Seznamka
Katedrální bazilika sv. Stanislava a sv. Václava na Wawelském pahorku v Krakově
Autor: Wikipedia.org / Michalws / Creative Commons
Srdcem jsem katolický tradicionalista – dovedu proto pochopit okouzlení Hany Farné katolickým Polskem s jeho přeplněnými kostely, povinným náboženstvím, farou s kostelem jako centrem obce i velkolepými poutěmi. Jiná, racionální, část mého já, je však neklidná, když slyší slova o tom, co je vlastně normální. Věřit je normální – to jistě ano, autorka tím však míní: katolicky věřit je normální. Souhlasím, ale – co když někdo věří nekatolicky, nekřesťansky, zkrátka jinak? Pro naše poměry: velmi správný postřeh vyslovil ten, kdo řekl, že Češi nejsou nevěřící, ale naopak většinou nekriticky věří všemu možnému. Horoskopy, kartářky, okultismus všeho druhu a na různé způsoby – odborníci i šarlatáni na všelijaké duchovno nezažívají zrovna špatné časy. Češi věří hodně (a mnohdy lehkovážně), až se chce zvolat: no právě, bohužel! Chtělo by to více zdravé skepse (i k té pověstné české skepsi), aby vykrystalizovalo mezi lidmi více důvěry.
Správná reakce křesťanů, tedy nejen katolíků, na tento fakt není v tom prohlašovat za normální „tu naši katolickou/křesťanskou víru“, ale poctivý život, svědectví skutky a případný dialog s těmi, kteří věří jinak.
„Za plotem je tráva vždy zelenější“ - sluší se připomenout přísloví v situaci, kdy je někdo někým či něčím okouzlen. Návštěva Polska Hanu Farnou povzbudila, občerstvila – věřím jí to a přeju. Její obrázek je záhodno číst jako impresi, momentku z krátké návštěvy. Každé okouzlení je do jisté míry nepravdou právě kvůli nasazeným růžovým brýlím. Čeští katolíci si jistě pochvalují na polské církvi to, co doma nemají – ale nevidí odvrácenou stránku monopolního postavení katolické církve ve společnosti: povrchnost, bigoterii, bezbožně „zbožný byznys“, pověrčivost, nevkusný kýč a hloupost. To, co je většinově nebo dokonce masově rozšířeno, přijímá také více neduhů už jenom ipso facto masovosti. Ostatně - jaké zklamání z Česka by musel mít poctivý polský ateista, který by poznal naši nereligiózní republiku: církve tu mají sice minimální renomé, ale průměrný Čech věří kdekteré pitomosti od Blesku, Novy po amulety, horoskopy a věštění z koule. Shrňme: poctivého ateistu v Čechách těžko bys pohledal, stejně jako poctivého katolíka v Polsku. V rozšíření blbosti jsou si oba národy kvit.
Na vrub polských kněží v ČR – prosím, diferencovaně! Je třeba odlišit působení vzácných příkladů kněžského nasazení některých polských kněží. Svým působením se nesmazatelně vryli a dosud vrývají do paměti farníků a občanů. Bohudíky za jejich službu a pomoc! Rozlišme však tento fakt od politiky posledních dvaceti let, kdy v rámci takzvané „odměny za svatého Vojtěcha“ dodaly polské diecéze armádu svých kněží do ČR. Následoval kobercový nálet polských duchovních do českých farností, který měl s citlivou misionářskou inkulturací pramálo společného. Výsledek je na mnoha místech podoben spálené zemi – tragédie pro obě strany. Na jedné straně nepochopený a opuštěný polský farář, na straně druhé otrávení farníci ve chvíli, kdy se velebný pán jal zavádět polské manýry v českých podmínkách. Průšvih nemá nacionální jádro: Gaussova křivka platí v Čechách i v Polsku stejně. Průměrných kněží je hodně, mizerných málo – a těch skvělých také málo. Bez ohledu na národnost. To, co bylo, je a bude špatně, je praxe, kdy se /mám-li to říct ošklivě, ale přesně/ přebytky duchovních z Polska stěhují k nám. A být knězem v Čechách vyžaduje specifické předpoklady a dovednosti, neboť – podmínky tu jsou věru stonásobně obtížnější než někde Africe. Díky Bohu za inkulturované misionáře u nás, raději však spekulujme nad tím, jak sami a nespoléhajíce se na cizí pomoc zastavit znatelný propad počtů českého, moravského a slezského kněžstva.
Autor je středoškolský učitel, články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
