Článek je závěrečnou částí třídílné série. Druhou část naleznete zde.
Důsledkem byla neúcta k lidskému životu obecně a nenávist ke společnosti a jejím hodnotám, která tohle dovolí a připustí. Všechny velké evropské národy utrpěly ztráty na životech v řádu milionů, které v nich zanechaly hluboké rány a vysvětlují neochotu Francie a Anglie vstoupit po dvaceti letech do nového konfliktu, nemluvě o trvale podlomeném demografickém růstu. Miliony mladých mužů budou prostě Evropě chybět. Ale i ti, kteří válku přežili a vrátili se, byli často fyzicky, duchovně a morálně oslabení, zranění a dokonce zmrzačení. Evropa obětovala nesmyslné válce celou jednu generaci. V žádném případě se nenaplnilo Nietzscheho „co tě nezabije, to tě posílí“. V případě Evropy a první světové války platí spíše: „co tě nezabije, to tě zmrzačí“.
Právě tato zmrzačená, ztracená generace si odnese nedůvěru ke společnosti a je otevřená alternativním proudů a elitám, které slibují, že na rozdíl od hodnot liberálně kapitalistické společnosti neselžou. Ještě během války dojde k bolševické revoluci v Rusku – německá tajná služba, aby oslabila trojdohodu a vyřadila Rusko z válečného úsilí, zajistí přepravu Vladimíra Iljiče Lenina, který nastolí krutý, barbarský, utopický bolševický režim, jenž zničí slibné reformní náběhy carského Ruska, uvrhne zemi do několikaleté občanské války a stane se hrozbou pro velkou část Evropy, kterou pak po druhé světové válce získá do své sféry vlivu. Rovněž komunistické strany, které se po první světové válce rozšíří po téměř celé Evropě, jednají jako agentura Sovětského svazu a slouží jeho ideologickým a mocenským zájmům.
Rozpad a rozklad původních státních útvarů
Hned po ukončení války se pokusí levicové síly hlavně komunistického ražení, ale najdeme tam i různá další anarchistické a levicové uskupení, o převraty v celé řadě zemí, v Německu, Maďarsku, Slovensku, čemuž napomáhá rozpad a rozklad původních státních útvarů: Ruska, Německa, Rakousko-Uherska. Vzniknou nové národní státy, které jsou nestabilní, mají zranitelné a nejisté hranice a v jejich rámci nespokojené národnostní menšiny. Na jedné straně pozorujeme rozvoj demokratického hnutí jako v Německu, Československu a jinde, na straně druhé narůstá pokušení totalitních režimů, které mají podobu hnutí nacistických a fašistických. Proti nebezpečí komunismu se státy brání pomocí autoritářských režimů a oporu vidí právě ve fašismu a nacismu. Vypuknutí hospodářské krize po roce 1929 a neschopnost demokratických sil se s ní vyrovnat překlopí jazýček vah právě ve prospěch totalitních a autoritářských režimů.
Nejvíce ohrožené jsou státy, které poškodila mírová dohoda, tedy na prvním místě Německo. To ztratí Alsasko-Lotrinsko, je označeno za viníka války a musí platit obrovské reparace za válečné škody vítězným státům. Přesto Němci nepřijali myšlenku, že byli fakticky vojensky poraženi, a zanechalo to v nich touhu po odvetě. Po pádu císařství je republikánská demokracie slabá, málo atraktivní a příliš náročná, a tak ve chvíli nástupu hospodářské krize třicátých let podléhá tento nejvzdělanější národ Evropy primitivnímu a vulgárnímu ideologovi a jeho hnutí, což je podivnost, kterou bez zkušenosti první světové války nevysvětlíme. Stejně zraněni jsou Maďaři, kterým se rozpadnou jejich Uhry a polovina maďarsky mluvící populace se ocitne na území Československa, Rumunska, Rakouska a Jugoslávie.
Konec kultivace válčení
Již jsme zmínili, jak zničující dopad na rozkolísání hodnotového a etického řádu západní společnosti měla praxe zákopové války ve spojení s technologickou revolucí a konceptem totální války, v níž se již nerozlišují prostředky vedení války a vše je podřízeno pouze efektivitě vedoucí k vítězství. Přestává se rozlišovat mezi vojákem a civilistou, mezi frontou a týlem, objeví se útoky na vyloženě civilní cíle. Tradice kultivace válčení, kterou západní společnost prošla od 11. do 20. století a která, jakkoliv často porušovaná, omezovala nelidskost války a usilovala o ochranu života civilistů i samotných vojáků, se vrací k primitivním pudovým instinktům genocidního boje.
Součástí těchto proměn, opět dovršených až o dvacet let později, je dehumanizace nepřítele, nástup nelítostné propagandy dovnitř vlastní populace i navenek, nástup jazyka a myšlení, které prozrazují civilizační pád Evropy. Jak působivý je kontrast mezi vysokou kulturou a civilizovaností, které Západ dosáhl právě v dlouhém 19. století, s neuvěřitelným barbarstvím války, jehož efektivitě slouží lidský génius a kreativita! Můžete namítnout, že podobnou míru nelidskosti lze pozorovat již v životě továrních dělníků v prvních fázích industrializace. Ale právě přelom 19. a 20. století je dobou, kdy se podařilo mnohé v této sféře napravit a i v jiných sférách se věci měnily k lepšímu. Právě proto je první světová válka šokem z objevení divokého zvířete, které dřímá v lidské společnosti a v jedinci a probudí se, pokud se poddají svým primordiálním instinktům a rezignují na lidství, kulturu a sounáležitost.
Nárůst vlivu státu
Všechny státy v Evropě zažily obrovský nárůst vlivu státu na společnost a ekonomiku. V rámci totální války se vše podřizuje jedinému cíli, kterým je vítězství. Po válce se již věci nevrací do původních mnohem svobodnějších poměrů, byť samozřejmě znárodňovací akce během druhé světové války a hlavně po ní situaci ještě výrazně posunou. Role státu v životě společnosti a jedince, nejen v ekonomice, ale obecně, výrazně naroste, stejně jako byrokratický aparát státu, do něhož nastoupí nové elity – v řadě věcí efektivnější a méně opotřebované, ale také dravější, mocichtivější, majetkově méně saturované a otevřené dalším politickým, mocenským a společenským přeměnám. Znamená to také konec role evropských států jako věřitelů světa, dochází naopak k dramatickému zadlužení, a znamená to nástup nových velmocí, jako jsou Spojené státy, Japonsko. Rovněž prestiž koloniálních velmocí, které by bez pomoci vojáků z kolonií nedokázaly „nakrmit“ německé kanóny, utrpí první trhliny.
Na závěr zmiňme české a církevní aspekty dopadů první světové války. Obyvatelé české země obojího jazyka, tedy Češi i čeští Němci, přinesli válce svoji daň krve a utrpení jako jiné evropské národy. Stačí na návsích českých vesnic najít příslušnou pamětní desku, abychom zjistili, jak velice válka zasáhla každou českou obec, kolika rodin se dotkl pařát smrti, nemluvě a tom, kolik lidé zemřelo v důsledku španělské chřipky či na následky válečného strádání, podvýživy a dalších nemocí. V řadách rakousko-uherské armády statečně bojovaly statisíce obyvatel českých zemí a padlo přes 138 000 mužů. Jejich vojenské výkony byly přitom očerněny válečnou propagandou militantních rakouských proněmeckých kruhů, které Čechy líčily jako státně nespolehlivé obyvatelstvo a notorické zrádce, kteří přebíhají k ruskému nepříteli bez boje a rádi. Ve skutečnosti bojovali za svoji rakouskou vlast na všech frontách, v Rusku, Itálii či Srbsku statečně a spolehlivě.
Jejich roli ovšem v nadšení nad vznikem první Československé republiky překryl přínos československých legií, armád, které zformovala Masarykova zahraniční akce v Rusku, Itálii či Francii, a to zdaleka ne jen z československých dezertérů z rakouské armády. Mluvit o jejich hrdinství a vojenských výkonech, které jsou nesporné a fascinující, viz například sibiřskou anabázi československých legií, zapadalo mnohem lépe do ideologické stavby nově vzniklého státu, ačkoliv velikostí i počtem obětí (přes 5 500) jsou s podílem vojáků v rakouské armádě nesrovnatelné. Velikost národa a jeho inteligence se pozná i podle schopnosti integrovat různé tradice a odkazy, a tak bychom měli v české národní tradici najít místo pro obyvatele české země českého i německého jazyka, ať už nosili rakouskou, nebo legionářskou uniformu. Zvláště v kontextu vzpomínky na první světovou válku jsou nám působivým připomenutím, jak velikým zlem je válka a jak je třeba využít všechny možnosti k jejímu zabránění. Rovněž ale toho, že jsou hodnoty jako svoboda a vlast, které stojí za to bránit i s nasazením vlastního života, což je věc, kterou jsme po šedesáti letech míru, a Pánu Bohu díky za to, zdá se poněkud zapomněli.
Otřes myšlení a radikální diskreditace dosavadních forem společnosti, institucí a kultury
Z hlediska církevních dějin představuje velká válka na prvním místě otřes myšlení, hlubokou a radikální diskreditaci dosavadních forem společnosti, institucí, kultury, které dovedly Západ do takové hrůzy. Dosavadní jistoty a hodnoty se jeví jako překonané, falešné, a to včetně křesťanství, protože většina duchovních na obou stranách pochopitelně podporuje své národní státy. Papež Pius X. sice odmítl požehnat jedné straně a „žehná míru“, ale pachuť jisté pasivity – neschopnosti účinně ovlivnit veřejnost, aby jatka zákopové války skončila – zůstala. Pro mnoho lidí se církev jeví jako přežitek starého, shnilého světa, který má zmizet, objevují se útoky na duchovní, v řadě zemí chtějí radikálně levicové skupiny církev zničit jako součást starých elit. V bolševickém Rusku začíná genocida tamního křesťanství, která poleví až ve chvíli, kdy Stalin potřebuje mobilizovat veškeré síly národa proti nacistické agresi.
Jsou ale i znamení obratu. Když se po válce mluví o konci křesťanství, mají autoři na mysli hlavně liberální protestantismus kulturního ražení, jehož identifikace s národem a kulturou vykázala velké nedostatky ve schopnosti odolat pokušení nacionalismu a šovinismu. Prozřetelnostně se objeví švýcarský teolog Karl Barth, který v Komentáři k listu Římanům zformuluje moderní, srozumitelné podání evangelia pro duchovně zdevastovanou Evropu a jehož síla spočívá k návratu ke kořenům biblické víry po všech pokusech o „hledání historického Ježíše“ a odstraňování „helenistických nánosů“ v evangeliích. Obnova protestanského myšlení návratem ke kořenům pak pokračuje dalšími autory a dá vyrůst teologům, jako byl Boenhoffer a další.
Dějiny neskončily
Je patrné, že církve a jejich elity nezvládly napětí mezi křesťanským univerzalismem a inkulturací do národního kontextu, i církve jednotlivých národů jsou těžce poznamenány nacionalistickým běsněním. Objevilo se to už dříve, například v souvislosti s německo-francouzskou válkou v letech 1870–1871, když francouzští katolíci uchopili válku jako bezbožné napadení ze strany pruských protestantů, zatímco němečtí katolíci interpretovali ponížení Francie jako spravedlivý Boží trest za jejich ateismus a náboženský úpadek. Ve stejné míře se identifikovaly místní církve, včetně místních katolických církví, s věcí svého národa a státu i v případě první světové války, jak o tom svědčí spis La Guerre allemande et le Catholicisme z pera francouzského katolíka Alfreda Baudrillarta.
Katolíci jsou loajální k národu a jejich hrdinství na frontě a oběti vedou k reintegraci katolické církve do národní tradice tam, kde se ocitli mimo ní, například ve Francii, což bylo završeno kanonizací Svaté Panny Orleánské, ale i v Německu či Spojených státech. Jsou to vojenští kaplani a kněží působící jako zdravotníci přímo na frontě, jako například kaplan Roncalli, budoucí papež Jan XXIII., kteří zmírňují nelidskost války. Papež Benedikt XV. přišel s realistickým plánem na uzavření kompromisního míru a vytrvale a neúspěšně po něm volal, protože správně předvídal neblahé důsledky válčení až do konečného vítězství jedné či druhé strany. Církev sehrála důležitou roli při vyrovnání se jednotlivých zemí s tragickými ztrátami na životech při společných a individuálních obřadech a vzpomínkách a celkově zaujímá jednoznačně mírový postoj, byť se jistě najdou laici, kněží i preláti, kteří i poté podléhají démonu nacionálního šovinismu a nenávisti k jiným skupinám.
Právě to může být odkazem první světové války pro současnost. Ano, církev má povinnost budovat kulturu míru, tlumit nacionalistické, třídní a skupinové vášně, ale nesmí to být naivní, ahistorické a tím pádem neúčinné. Dějiny neskončily a každé společenství, národ a civilizace mají právo hájit své životy, hodnoty a životní styl. Pacifismus je naopak nejlepší způsob, jak probudit a povzbudit predátory a agresory. Žijeme stále v reálném světě narušeném hříchem a zlem, kde je třeba lidské životy a svobodu hájit i se zbraní v ruce. Příběh první světové války ale varuje před lehkovážností a nezodpovědností při rozlišování, zda, kdy a jak přistoupit k obraně svých hodnot a životů vojenskými prostředky. Příběh první světové války ale rovněž ukazuje, že génius Západu, který je géniem křesťanství – vždyť i antické a židovské dědictví Západ poznával a žil skrze křesťanství, a to nosné v osvícenství nejsou než sekularizované křesťanské hodnoty – dokázal nakonec překonat i toto osudové selhání evropských elit a vytvořit společnost a civilizaci, jež je vzorem a útočištěm pro velkou část světa. Dějiny jsou otevřený proces a žádné trendy se v nich nenaplňují „mechanicky“ a „samy“. Stačilo málo a k hrůzám první světové války nemuselo dojít. Buďme proto bdělí a pečlivě dohlížejme, aby nás politické, mocenské a hodnototvorné elity nezatáhly do podobné tragédie.
Autor je historik. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové.