Nezabiješ

Kain a Ábel
Autor: Wikipedia.org / Tizian

Páté přikázání (De 5, 17) je první z trojice lapidárních přikázání (nezabiješ, nesesmilníš a nepokradeš), ke kterým ani Hospodin ani Mojžíš nepovažovali za nutné dodat jakýkoli komentář. Ježíš ale přesto krátký komentář dodal (Mt 5, 21-22):

Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: 'Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.' Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.

"Kde je tvůj bratr Ábel?" aneb máme před Bohem odpovědnost za vše, co můžeme nějak ovlivnit?

Věřícímu se neustále vtlouká do hlavy, že aktivní čin je ekvivalentní pasivnímu, pokud má stejný důsledek a pokud tomu pasivnímu mohl člověk zabránit, kdyby se do situace aktivně vložil. V katolické liturgii si proto každou mši opakujeme v Confiteor: „...a nekonám, co mám konat“ (odborně se to označuje jako opomenutí, omissio). V podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lk 10, 29) jde o to, že zraněného člověka by jeho souvěrci klidně nechali umřít. Postaral se o něj Samaritán, tedy v reáliích ČR bychom analogicky řekli cikán – člověk s nízkým sociálním statutem. Nechat pasivně umřít někoho, koho mohu zachránit, se tedy vnímá jako morálně zlý čin – objektivně ekvivalentní vraždě, byť ne subjektivně. A to je psychologicky velice zajímavý rozdíl.

Nekonečné přehrávání vtíravých vzpomínek

Pozorujeme totiž, že si lidé masivně vyčítají to, co sice nemohli ovlivnit, ale na co přesto mají vzpomínku, že to de facto udělali – v afektu, pod vlivem nemoci, z donucení ap. Známý je román Sofiina volba, kde matka musela pod nátlakem opilého lékaře rozhodnout, které z jejích dětí půjde do plynu a které na nacistickou převýchovu. I zde se nejednalo o dobrovolný čin, a tedy se to celé odehrávalo zcela mimo mantinely morálky, přesto se žena masivně obviňuje. Mechanismus je velmi jednoduchý – když se matce po dětech stýská, tak si tuto situaci přehrává ve fantazii jako CD a znovu a znovu slyší svůj vlastní hlas, jak říká: „Vezměte si holčičku...“ Fantazijní přehrávání této scény je základem sebedestrukce a sebenenávisti.

Jeden lékař měl těžce nemocnou matku. Ta ho úpěnlivě a dlouho prosila, aby to ukončil: „Jestli mě máš rád, tak mě nenecháš takto trpět.“ Zkrátka tak dlouho do něj hučela, až on ji opravdu zabil. Bohužel objevil se posteuthanásní syndrom – zabil jsem si jednoho z nejmilovanějších lidí. Kdykoli se mu stýskalo po matce, dokola si přehrával scénu, jak ji zabíjí. Následně nebyl schopen pracovat jako lékař, rozpadlo se mu manželství a skončil prý neslavně.

Stejně tak si neplodné ženy donekonečna přehrávají scénu, kdy je táta dokopal, aby šly v 17 letech na potrat. Ano, dokopal je, ale ony si pamatují, že když braly za kliku ordinace, tak je nikdo pod krkem nedržel. Mačkaly tu kliku dobrovolně, nebo ne? „Ty krávo, zabila sis to, po čem teď zoufale toužíš!“ Tato věta duní ženám v hlavě i třináct let neplodnosti, kdy šílí kvůli IVF, kdy přichází o partnera kvůli přechozenému vztahu atd. Jí je úplně jedno, jestli to embryo v 2. týdnu bylo už člověk, či ještě ne. Ona totiž jistě ví, že kdyby to nechala být a nevrtala do toho, tak teď mohla mít krásného puberťáka v telecích letech.

Z emailu klientky: "...protože jsem si například doposud nepřečetla nic tak trefného, jako je váš článek na téma neplodnost. Musela jsem se tomu upřímně smát a samozřejmě v pasážích, kterým by se jiný nesmál (jsem trochu magor) - viz například "zabila jsem svoje dítě" – neboť například i tímto jsem se do března r. 2011 poměrně dost trápila (skoro 4 roky!), a je naprostá pravda, že to lékaře vůbec nezajímá."

Na tomto psychologickém rozdílu mezi aktivním a pasivním činem, byť s ekvivalentním výsledkem, je postaveno toto přikázání nezabiješ. Je třeba nemít ruce od krve. Ať se jedná o skutečnou vraždu, potrat, euthanasii či rozbití rodiny, protože i manželství vnímá Bible jako metaorganismus, který je samozřejmě možno zabít. (Muž a žena se stanou jedním tělem čili organismem. Ge 2, 24).

Tři důsledky antikoncepce - neplodnost, přechozené vztahy a vymírající společnost

I když samozřejmě antikoncepce není potrat, tedy aktivní zabití nenarozeného dítěte, tak přesto je třeba se podívat na její praktické důsledky. Jednak není síla, která by lidi přesvědčila, že mají mít optimálně 3 – 4 děti, stále si vedou svou: „jedno, maximálně dvě“. Tedy česká společnost nám bude dál vymírat tempem 30 % populace na jednu generaci žen. (Úhrnná plodnost je 1,4 dítěte na ženu a potřebujeme alespoň 2,1). Cíleně se nerozmnožit je fakticky stejné jako zabít – prostě chybí živí lidi. Naši předci říkávali: Jedno dítě za tátu, jedno za mámu a jedno za národ. Zkrátka mít děti není jen soukromou otázkou mám chuť, nemám chuť. Křesťan myslí na celé Boží království. Jsme přeci náboženství života!

Kain zabíjí Ábela
Autor: Wikipedia.org / Gustave Doré

Kvůli tomu se objevuje ohromná část populace žen, která na konci vlastní plodnosti, v 45 letech zjišťuje, že nemá dítě. To je pro mnohé šílené, leč zcela tiché trauma, o kterém se mlčí se a nemluví... Proč? Protože tak dlouho se „plánovalo“ rodičovství, až vlak ujel. Vymírání populace a neplodnost jsou dvě hlavní prokletí antikoncepce. Ve srovnání s těmito jsou ostatní následky jako například zdravotní komplikace marginální. Prostě lidé s antikoncepcí neumějí zacházet, a proto ta vede k faktické neexistenci dětí, k psychickému zabití vlastních životních plánů z dětství a adolescence, kdy si vysnili, jak jednou chtějí mít velkou rodinu.

Takové dobré přirozené touhy (zde tedy touha mít rodinu), které jsou v našem nitru bez přičinění naší vůle, se dříve vnímaly jako hlas Boží, jako svědomí(*). Ano, známe mnoho případů, kdy přirozené touhy musíme krotit a potlačovat, protože zdaleka nejsou Božím hlasem (například touha večer se před spaním pořádně přecpat brambůrky). Přesto není dobré, když tyto hluboké touhy po rodině necháme shnít jen proto, že neumíme zacházet s antikoncepcí, přechozenými vztahy, rozchody či nejsme schopni překonat nervozitu a dokopat se na obyčejné rande.

(*) Nepřesná, vzletná definice v katechismu říkala, že svědomí je hlas Boží v našem nitru. Přesná definice praví, že svědomí je soud čili výrok o mravnosti našich činů, ale tato definice zase nepostihuje citovou a fantazijní reakci na mravní činy, např. právě tyto výčitky svědomí, u kterých dotyčný má pocit, že nejsou produktem jeho vůle či rozhodnutí. On to prostě takto má, tak to cítí a neví proč. Prostě je to od Boha...

U antikoncepce též lidé neberou v potaz, že pokud nebudou mít děti do pěti let, tak jim hrozí přechození vztahu a jeho brzký rozpad. Ani to není přímo zamýšlený cíl při používání antikoncepce. Ženy nezobou pilulky, aby do pár let přišly o toho, koho nejvíc milují. Bohužel nejlepší a nejjednodušší způsob, jak zvládnout přechozený vztah, je nedostat se do přechozeného vztahu, tedy mít děti včas a dost.

Při rozvodech přicházíme nejen o partnera, ale i o děti

Zoufalství přijít o dítě vzniká nejen úmrtím dítěte, ale i rozvody. Lidé zapomínají, že po rozvodu se doba výchovy zkracuje a fakticky přicházejí o dítě často již v pubertě. Problém je, že o ně buď přicházejí tím, že je dítě v nenávisti opustí, nebo tím, že z dítěte se stane zkrachovanec v mamahotelu. Je jen řečnickou otázkou, co je horší.

Z emailu matky 14letého syna: Nadavky a urazky na mou hlavu primo prsely proudem: krava, pica, neschopna krava na invalidnim duchode, nejvetsi socka, ktera bydli na Ladvi, pripadne jdi do prdele, do pici, do hajzlu, Ladvi - sidliste, tak hluboko jsi spadla, tady bydli jenom odpad spolecnosti a Ty s ubohym taxikarem, mela by si radeji skocit z mostu, nez zit tady takovy ubohy zivot, nechces to radeji uz ted skoncit, vsichni by si oddechli, v zivote si nic nedokazala, nemas nic, jenom toho pitomeho taxikare, ktery si nedela karieru a ktery Ti pomaha...

Dnes jsem přijela po noční ráno domů, manžel odjel jako vždy pracovat na "svůj" dům, malý vyrazil za ním také... Volala jsem, přijdou-li k obědu, že vařím, šli raději do hospody poblíž nového domu... Bylo to praktické, bylo to blízko, malý si mohl dát oblíbené hranolky... Já si mohla sežrat to, co jsem si uvařila. :-) Dobrou noc.

Došlo k tomu, co jsem tušila, poslední dobou možná i přála, ale v podstatě nechtěla. Syn mi řekl, že chce být v týdnu u táty, nechce se střídat... Střídavá péče mi lezla od začátku na nervy. Hlavou se mi honí další selhání v osobním životě, zase něco blbě. Ostatní zvládají, přeci nejsem takový idiot? Asi jo :)

Na emailech těchto dvou matek můžeme pozorovat, co to znamená pořídit si jedno, maximálně dvě děti, a pak se rozvést. Nejenom, že přišly o manžela a teď jim navíc psychicky umírá dítě, ale umírá jim i jejich životní plán a dvacet let investice do rodiny, o financích ani nemluvě. Podotýkám, že v obou případech se jednalo o syna jedináčka a rozvod iniciovaný mužem, u kterých si vždy vzpomenu na slova Ježíše: „Pro tvrdost vašeho srdce vám dal Mojžíš rozlukový lístek, ale na počátku tomu tak nebylo. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ (Mt 19, 8nn) Při pohledu na tento svět válek o děti a 55% rozvodovost nemůžeme upřít, že to má svou logiku. Lidi většinou nejsou schopni odhadnout opodstatněnost rozvodu.

Lidský život je Boží rezervát

Bůh lidem nedovolil zacházet s lidským životem a životem manželství dle jejich uvážení, protože to lidé prostě neumí. Stejně tak když si lidé sami sobě povolili rozvody, tak najednou mají 55% rozvodovost, 40 % dětí mimomanželských, války o děti a nejsou schopni se rozmnožit. Je to jako s autem. Můj pětiletý syn by jistě dokázal jezdit s autem – ovládat pedál, spojku, řadicí páku. Dá mu ale někdo řidičák jen proto, že on by si to přál? Ne. Dal by kdokoli rozumný lidem právo nakládat s lidským životem dle svého uvážení? Vždyť to by musel zakázat kdokoli, kdo by byl na místě Boha!

Takto se stává lidský život i život manželství Božím reservátem: Je to sice lidský život, ale patří Bohu. Pán dal, Pán vzal, Boží jméno budiž pochváleno. Tuto větu si říkáme nejen při úmrtí, ale i při rozchodech, kdy přicházíme o toho, kdo nám dosud byl nejbližší.

Kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu

I u tohoto přikázání začínáme především tím, že kontrolujeme své myšlenky a slova, abychom ovládli i své vnější chování.

U známé vraždy v Bílině se tři kluci opájeli představou, že dokáží zrealizovat tzv. dokonalou vraždu, tzn. vraždu, kde nikdo neodhalí vraha. Tento termín je výmysl televize, filmů a detektivek. Tak dlouho kluci vymýšleli dokonalou vraždu, až se vyhecovali a zabili Kamilu - holku, se kterou Kuba, jeden z nich, dva roky chodil. S ním jsem hovořil asi tři hodiny, pár let po odsouzení ve věznici Valdice. I zde se ukázalo, že zavraždit umíme tělo, ale ne svou vlastní mysl. Kuba má celé ty roky v hlavě Kamilu - je to poslední holka, kterou miloval, se kterou měl sex, se kterou se líbal. Díky vraždě se mu stala mentální manželkou. Usíná s ní i vstává. Když si říká, proč musí hnít v lochu, tak mu vyskočí do hlavy Kamila. Stejným procesem se stal Jakub zetěm i rodičům zavražděné Kamily - kdykoli těm se zasteskne po Kamile, napochoduje jim do hlavy nejprve ona a za ní se zjeví fantazijní postava Jakuba, kterého pak vehemetně proklínají. Tím si jej v hlavě fixují a proti své vůli s ním mentálně srůstají. Čím více ho nenávidí, tím více se proti jejich vůli stává jejich zetěm - v jejich hlavě tvoří s Kamilou jeden nerozlučný psychický celek („stávají se jedním tělem“).

I těmto rodičům Ježíš připomíná: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“ Soud přenechte Bohu. Proč? To vidíme sami: Jinak se usmaží za živa ve šťávě vlastní, nepochybně spravedlivé, nenávisti. Ta je totiž tím ohnivým peklem, kde tráví dlouhé večery, kdy se jim stýská po Kamile. Tím peklem, které ovšem na osud reálného Jakuba už nemá žádný vliv a které ničí pouze jejich vlastní osud...

Jenže nenávistné a násilnické fantazie má kde kdo. Lidé zapomínají, že ve fantazii si předpřipravují scénáře reálného chování, které pak proběhnou v realitě. Když muzikanti jsou schopni, aniž by sáhli na klavír, se jen ve fantazii naučit těžkou fugu, tím spíš si dokážeme v hlavě předpřipravit scénář vraždy, který pak proběhne k našemu velkému překvapení jako po másle.

Například řidič má návaly vzteku na ostatní řidiče a představuje si, jak by bylo snadné toho druhého řidiče předjet a vytlačit ho ze silnice do škarpy. Tak dlouho o tom sní, až to jednou proběhne jakoby samo... A média mají hned o čem psát. Tedy je na místě zpovídat se z těchto návalů vzteku a kdykoli nás něco nehezkého napadne či máme nával vzteku, tak se omlouvat ve fantazii dotyčnému: „Promiň, i když mě štveš, tak ti nechci jinak ublížit a nechci o tom ani snít.“ Omlouváme se ale i Bohu za to, že sníme o tom, že se chystáme sáhnout na lidský život, který patří jen a jen jemu.

Text je ukázkou z připravované knihy Sex a partnerské vztahy z pohledu pastorální psychologie, kterou vydá nakladatelsví Portál.