Kolik jen má každodenní hřích podob – od těch nejmenších, nepatrných, až po hříchy nejtěžší. Vždyť odpradávna člověka přitahuje hřích asi jako můru rozsvícená žárovka.

Ohlédneme-li se do starověku, který je pro nás nesmírně vzdálený a snad jen studium dějin nám ho trochu zidealizoval. Ale již tehdy si při páchání hříchů bohové počínali lidsky a lidé zase božsky. Mnohé z příběhů přetrvaly dodnes a není pochyb, že největšími hříšníky byli antičtí bohové. Vzpomeňme jen na uváděná milostná dobrodružství, skandály, úklady, intriky nebo aféry.

Podíváme-li se za hříchem na křesťanskou část světa – tak první hřích prvních lidí zná kromě kojenců snad každý. Nebýt lidí – nebylo by hříchů a na Zemi by byl stále ještě ráj, ale bez lidí. Od té pohromy zachránila lidstvo Eva s Adamem, kteří hřích spáchali, a tak pomohli lidem na svět, a ti se zase postarali, aby na svět přišly i hříchy. A tak se hlavou honí sedm smrtelných hříchů – pýcha, závist, obžérství, žádostivost, lakomost, zlost a lenivost. Mahátma Gándhí uvádí sedm smrtelných hříchů takto: bohatství bez práce – radovánky bez svědomí - poznání bez charakteru – obchod bez morálky – věda bez lidskosti – pobožnost bez sebeobětování – politika bez páteře.

Podívejme se na hříchy středověku – vždyť to je doba, která je označována za dobu temna, kde se hříchům velmi dařilo a páchali je snad všichni – bohatí, chudí, věřící či nevěřící. Z tehdejšího pohledu nikoliv ateisté ale spíše třeba mohamedáni

A hříchy dnes? Jsou obrazem dnešní doby – jsou uspěchané, odfláknuté, bez fantazie, jsou hrubší, zákeřnější i necitlivější. Hříchy je potřeba potrestat, ale občas se stane, že víc je ztrestaný ten, kdo trestá, než hříšník. Snad proto, že s tresty má lidstvo více zkušeností než s chválou a odměňováním. Napravování hříšníků je asi kapitola sama pro sebe.

A jak lidstvo vyléčit od hříchu? Pokusy a snahy léčby jsou staré asi jako hřích sám. Snad nejdůležitější je prevence, ale taková, aby vyvolala to, co má, a ne zdůraznila to špatné.

Ohlédneme-li se zpět po léčbě – uvidíme např. že chuť na zakázané ovoce se léčila vyhnáním z ráje, ve starověku výběr léku závisel na stavu zásob a krmení pro šelmy – byla-li spíž prázdná – posloužili hříšníci. A pokud nebyli – vymysleli se. Ve středověku zase z hříšníků často dělali hořící pochodně.

A novověk? Tak tady se obávám, jestli počet hříšníků nepřevýšil nehřešící, protože jak vidno, od léčby individuální se přechází na léčbu kolektivní, na kolektivní terapii, kterou nám zajišťují media – noviny, rádio, televize a další masmediální kanály nás informují o masových hříšnících, o hrůzách, které tento svět musí snášet.

A to si potom takový maličký hříšníček říká, že je v podstatě oproti těm obr-hříšníkům úplný světec. Ale jak může být toto poznání nebezpečné! Člověk na hřešení trochu přidá a pak ještě víc, a docela nenápadně se roztáčí spirála stále sílících hříchů.

Je to odlehčené povídání, vhodné třeba k zamyšlení nad novoročními sliby. Kolikrát jsme si již na začátku nového roku předsevzali, že se vyvarujeme těch našich hříšků i hříchů. Je v tom spoustu vážných úvah. Místo, které by měli lidé mít vyhrazené pro Boha, u některých lidí patří něčemu nezdravému, co se taky nazývá hříchem. A léčba ?....