Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Creative commons
O dvoudenním kolokviu nazvaném Na cestě k dialogu v církvi, které proběhlo 16. a 17. května v Olomouci, bylo už v předchozích dvou týdnech leccos zajímavého a inspirativního napsáno (zájemci si mohou reprezentativní soubor najít třeba zde). To mně mimo jiné umožňuje, abych se místo celkového popisu tamního dění soustředil na dvě okolnosti, které mně přijdou jako nepřehlédnutelný výsledek tohoto setkání.
Ještě než tak učiním, telegraficky poukážu na čtyři momenty, které pro mě osobně byly zvlášť povzbudivé: Předně to byla účast a příspěvek u nás nejznámějšího představitele karmelitánů P. Vojtěcha Kodeta, který podal nejen hodnověrné svědectví ve prospěch oprávněnosti podezření, že odvolání Róberta Bezáka mělo zabránit rozkrytí finančních machinací jeho předchůdce arcibiskupa Sokola (a nejspíš i některých kruhů ve Vatikánu), ale i o tom, že věrnost církvi a papeži nevylučuje chlapskou statečnost a schopnost lidské solidarity (jak se jeví naopak z vystupování slovenských biskupů i některých dalších představitelů církve). Podobně autentické, lidsky i křesťansky zralé bylo vystoupení Františka Mikloška, člověka, jehož lze sotva podezírat z přehnaného radikalismu či nedostatku věrnosti církvi a papeži. Dárkem pro všechny byla páteční liturgická slavnost vedená P. Václavem Vackem. To byla totiž skutečná mše „s účastí lidu“, kterému celebrant otevřel prostor intenzivního sdílení – aniž by jakkoliv překročil hranice dané mešním řádem (což v takovém množství účastníků rozhodně nebylo snadné). Konečně už samotná přítomnost generálního sekretáře České biskupské konference P. Tomáše Holuba vytvářela minimálně naději na to, že navzdory fyzické nepřítomnosti biskupů není toto kolokvium proti nim, ale snahou být s nimi v jednotě přes všechny možné rozdíly.
První z těch záležitostí, jimž se chci věnovat podrobněji, se ukazovala při pátečních diskusních workshopech, když se účastníci měli zaměřit na to, „čemu v církevní praxi nerozumím“. Objevily se tam samozřejmě i tradiční evergreeny týkající se katolické sexuální morálky, vztahu k rozvedeným a znovu sezdaným lidem či (údajné) diskriminace žen v církvi. Ale nebyla to ta nejčastější a nejnaléhavější témata. Těmi byla jednak potíž vůbec vést v rámci církevního společenství – jak na úrovni farnosti, tak tím spíše na úrovni diecéze – nějaký kloudný dialog. Zprvu se to jevilo jako důsledek neochoty kněží či biskupů, jejich neschopnosti brát laiky skutečně partnersky – naplňovat v praxi to, co například říká konstituce Lumen Gentium ve svém článku 37: Duchovní pastýři… ať uznávají a podporují důstojnost a odpovědnost laiků v církvi. Ať rádi využívají jejich moudrých rad, svěřují jím s důvěrou úkoly ve službě církve a ponechávají jim svobodu a prostor k jednání, ba ať je povzbuzují k tomu, aby se dávali do práce i z vlastního podnětu. Posléze se ale ukázalo, že problém je i s dialogem mezi laiky a že pro něj mnohdy chybí samotný prostor, kde by se mohl úspěšně uskutečňovat. Současná forma mše takový prostor neumožňuje, a pokud jej věřící aktivně nevyhledávají jinde, snadno dochází k reprodukování atomizované podoby církve, která byla vynucována ateistickým komunistickým režimem, ale mnohým katolíkům už tak „vešla do krve“, že ani čtvrtstoletí svobody na tom nic nezměnilo. Dalším bolavým tématem pak byla různá zranění získaná nikoliv ve „zlém světě“ mimo církev, ale právě v ní. Z mého hlediska až překvapivě mnoho účastníků tam svědčilo přímo i nepřímo o tom, kolik různých trápení jim připravují spolubratři a spolusestry, případně „otcové“. To, o čem nedávno zcela otevřeně psal ve své exhortaci Evangelii Gaudium papež František, se tu najednou objevilo v konkrétní blízké realitě: Častokrát se chováme jako kontroloři milosti a nikoli jako její příznivci. Církev ale není celnice, je otcovským domem, kde je místo pro každého i s jeho úmorným životem. (čl. 47). Právě to, aby církev byla opravdu rodinou a ne v lepším případě „tichou domácností“, zaznívalo na kolokviu opakovaně a zvlášť silně.
S tím pak souvisí ta druhá skutečnost, na kterou chci poukázat. Vyslovil ji jasně Tomáš Holub: Budoucnost církve je v tom, jak se nám podaří vybudovat důvěru – uvnitř církve i mezi církví a ostatní společností. Sám pak i svou přítomnost na kolokviu označil za osobní příspěvek k budování této důvěry. Oprávněně. Důvěru totiž nelze budovat bez osobního nasazení a odvahy riskovat. Podle již klasického bestselleru Stephena M. R. Coveyho Důvěra: jediná věc, která dokáže změnit vše je třeba k vytváření důvěry respektovat čtyři principy:
1. Integrity - jednat v souladu se svým přesvědčením (být tím, za koho se vydávám)
2. Čistoty úmyslů - aby správné důvody vedly také ke správnímu jednání
3. Způsobilosti - být věcně kompetentní v tom, co hlásám a dělám (nestačí dobré úmysly, ale je třeba schopnosti je proměnit ve skutek)
4. Výsledků - bez prokazatelných výsledků se důvěra těžko získává
Když tyto principy vztáhneme na církev jako celek, je vidno, kolik nám toho ještě schází. To je na jedné straně jistě nemilé zjištění a na někoho by mohlo působit i depresivně. Na druhé straně je to přece i povzbudivé: kdybychom učinili už všechno, co je třeba, a přece by míra důvěry uvnitř církve i mezi církví a společností byla tak slabá, jako je tomu nyní, to by teprve bylo špatné. Protože co by nám potom zbývalo? Takhle naopak vidíme, co všechno se dá ještě zlepšit. S nadějí, že se to opravdu povede, můžeme mnohem tvořivěji usilovat o to, že naše církev bude mnohem víc domovem a rodinou. Fakt, že tentokrát nejen Umlaufoviny, Getsemany či Christnet, ale o kolokviu solidně informoval i Katolický týdeník, a dokonce na stránkách ČBK byla na něj i pozvánka, je takovou malou vlaštovkou ukazující, že tato naděje se může až překvapivě brzy začít naplňovat. Podstatným kritériem samozřejmě bude další vývoj v záležitosti arcibiskupa Bezáka. Tam je teď na tahu papež František.
Jiří Zajíc
(psáno pro Universum)
