Normální je věřit

Hana Farná
Autor: Christnet.cz

Byla jsem v Polsku. A nebyl to žádný výlet za hranice, na nákupy. Naše společenství maminek z farnosti Kralupy nad Vltavou se vydalo na pouť. Docela daleko, cesta vlakem trvala osmnáct hodin. Pozval nás náš bývalý pan farář, P. Michal Bátor. Právě před rokem jsme se loučili, vracel se totiž na přání svého biskupa zpátky do Polska, do diecéze Rzeszów.

Ačkoliv můj manžel má polské kořeny, byla pro mě tato část Polska doslova a do písmene terra incognita. Pojem "Halič" jsem znala jen z knih a budil ve mně představu romantické exotiky. Zásluhou P. Michala jsme poznaly velký kus Podkarpatského vojvodství, prošly jsme si zastavení křížové cesty na poutním místě Kalwaria Paclawska, projely se lodí po přehradě Solina, a udělaly si výlet až na ukrajinskou hranici, do krásného města Przemyśl.

Zážitky byly nádherné, všichni nás přijali jako milé hosty a současně i jako poutnice - a tak jsme si odnesly nejen nezapomenutelné dojmy, ale i nesmírný duchovní užitek. A především podnět k zamyšlení nad tím, jak nám pomáhají polští kněží.

P. Michal s námiv kralupské farnosti pobyl jen dva roky, ovšem v České republice strávil celých třináct let. Brali jsme to jako samozřejmost, prostě jsme měli faráře a málokdo se zamyslel nad tím, že je Polák a co všechno pro něho znamená působit v Čechách. A že tady nejde o jazykovou bariéru, polština a čeština jsou si poměrně  blízké. Je tady docela jiná bariéra. Pocítí ji každý polský kněz, pokud zrovna nepochází z příhraničních oblastí. Na Moravě (aspoň na té jižní, nebo na Hané) zatím tolik ne, zato ale v české kotlině panuje všeobecný názor, že "normální je nevěřit." Kdežto v Polsku platí pravý opak: "normální je věřit". A tím je řečeno vše.

Obec Cmolas, kde nyní P. Michal působí, je co do velikosti a významu srovnatelná s našimi Velvary. Ale zde už veškeré srovnávání končí. Nejde o to, že Velvary kdysi měly děkanství adnes je zde jen farní expozitura kralupské farnosti. Představuji si své velvarské sousedy, jak by se asi podivili, co může pro jejich město znamenat kostel a fara. Že může být doslova a do písmenesrdcem celé obce.

Na první pohled mi bylo jasné, jak moc se liší polská mentalita od té naší, české. Na kostele i na faře s naprostou samozřejmostí vlají vlajky, nejen papežská (bílá a zlatá), ale i červenobílá polská a pak i vlajka vojvodství. Přitom toto vlastenectví na mě nedělalo dojem nějakého vypjatého nacionalismu. Vřele nás přijala i nejstarší generace, která prožila celou "polskou Kalvárii". Sympatická paní se nám pochlubila, že oslavila osmdesáté deváté narozeniny a podělila se s námi o svou upřímnou radost, jak nám rozumí. Prohlásila, že čtení ze Starého zákona, které vždy napřed četla jedna z nás poutnic česky, už bylo zbytečné opakovat v polštině. Takže žádné předsudky vůči Čechům jsem nezaznamenala.

Fara ve městě Cmolas mi připadala jako zámek. P. Michal zde má titul "probość" a má pod sebou čtyři kněze (něco jako kaplany, kooperátory). A všichni mají plné ruce práce. Výuka náboženství je v Polsku v podstatě povinná - pokud určitý počet rodičů výslovně nedá najevo, že si to nepřeje; v takovém případě se zavádí jako alternativa učební předmět etická výchova. To se ovšem týká asi jen velkých měst. V městečku jako je Cmolas nic podobného nepadá v úvahu. Protože věřit je tam něco samozřejmého. Asi tak jako dýchat.

Kostel je plný i ve všední den, v nedělipřímo nabitý. Je to skutečně sanktuarium (jak je zvykem v Polsku nazývat kostel). Zde konkrétně Sanktuarium Przemienia Pańskiego, tedy kostel Proměnění Páně. Připadala jsem si jako apoštol Petr, spolu s ním jsem cítila, jak je mi tam "dobře přebývat".

Ovšem musela jsem přijmout i určité rozdíly mezi českou a polskou mentalitou. Poláci jsou jaksi "obřadnější" než my,nejen v kostele, ale i ve společenském styku. I když jsou to naši severní sousedé, jsou mnohem vřelejší než my, Češi. Každý čtvrtek před začátkem mše je prostor pro prosby, které jsou někdy velmi obsažné a kněz pečlivě přečte jednu každou z nich. Je to něco docela jiného než naše střízlivé přímluvy. Vzpomněla jsem si na své rozpaky, když kdysi jednoupři mši místo obvyklého čtení přímluv měl každý přednést svou vlastní, spontánní prosbu. V nás Češích je jakási bariéra, kterou neradi překračujeme. Není daná jen normalizačním převálcováním, její kořeny jsou mnohem hlubší. Podle všeho souvisí s tím, že česká historie je doslova od zdi ke zdi: na jedné straně hořící hranice a na té druhé Švejk se svým rádoby bodrým nadhledem a hospodským pragmatismem. Snad proto je nám zatěžko dát najevo své duchovní prožívání. Abychom se nezdáli "nějací ujetí". Česká povaha je prostě více uzavřená.

Naplno jsem si to uvědomila druhý den našeho pobytu. Bylo totiž třináctého června a každý třináctý den v měsíci se koná něco jako procesí. Připadalo mi to jako generálka na blížící se Boží tělo, ale šlo o něco jiného: o fatimské procesí. Zapojilo se celé město. Na rozdíl od Božího těla bylo "oltářů" pět, tak jako růžencových tajemství. Šla jsem v průvodu a přemáhala údiv, sdružený s rozpaky. Ale všechnyty rozporuplné pocity mě rychle přešly, když jsem viděla, jak to "domorodci" myslí vážně a spontánně prožívají. V našich krajích bychom něco podobného označili za přepjatost, ne-li rovnou "divadýlko". Ovšem v Polsku je tonaprosto autentické a není ani stopa po nějaké křeči.

Dali jsme o tom řeč večer na faře. P. Michal vzpomínal, jak se mu nepodařilo za jeho působení v Českém Brodě obnovit tradiciprůvodu Božího těla městem. A ani zdaleka nešlo o neochotu radnice nebo dopravní policie. Kámen úrazu byl v samotných farnících,zaraženýcha v rozpacích. Nechtělo se jim nechat se okukovat udivenými sousedy a nechápající ulicí. P. Michal svůj záměr neprosazoval silou mocí, své farníky pochopil, jen sivymínil, že o tom učiní zápis do farní kroniky. A zřejmě tehdymu naplno došlo, že je u nás v pozici misionáře.

Jedna z nás poutnic, Jadwiga, Polka, která se k nám před léty vdala, vzpomínala na svoje někdejší překvapení zkostela v Kralupech, ve všední den prakticky prázdného a v neděli jen spoře navštíveného. Její sousedky zřejmě tipovaly, jak dlouho vydrží. Jenomže víra je vážně něco více než "forma společenského vědomí", jak do nás hustili v socialistické škole.

Kněží z Polska jsou pro svou práci u nás připravováni, ale i tak mnohý z nich prožije doslova kulturní šok. Čechy jsou totiž misijní území, se vším všudy. Jeden z polských kněží se vyjádřil, že horší než Afrika. S tím plně souhlasím. V Africe se totiž aspoň věří na duchy, kdežto značná část naší populace je hrdá na svůj ateismus. Přitom si neuvědomuje, že je to filozofický pojem. A že ten slavný český ateismus znamená v lepším případě lhostejnost a v tom horším ignorantství a nedostatek vzdělání, spolu s absencí základního kulturního povědomí.

Ovšem mnozí z nás Čechů za svůj postoj vlastně ani nemohou, jsou tady historické souvislosti. Byla samozřejmě chyba, že za Rakouska-Uherska například pro učitele byly povinné božítělové průvody, se střílením a muzikou. A tak mám pochopenípro své prapradědečky, venkovské kantory, potomky národních buditelů. Kdyby totiž nepotřebovali mít "čárku", třeba by šli spontánně. Ai kdyby se jim zrovna nechtělo jít v procesí, určitě by ho sledovali z okna a zamysleli se nad tím krásným svátkem. Ale takto naočkovali svou nechuť další generaci, která po roce 1918 "pokrokově" vystoupila z církve (aby ji pak v některých případech s církví opět srovnal "nanejvýš pokrokový" totalitní režim).

Na rozdíl od Poláků bylo u nás vlastenectví spojeno s odmítáním římskokatolické církve. A často nejen až po roce 1918. Tento odmítavý postoj se dá vystopovat už i u mnohých postav našeho národního obrození. Významný buditel, P. Antonín Marek, známý jako "libuňský jemnostpán", kterému vděčíme za spoustu českých termínů, spolupracovník Josefa Jungmanna, nebyl zrovna zářným vzorem kněžství. A zbožností nevynikal ani sám Josef Jungmann. A při vší úctě k odkazua osobnosti T.G. Masaryka je nutno konstatovat, že se svouteorií českých dějin jako zápasu reformace s katolicismem, se strefil poněkud mimo mísu.

Není divu, že vykořeněné generaceslyšely na "pokrok". Proto měl komunistický režimv naší zemi  připravené podhoubí. Co nepřeválcovala padesátá léta, to dokonal tak řečený gulášový socialismus. Na rozdíl od polského národa, který jako celek nikdy komunistické ideje nepřijal a víru si zachoval.V sedmdesátých  a osmdesátých letech námznělo jako scifi, že v Lublinu se udržela katolická univerzita, kdežto u nás prakticky všechna biskupská sídla byla v sedisvakanci.

Nábožensky zcela nevědomí rodiče nemohli svým dětem předat nic jiného než tezi, že "normální je nevěřit". Proto tak mnohý z nás má větší či menší problém s praktikováním své víry, i když dnes už za to nehrozí existenční postih. Přitomje paradox, že dost lidí se hlásilo k církvi právě v době, kdy tento postih byl reálnou hrozbou. Církev, především římskokatolická, setotiž jevila jako skoro jediná platforma proti prázdnotě totalitního režimu. A dnes si tehdejší konvertité často připadají jako exoti mezi takzvaně normálními sousedy.

A co z toho všeho plyne? Važme si našich polských kněží a buďme na ně hodní! Není snadné ze dne na den si přivyknout na život v diaspoře. Usilujme o to, aby naše farnosti pro ně nebyly zdrojem frustrace a vyhoření. Především mějme na vědomí, že oni jsou misionáři, v pravém smyslu toho slova. Není pro ně snadné vžít se do naší mentality a historických souvislostí. Polští kněží neusilují u nás kopírovatvzor ze své vlasti. Přinášejí nám radostnou zvěst a snaží se o její inkulturaci. Proto od nich můžeme mnoho získat. Především více sebevědomí a spontaneity. Děkujme za ně Bohu!