Seznamka
Mytologie 21. století - černá sanitka
Autor: Facebook.com
Co může mít společného populární Černá sanitka a havlíčkobrodský skandál stíhaného kněze? - Obojí poskytuje vděčný materiál pro lidovou tvořivost.
Pověst se liší od pohádky tím, že její jádro spočívá v nějaké události, která se v nějaké podobě buď skutečně odehrála, nebo aspoň teoreticky mohla odehrát. Vychází z lidové historické paměti, z generace na generaci předávaných představ o světě a jeho zákonitostech, o souvislostech věcí a vztahů. Na rozdíl od pohádky, která má ustálenou, „kanonizovanou“ podobu a liší se jen v detailech (Popelka jede na ples nebo do kostela), pověst kráčí staletími, živená tajemnem, pověrečnými představami a básnickou fantazií. Pověsti pro mě v dětství představovaly adrenalinový sport – hororové vyprávění ze staré Plzně, dychtivě hltané pod peřinou, za svitu baterky. Už ani nevím, čeho jsem se bála víc, zda nějakého naštvaného ducha, nebo rodičů, naštvaných z mého ponocování.
Zájem o tento žánr mě neopustil dodnes. Proto mě potěšilo, že novodobé pověsti, zvané urban legends, městské legendy, už našly svého Karla Jaromíra Erbena, tedy Romana Zacha. Jejich reálie jsou jak tradiční, tak i novodobé, máme úplně nové, moderní pověsti o metru, hypermarketech, výškových stavbách, Nuselském mostě sebevrahů, řadí se sem i dětský folklór, dnes už klasika typu „tenkrát na táboře“, na klasické horory navazují duchařské historky, evergreenem je i vyvolávání duchů (obzvláště Boženy Němcové, které se to nelíbí, a tak všetečné děti s oblibou trochu přirdousí). Věrna své zálibě, mám doma kompletní Černou sanitku.
Některé z těch novodobých příběhů působí zrovna tak příjemné vyplavení adrenalinu jako ty starobylé. Ovšem jsou i takové, co budí vzpomínku na fámy, které se šířily v totalitním státě. Fámy se občas šíří i dnes. „Kdopak ví... oni nám něco tají ... psst o tom se nesmí mluvit...“).Zapracuje fantazie, zapojí se zvědavost spolu s touhou po dávce adrenalinu. Ale v první řadě neznalost věci. A než se nadějeme, máme tady zbrusu novou městskou legendu, a to takovou, jakou zrovna moc netoužíme předat dalším generacím.
Poslední dobou totiž mezi megahity typu černá sanitka, stopující přízrak či škrtící Božena Němcová zaujímá čím dál tím přednější místo církev. Přesněji římskokatolická církev. A jde o něco mnohem závažnějšího než o růžence, kříže a svěcenou vodu coby klasické rekvizity prvoplánových hororů. V genezi této nové městské legendy hraje hlavní roli nevědomost. Kardinál Josef Beran už před desítkami let vyslovil: „...církev se nebojí toho, co lidstvo o ní ví, nýbrž toho, že lidstvo ji tak málo zná.“
Tato slova, pronesená v čase nastupující komunistické totality, platí i dnes, a možná ještě více. Sekularizovaná společnost, alergická na každou zmínku o křesťanských kořenech Evropy, má totiž dokonalý hokej v základních pojmech. Proto nemůže pochopit, že termín tajemství nemusí znamenat mafiánskou konspiraci. Tomu, kdo nemá ani základní kulturní povědomí o nějaké spiritualitě, je těžko vysvětlovat, co znamená tajemství víry, jaký význam má zpovědní tajemství, anebo co představují svátosti. Tajemstvím je i celibát – právě o něm panuje množství zkreslených představ, a to nejen ve většinové společnosti, ale – bohužel! - i mezi katolíky samotnými. Tajemství víry je poklad církve. Přistupujeme k němu beze strachu, ovšem s úctou, která se dříve tak výstižně označovala jako bázeň Boží.
Bohužel ne všichni. Jak jsem se už na toto téma před časem zmínila v článku pro Christnet (Sexuální zneužívání jako projev zla), je církev sice vedena Duchem svatým, nicméně tvořena lidmi a ne anděly. Lidský faktor může selhat, více či méně, někdy naprosto tragicky. Právě o tom svědčí skandál z Havlíčkova Brodu. Přímo učebnicově shromažďuje všechny atributy klasického i novodobého hororu: tajemné šero zpovědnice, zasvěcená panna v moci ďábla, samozvaný exorcista prezentující svou hypersexualitu jako vyšší stupeň mystického nazírání. V průměrném čtenáři Blesku nebo serveru iDnes vzbuzuje už samotný pojem „zasvěcená panna“ představu něčeho pikantního a pouhá slova „kněžství“ nebo „celibát“ ho přímo provokují.
Respektuji presumpci neviny a neberu vážně bulvár, vím i to, co znamená nactiutrhání a pomsta. Ovšem z toho, co zatím vyšlo najevo, je zřejmé, že obhájkyně toho nešťastného kněze je v těžké situaci, neboť má za úkol hájit neobhajitelné. Jde už jen o to, aby se prokázalo, co se skutečně stalo, a na smutná fakta se nenabalily laciné senzace.
Celý ten nepěkný případ budí několik otázek: Dospělý muž, navíc kněz, přece musel vědět, že žádat od třináctileté dívky nahou fotku není v pořádku. Opravdu si neuvědomil, co to znamená? Dále: nechat se čtyřikrát znásilnit, je na první pohled trochu zvláštní. Jenomže není možné vycházet z představy, že násilník musí svou oběť vzít pod krkem. Může využít i její faktickou bezbrannost. A ta zde byla, tím více, že šlo o spojení s (nedovoleným!) exorcismem.
A jde i o samotnou mystiku – ta nemusí být jen kladná, některé její prvky se dají snadno zneužít. Je to podobné tomu, co se někdy označuje jako negativní charisma; protimluv je jen zdánlivý, vždyť charisma měl i Hitler, a jen proto mohl ovládnout Německo. Bylo to ovšem zlé charisma. A s mystikou je to zrovna tak. Je příznačné, že jedním z nejtěžších hříchů, jakého se může kněz dopustit, je zločin solicitace, což v kanonickém právu znamená svádění kajícníka zpovědníkem k sexuálním praktikám. Neboli zneužití důvěry nejtěžšího kalibru. Horší než v jiném prostředí. Protože církev má charakter rodiny. A tak všechny delikty tohoto druhu se rovnají incestnímu jednání, se všemi dopady na psychiku.
Další otázka směřuje do minulosti: jaká je „anamnéza“ toho nešťastného kněze? Jeho zacházení s financemi farnosti bylo přinejmenším zvláštní. Ovšem není to ten nejzávažnější problém; jako zásadní vidím ty jeho megalomanické sklony. Právě ty měly varovat. A co dělal jeho spirituál v semináři? Podle všeho mu unikla poněkud nestandardní psychická výbava jednoho z adeptů kněžství. A to je osudová chyba.
Velmi palčivé otázky se týkají obětí. Tak zvaná sekundární viktimizace totiž bývá horší než samotný otřesný zážitek. Církev se podobá rodině, a tak není divu, že může mít i některé nezdravé sklony. Sem patří především sklon k zatloukání nepěkných skutečností. Ty poškozené ženy to pak mohou dostávat zprava i zleva, od sekularizované společnosti i od některých představitelů církve. To vše s vědomím, že poskytly materiál k bohatým novodobým legendám – o církvi, jakožto pokrytecké lobby sexuálních deviantů, kteří provozují jakési obskurní praktiky a po vzoru (otřepaných a především neexistujících) „siónských protokolů“ usilují o ovládnutí světa.
Ty ženy a dívky se dost možná ocitnou ve slepé uličce. Pokud se rozejdou s naší církví, nebo dokonce s vírou, nikdo jim to nemůže mít za hřích. Nic není ovšem beznadějné – Pán Ježíš přece vždy měl porozumění pro ztracené ovečky. Obnovit důvěru, zašlapanou tím nejhorším možným způsobem, se rovná zázraku. Pán Ježíš ovšem zázraky činil. A právě proto jeho církev má být „domem ze skla“, nepříjemné věci nesmí zametat pod koberec, aby se nestala podhoubím pro béčkové městské legendy.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Hana Farná je lékařka.
