Seznamka
Publicista Vladimír Just upozornil před několika týdny v příloze MF Dnes Kavárna, že komentář jako novinářský žánr například již zcela vymizel z české veřejnoprávní televize. Ustoupil formám zpravodajským – zprávám, reportážím, rozhovorům a ty jsou zase podřízeny velmi vágnímu a diskutabilnímu požadavku sledovanosti (krátká stopáž, rychlý střih, mluvící hlavy). Téměř úplně vymizely pořady, které byly založeny na názorech osobností (novinářů, odborníků, kritiků) k určitému tématu, zmizel vysílací prostor pro diskusi, z níž by si prostřednictvím předložených názorů mohl divák odvodit pro sebe nějaký závěr. Dokonce už i o politickém dění téměř výhradně hovoří sami aktéři – politici, místo komentátorů (náhrada nedělního pořadu Bez obalu za zcela plytký formát 168).
Komentář, ovšem výhradně s obsahem politickým, zůstal na stránkách hlavních českých deníků. Komentátory však už nejsou jako v minulosti skutečné osobnosti s nikoli povšechným kulturním rozhledem, ale povětšinou lidé nezralí, názorově neustálení, přehnaně ambiciózní a málo věrohodní.
Komentovat nejen vrcholnou politiku, ale věci veřejné, komunální, společenské, vyžaduje nejen znalosti, zkušenosti a odvahu – ale především vlastní názor. A ten se neobejde bez schopnosti kritického rozlišování hodnot. A zde už nejsme u věcí, které se dají naučit na vysoké škole, ale k nimž je zapotřebí osobních darů, schopnosti intuice, vidění do hloubky a ještě dál.
Zdálo by se, že je to ideální příležitost pro křesťanská média a jejich pracovníky. Otevírá se pro ně prostor, jak přijít s tím tolik potřebným „viděním jinak“, viděním věcí z jiné strany, v širší perspektivě a s jasně sděleným názorem na ně. Bohužel je tento prostor opět z velké části nevyužit. Křesťanská média spíše napodobují ta světská a pokud již zcela vysílací čas či tiskové strany nezaplní zpravodajství (většinou převzaté, neutříděné a často i neověřené), pak v publicistických formátech se místo komentářů objevují spíše poznámky, úvahy či glosy, jako by se jejich autoři za jasný názor styděli a raději ho různě obalovali do příběhů, pocitů či dalších zdvojených informací.
Celková úroveň žurnalistiky potom nemůže být dobrá, podobá se jakési bezbřehé amorfní mase informací, která se v nekontrolovaném objemu a složení valí na příjemce, který se v ní topí. Tím více je zapotřebí hledat a dávat prostor člověku s názorem. Člověk bez názoru je téměř jako člověk bez tváře, je zaměnitelný, lze ho stěží identifikovat. Pokud se nevyskytuje osobnost, která je schopna kriticky rozlišovat a místo toho jen reprodukuje připravené věty a konstatování spíše v reklamně propagačním duchu (a to jsou nejen politikové, ale například i psychologové či také osoby duchovní), pak výsledný dojem u příjemce vede k útlumu, opadnutí pozornosti, k celkové otupělosti. Taková situace se dříve či později stane živnou půdou pro radikalizaci a extremismus.
Proto si raději včas uvědomme, že televizní norma „objektivity a nestrannosti“ je holý nesmysl či spíše alibismus. Hovořit, sdělovat názor, zásadní postoj musí každý sám za sebe. A pokud tu schopnost má, měl by ji využít k dobru všech. Je-li mu v tom bráněno, je to špatně.
