manželkou. Ta třeba vaří, a protože nemá ráda unifikantnost svátosti smíření, tak jeden řecko-katolík ji zpovídá při vaření. Možná to někoho pohorší, ale není důvod. Vysvětlil nám, že podle Tradice věřící nechodili za apoštoly za strom, aby jim řekli své tajnosti, ale apoštolové chodili po domácnostech, kde si povídali a zpovídali.
Při tom všem jsme si s manželkou uvědomili, že je nám líto, že nikdy žádný kněz do našich rodin, než jsme se vzali, nezavítal (byť má teta byla řeholnice). Znali jsme rodiny, kam občas kněz zašel na oběd, ale těch rodin bylo velice málo. Mnohem více jsme znali rodin, kam nepřišel nikdy.
Je to zajímavé poznání. Proč osoba, která mne vidí nejméně 1x týdně v lavici po cca 10 let, nepřijde za mnou domů a nechce mne poznat? Kázání v kostele je bezva věc, ale mnohem více o Bohu se dozvím při obědě, kde se mohu ptát i na nejasnosti při řeči řečené.
Tak jsem se svých spolužáků (a spolužaček, které také tolik nechodí) zeptal: „Jak často chodíte mezi své farníky na oběd, na víno, na koleno, bůček či chipsy?“ „Málo,“ zněla odpověď.
A proč? Protože nás farníci nezvou, pravděpodobně proto, že se se stydí. Důvodů, proč se stydí, je mnoho. A také občas se stydíme my. Jak se zachovat, když se lidé začnou před námi při obědě hádat? Máme je poučovat či nabádat ke smíru, kdy neznáme historii…? Potěší to mé farníky? Je to správné, to ano, ale… A krom toho velmi často na sebe farníci žárlí. Když se vám v jedné rodině zalíbí více než v jiných (a my farníci si také své přátele vybíráme – pozn. autora), můžete být sebelepší, ale přesto budete do některé rodiny chodit raději než do jiné. To se však časem roznese a začínají boje o faráře, resp. intriky v rámci společenství.
Ale většina z nás touží být více ve společenství našich farníků. Ne jen při akcích farnosti, ale předně v soukromí. Moci více lidi poznat do hloubky, dokázat jim pak účinně poradit a pomoci. Vždyť sloužit jsme přišli lidem a ne být zavření na farách, kde opravdu zavřeni jsme, jako na hradu, kam málokdo přijde.
Jak jsem poznal osoby zasvěcené Kristu, většinou jsou to bezva lidé. Lidé toužící po společnosti, ale lidé, kteří si mají právo volit své známé a blízké. Ano, dali se do služby nám a mají být v obecném pohledu zde pro nás všechny, ale mají právo se rozhodnout, komu budou farářem a komu přítelem. A čekají na naše pozvání. Do našich životů. Vím, že jsou často osamělí, protože opustili kvůli nám svět, ale přesto svět by na ně neměl zapomenout. Žít pro Boha je krásné, ale je to kříž, který bychom měli z lásky k těmto lidem pomoci jim nésti.
A proto, až uvidíme našeho faráře, zkusme se na něj podívat jinýma očima. Ne jako na osobu, která má být lepší, než jsem já, protože stojí u oltáře a povídá mi o ctnostech; osobu lepší, protože omluvit si vlastní hřích je lidské, stejně jako je lidské chtít po farářích, aby se chovali svatě (vždyť nám o tom káží), ale podívejme se na ně jinak: je to kluk (či holka) jako jsem já. Má stejné bolení zubů jako já, má stejnou mámu, tátu (jen naštěstí ne tchýni (má milá druhá maminka mi odpustí) jako já, má s nimi také problémy či radosti. Má rád možná stejné filmy, knihy, hudbu. Rád se dívá v TV na fotbal či hokej. Co ho zkusit pozvat? Asi poprvé odmítne, možná se lekne, co se děje, ale co mu dát trpělivost? Já zde žiji dlouho, on sem přišel před pár lety a za pár let zase půjde (a to bolí). A co klobása a červené? Co takhle večer po mši?
Jsou kněží špatní, ale i dobří. O těch špatných se často píše, byť jich tolik není. Těch dobrých je mnohem více, nemusíme o nich nutně psát, ale pojďme o nich povídat. Ale to je nejdříve musíme poznat, a tak je pojďme někam pozvat…
O neděli Božího milosrdenství LP 2014.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Ronald Němec, Ph.D., je advokát, šťastný manžel a hrdý otec. Studuje 3. rokem kanonické právo na univerzitě Jana Pavla II. v Polsku.
