Seznamka
Autor: Wikipedia.org / Vít Luštinec / Creative Commons
Zatímco ještě před třemi desetiletími trvala hlubší výměna názorů mezi lidmi, kteří nebydleli v tomtéž městě, několik týdnů, dnes si můžeme se svými přáteli, ale i nepřáteli vyměnit několik e-mailů denně. A zatímco dříve měl jen málokdo tu výsadu, že mu uveřejnili článek v novinách či v nějakém časopise, dnes si každý může založit blog a psát, jak se mu jen zachce. A totéž platí pro případné odezvy na články jiných. Samozřejmě, má to jeden háček: Otázkou je, kolik lidí si článek na vašem blogu přečte.
Že s možnostmi komunikace dochází v přímé úměře k jejímu zpovrchnění, už bylo napsáno mnohokrát. Otázka je, zda se s tím dá něco dělat, a pokud ano, co.
Začnu jednou jednoduchou a srozumitelnou radou: Pokud chceš kriticky zareagovat na článek či dopis, odpověz až následujícího dne. Nenech se svést myšlenkami, které tě okamžitě napadnou nad sdělením druhého, odolej pokušení hned to „vytmavit“ člověku, který napsal něco, s čím nesouhlasíš. A pokud jsi křesťan, mám pro tebe ještě jednu radu: Modli se, zda, co a jak odpovědět. Možná ti tato rada připadá nadbytečná, ale ruku na srdce: Udělals to vždy, než jsi klikl na „odeslat“ po napsání ostrého či dokonce jedovatého e-mailu?
Takto se můžeme vyhnout jednak nedorozuměním (porozuměl jsem dobře, co autor psal?), jednak zbytečnému zraňování.
Když upustíme od bezprostřední, někdy silně emocionální reakce, můžeme si v klidu zopakovat větu: „Můj oponent je můj potenciální spojenec.“ Jde nám přeci o to, druhého získat, nikoli urazit – nebo snad ne? Pokud nám jde pouze o to, druhého urazit, pak bude lépe, když nebudeme psát vůbec. Ve světě je už urážek a hořkosti dost a dost; přidávat další, snad ještě vtipnější a originálnější urážky, neučiní náš koutek světa lepším a příjemnějším.
Jako křesťané věříme v Boha naděje, který je též Bohem trpělivosti a veškerého povzbuzení (Ř 15,5.13). K naději, která je pro nás velice důležitá, patří i to, že počítáme s možností změny. Právě v této věci potřebujeme naší společnosti sloužit, protože je v mnoha ohledech velmi beznadějná. Jistě už jste také slyšeli výrok „bývalý komunista je něco jako bývalý černoch“ nebo jiné varianty tohoto výroku. Teď mi nejde ani o komunisty, ani o černochy, jako spíše o postoj, který je za tímto výrokem. Je to postoj plný beznaděje. Upírám-li totiž druhému naději na změnu, upírám ji i sám sobě.
Proměna vůbec není snadná – to ví každý, kdo se o ni někdy pokoušel. Jsem si dokonce jist, že skutečná a hluboká proměna vlastního nitra není možná bez Boží milosti. To ale neznamená, že bychom o ni neměli usilovat a že bychom ji neměli vyhlížet i u druhých. Proto mám rád svědectví o proměně, případně svědectví o smíření, protože smíření je jednou z podob proměny.
Vím, že k proměně na základě písemné polemiky dochází patrně jen velmi zřídka. Nejde ale jen o to, přinést lepší argumenty než náš oponent (i když rozhodně nenabádám k podceňování argumentů!). Jde o náš celkový přístup k němu. Na Ježíšovi bylo úžasné, že lidé v jeho přítomnosti měli pocit, že nabývají na hodnotě. Domnívám se, že to byl hlavní důvod, proč se kolem něj shromažďovali hříšníci. Určitě ho nevyhledávali proto, že by jim jejich hřích omlouval nebo ho nějak bagatelizoval. Nicméně nějak z něj cítili naději. A některé z jeho nejkrásnějších podobenství (třeba o to Marnotratném synu) a nejkrásnějších příběhů (třeba ten o Zacheovi) se týkají právě hluboké proměny.
Můžeme psát tak, aby se i naši oponenti cítili pozvednuti. V našem sdělení nejde jen o obsah, ale i o formu. I když vyjádříme nesouhlas s názory svého oponenta, můžeme tak učinit způsobem, který ho neuráží; nesnaží se ho ponížit nebo zesměšnit.
Je to zajímavé: Dnes lidem snad více než kdykoli dříve záleží na úctě. Lidé chtějí být respektováni. Přitom mám dojem, že polemiky rozhodně nejsou uctivější než kdykoli dříve. Mnozí lidé by rádi dostávali to, co nejsou sami ochotni dávat. Jako křesťané ale můžeme druhým lidem projevovat úctu – podobně jako s řadou jiných Božích věcí (třeba s láskou) je tomu totiž tak, že když je štědře rozdáváme, nemáme jich méně. Přitom tuto úctu nemusíme (ba neměli bychom) považovat za právo a povinnost. („Mám právo na vaši úctu a vy máte povinnost mi ji dávat.“) Úcta má pro druhého význam, pokud ji ze mě opravdu cítí, nikoli protože si ji vynutil. Postoj nároku a domáhání se práv nás totiž pozvednout nedokáže.
Možná se vám zdá, že jsem se dostal daleko od myšlenky, kterou jsem začal. Nicméně když zpomalíme ve svém komunikování, můžeme si ujasnit, proč vlastně komunikujeme. A možná pak začneme komunikovat jinak. Třeba nám k tomu pomůže i onen doporučovaný jednodenní odklad.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Dan Drápal je teolog a překladatel.
